USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně A. S., zastoupené Mgr. Ivou Jermanovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Lumiérů 579/36, proti žalované I. P., zastoupené Mgr. Lucií Kindlmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, o zaplacení částky 237 640,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 53/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, č. j. 55 Co 65/2023-715, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhala zaplacení (vrácení) částky 635 380 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení), kterou poskytla žalované (své dceři) na koupi družstevního podílu k „bytu č. 11, v domě č. p. XY v ulici XY“ (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a to v návaznosti na jejich ujednání, jež žalovaná nedodržela, že předmětný byt bude moci doživotně užívat a uhrazovat přitom pouze platby s jeho užíváním spojené jako jsou úhrady za energie a média, pojistka na byt, úhrady družstvu apod.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 4. 2023, č. j. 55 Co 65/2023-606, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) ze dne 12. 8. 2022, č. j. 24 C 53/2021-502, jímž uložil žalované povinnost do dvou měsíců od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 585 500 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni (další) částku 49 880 Kč s
tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic a státu (výroky III a IV); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. K dovolání žalované Nejvyšší soud (dovolací soud) rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 26 Cdo 2356/2023-645 (dále jen „Rozsudek“), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil (se závazným právním názorem) k dalšímu řízení.
4. V dalším řízení odvolací soud rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 6. 3. 2024, č. j. 55 Co 65/2023-715, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že zamítl žalobu ohledně částky 237 640,45 Kč s úroky z prodlení z této částky, a ve výroku IV ohledně výše náhrady nákladů řízení státu; jinak ho v těchto výrocích potvrdil (výrok I). Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy všech stupňů (výrok II).
5. Stejně jako v předchozím řízení vzal zejména za zjištěno, že účastnice a další dcera žalobkyně R. P. se v roce 2012 dohodly, že za účelem zajištění bydlení pro žalobkyni žalovaná zakoupí členský podíl v bytovém družstvu, s nímž bude spojeno právo nájmu bytu. Nákup členského podílu byl financován převážně z půjčky, kterou si vzala žalovaná od J. G. (svého tehdejšího tchána) s tím, že žalobkyně a R. P. se budou na nákladech spojených s jeho pořízením také podílet. Současně bylo ujednáno, že žalobkyně bude mít právo byt užívat až do své smrti a bude přitom hradit pouze platby družstvu a provozní výdaje (úhrady za služby). Podle zmíněných ujednání z roku 2012 postupovaly účastnice (a R. P.) až do roku 2020, v jehož průběhu nastal v jejich rodinných vztazích rozkol. Žalovaná v září 2020 odvolala svůj souhlas s bydlením žalobkyně v bytě, načež v říjnu 2020 převedla svůj členský podíl v družstvu na svého druha (nyní manžela) P. P., jenž pak v listopadu 2020 vyzval žalobkyni k vyklizení bytu, což se také později (22. 8. 2022) stalo.
6. Odvolací soud považoval ujednání účastnic (a R. P.) z roku 2012 (dále jen „Smlouva“) za dostatečně určité a platné, mající charakter nepojmenované smlouvy ve smyslu § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Měl za to, že Smlouva byla sjednána (jde-li o právo žalobkyně na bydlení v bytě) na dobu neurčitou, a že ji tak bylo možné vypovědět postupem podle § 582 odst. 1 obč. zák. Tímto postupem pak byl závazkový vztah účastnic také ukončen, neboť odvolání souhlasu žalované s bydlením žalobkyně v bytě a požadavek nabyvatele členského podílu (P. P.) na vyklizení bytu měly zjevně povahu výpovědi Smlouvy. Dále rovněž dovodil, že bylo-li plnění, jež žalobkyně poskytla žalované v souvislosti s pořízením bytu, spojeno s právem na jeho doživotní užívání a tato sjednaná okolnost se nenaplnila, stal se příspěvek žalobkyně na pořízení členského podílu bezdůvodným obohacením žalované coby plnění z právního důvodu, který odpadl. Jelikož však Smlouva zakládala jejím stranám povinnost k vzájemnému plnění (povinnost poskytnout příspěvek oproti povinnosti strpět užívání bytu), stojí proti povinnosti žalované vrátit inkasované příspěvky povinnost žalobkyně vydat žalované odpovídající peněžitou náhradu, která se přitom nemůže odvozovat od výše „běžného nájemného“. V intencích těchto závěrů odvolací soud vyjádřil hodnotu užívání bytu žalobkyní v období od března 2012 do října 2020 (dále jen „rozhodné období“), kdy žalovaná převedla členský podíl v družstvu na P. P., částkou 394 086,45 Kč. Obohacení žalované, které získala příspěvky žalobkyně na pořízení členského podílu (celkem 585 500 Kč), tak podle něj činilo 191 413,55 Kč. K této částce nakonec přičetl částku 156 446 Kč, kterou na místo žalované uhradila žalobkyně na platbách družstvu v rozhodném období.
7. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému (v pořadí druhému) rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť trpí vadami, jež nebyly včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
8. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného práva jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
9. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (srov. citované usnesení sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
10. Těmto požadavkům dovolatelka nedostála. Odvolacímu soudu vytýká, že „nepostupoval v souladu s pokynem dovolacího soudu uvedeným v Rozsudku (…), když se věcí nedostatečně zabýval“, že „nevěnoval dostatečnou pozornost ukončení nepojmenované smlouvy“, že „nezohlednil komplexnost celé kauzy, zejména pohnutky a účelové jednání žalované“, že „se měl podrobněji zabývat skutkovými specifiky projednávané kauzy a jejich vlivem na posouzení výše nároku“, že „ve svém úsudku nereflektoval specifické okolnosti tohoto projednávaného sporu“, apod. Dovolává se tak přezkumu postupu odvolacího soudu v tomto konkrétním specifickém případě, aniž by předkládala jakoukoli právní otázku, jež má přesah do obecné rozhodovací praxe soudů a jejímž prostřednictvím lze (jedině) založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
11. Její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2527/2021, je nepřípadný, neboť v něm se dovolací soud zabýval otázkou existence spravedlivého důvodu k užívání pozemků ve vlastnictví státu, jež byly blokovány coby historický majetek církví, tedy zcela odlišnou skutkovou situací.
12. Dovolatelka odvolacímu soudu také vytýká, že se (v rozporu s judikaturou, kterou cituje) nezabýval problematikou dobrých mravů, její námitky však vycházejí z jiného skutkového stavu, než jak jej zjistil odvolací soud. Součástí zjištěného skutkového stavu totiž nebylo zjištění, že „jednání žalované (…) bylo účelově záměrné ve snaze vyzískat od žalobkyně finanční prostředky na pořízení družstevního podílu, nechat ji z jejích úspor provést a zaplatit kompletní rekonstrukci, a poté (…) jí odejmout možnost v družstevním bytě za sjednaných podmínek bydlet a byt užívat až do konce jejího života a v 87 letech ji připravit o střechu nad hlavou“, jak to formulovala dovolatelka. Při právním posouzení věci vycházel odvolací soud naopak ze zjištění, že žalovaná odvolala svůj souhlas s bydlením dovolatelky v bytě (a tím zároveň vypověděla vzájemný závazek účastnic ze Smlouvy) v návaznosti na rozkol v jejich rodinných vztazích, který nastal v roce 2020, tedy až 8 let poté, co se účastnice (a R. P.) dohodly, že žalovaná umožní dovolatelce doživotní užívání předmětného bytu za příspěvek na pořízení členského podílu v družstvu a úhrady plateb družstvu, a co podle dotčených ujednání po uvedenou dobu také postupovaly. Řečeno jinak, zjištěný skutkový stav, z nějž vycházel odvolací soud při rozhodování věci, nevypovídá nic o tom, že by jednání žalované bylo (snad) od počátku vedeno zištným motivem a úmyslem nedostát závazku vůči dovolatelce, který na sebe vzala v roce 2012 (uzavřením Smlouvy). V této části nebyl tedy v dovolání uplatněn způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
13. Výtkou, že odvolací soud měl provést v odvolacím řízení další dokazování, dovolatelka uplatnila vady řízení. K těmto vadám může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237 – 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
14. Vzhledem k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek pokládá dovolací soud za vhodné doplnit následující. Namítá-li dovolatelka, že v rozhodné době užívala předmětný byt na základě nepojmenované smlouvy, pak z téhož titulu byla žalovaná oprávněna přijímat od ní smluvené protiplnění a toto si podržet i po zániku závazku ze Smlouvy, jenž skončil s účinky ex nunc, tj. výpovědí. Závěr o zániku závazku účastnic výpovědí je v odůvodnění napadeného
rozhodnutí zřetelně vyjádřen a dovolatelka jej v dovolání nikterak nenapadá. Bezdůvodným obohacením na straně žalované pak mohlo být jen plnění, které jí dovolatelka poskytla pro dobu pozdější (do budoucna), po kterou měl závazek ještě trvat, leč předčasně zanikl. Pouze v tomto rozsahu totiž peněžité plnění dovolatelky (peněžitá náhrada) přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté jí podle Smlouvy žalovanou (v podrobnostech viz odůvodnění Rozsudku). Byť odvolací soud v napadeném rozhodnutí explicitně nevyjádřil, k jakému datu byl závazek účastnic ukončen, z jeho odkazu na použití § 582 odst. 1 obč. zák. je zřejmé, že se tak stalo (vzhledem k vypovězení Smlouvy žalovanou v září 2020) ke konci roku 2020, kdy uplynula zákonem stanovená lhůta „tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí“. Za této situace by dovolatelce svědčilo právo na vrácení poskytnutého plnění (míněno příspěvků na pořízení členského podílu v družstvu) od ledna 2021 do budoucna. Odvolací soud však v tomto směru zvolil pro ni příznivější výklad a přiznal jí právo na vrácení dotčeného plnění již od měsíce následujícího po konci rozhodného období (od listopadu 2020). Měl totiž za to, že žalovaná může mít vůči ní právo na peněžitou náhradu za užívání bytu jen za dobu, co jí patřil členský podíl v družstvu; od okamžiku, kdy jej v říjnu 2020 převedla P. P., mohlo toto právo svědčit již jen jemu (srov. bod 21 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Z toho je pak zřejmé, že ve spojitosti s namítaným nedostatečným posouzením „ukončení nepojmenované smlouvy“ odvolací soud nezpůsobil dovolatelce újmu na jejích právech odstranitelnou tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní; naopak přiznal jí více práv, než by měla, pokud by konec rozhodného období odvozoval (jak snad podle jejího mínění měl) až od zániku závazku účastnic. 15. Zbývá dodat, že postup (způsob), jakým odvolací soud rozdělil dovolatelčiny příspěvky na pořízení členského podílu v družstvu na část připadající na rozhodné období a na část poskytnutou pro pozdější dobu, dovolatelka v dovolání nijak nezpochybnila. Pouze zdůrazňovala, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení na straně žalované měl zohlednit též platby, které na místo ní hradila družstvu. To přitom odvolací soud učinil (v rozsahu plateb uskutečněných v rozhodném období), jak je patrné z bodů 23 až 25 odůvodnění napadeného rozsudku. Platby, které dovolatelka hradila družstvu po rozhodném období (do doby, než byt vyklidila), však již zohlednit nemohl, neboť podle stavu, který zde byl v době poskytnutí tohoto plnění (bezdůvodné obohacení plněním za jiného vzniká již okamžikem poskytnutí plnění), byl členem družstva (a potažmo bezdůvodně obohaceným dotčenými platbami) P. P., a nic na tom nemění, že pozdějším odstoupením od smlouvy o převodu družstevního podílu (viz č. l. 665 spisu) byl závazek z převodní smlouvy mezi ním a žalovanou zrušen od počátku (ex tunc). 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2024