26 Cdo 242/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobkyně FICOM, v. o. s., se sídlem v Praze 10, Záběhlicích,
Záběhlická 3156/65, IČ 00202002, zastoupené JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem
se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 97/4, proti žalovanému Společenství
vlastníků domu Maková 2805/8, 2806/10, 2807/12, se sídlem v Ústí nad Labem,
Maková 2805/8, IČ 25433806, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se
sídlem v Ústí nad Labem, Resslova 1754/3, o 106.243,10 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 371/2010, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. října 2016,
č. j. 17 Co 189/2016-190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 10. 2016, č.
j. 17 Co 189/2016-190, potvrdil výrok rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem
(soud prvního stupně) ze dne 9. 11. 2015, č. j. 13 C 371/2010-165, jímž zamítl
žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 106.243,10 Kč s úrokem z
prodlení, změnil výrok o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
Zjistil, že dne 9. 5. 1996 uzavřela žalobkyně s městem Ústí nad Labem smlouvu
„o dílo a službách“ (která byla v jiném řízení shledána absolutně neplatnou),
jejímž předmětem byl nájem, následný prodej a provoz zařízení GRAD 2000 včetně
odečtů a vyhodnocení nákladů na vytápění na jednotlivé uživatele (dále též jen
„Smlouva“), Smlouva byla uzavřena do 31. 3. 2007 a po jejím uplynutí a
zaplacení všech splátek se město Ústí nad Labem mělo stát vlastníkem veškerého
zabudovaného zařízení. Uzavřel, že jen prodejem jednotek osazených zařízením
GRAD 2000 v průběhu tohoto smluvního vztahu by na jednotlivé vlastníky
jednotek, ani na společenství vlastníků, právní vztah založený Smlouvou
nepřešel, a proto by povinnost města Ústí nad Labem platit žalobkyni sjednané
měsíční poplatky trvala i nadále. V případě neplatnosti Smlouvy tak k
vypořádání bezdůvodného obohacení může dojít jen v režimu § 457 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“),
a ve sporu mohou být proto legitimováni jen účastníci neplatné smlouvy (odkázal
přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo
1615/2006, ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, ze dne 11. 3. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 4653/2008). Souhlasil i se závěry soudu prvního stupně, že ve sporu
o vydání bezdůvodného obohacení nemůže být žalovaný s ohledem na své postavení
správce budovy (§ 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, dále jen „zákon o vlastnictví bytů“) pasivně
legitimován, neboť nejde o výkon správy domu.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2013, dále jen
„o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), přípustné. V souladu s
ustálenou judikaturou je závěr odvolacího soudu, že jen samotným převodem
vlastnictví jednotek z vlastnictví města by nabyvatelé jednotek nevstoupili do
práv a povinností ze Smlouvy, nestali by se jejími účastníky, a protože
bezdůvodné obohacení plněním z neplatné smlouvy je třeba vždy vypořádat mezi
účastníky této smlouvy, není žalovaný (stejně jako jednotliví vlastníci
jednotek), který nebyl účastníkem Smlouvy, ve věci pasivně legitimován (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 951/2003,
uveřejněné pod číslem 37/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99, uveřejněný pod
číslem 13/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud založil svůj závěr o zamítnutí žaloby pro
nedostatek pasivní legitimace žalovaného na dvou na sobě nezávislých důvodech,
nezabýval se již dovolací soud námitkami dovolatelky vztahujícími se k jeho
závěru o tom, že v předmětné věci nešlo o výkon správy společenství vlastníků,
neboť i kdyby nebyl správný, sama tato okolnost – obstojí-li druhý (shora
uvedený) důvod - nemůže mít na závěr odvolacího soudu o pasivní legitimaci
žalovaného žádný vliv (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 1052/97, uveřejněný pod číslem 54/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn.
21 Cdo 3983/2013).
Dovolatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu,
avšak výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen
proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části totiž neobsahuje
žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí
dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v
souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu