26 Cdo 2427/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem
ve věci žalobce D. P., V., zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se
sídlem Polevsko 183, proti žalovanému A. K., místem podnikání Liberec, Soukenné
náměstí 121/1, zastoupenému JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem
Liberec I – Staré Město, Jestřábí 974/1, o zaplacení částky 131.720,86 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 C 3/2007, o
dovoláních obou účastníků řízení proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 29 Co 104/2015-277,
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (bývalý nájemce bytu) se domáhal, aby mu žalovaný (jako právní nástupce
dřívějšího pronajímatele bytu) zaplatil částku 131.720,86 Kč z titulu úhrady
nákladů vzniklých v souvislosti s úpravou bytu po odečtení odpisů podle čl.
III. smlouvy o adaptaci, jíž uzavřel dne 20. října 1994 s městem Libercem jako
právním předchůdcem žalovaného.
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. června 2014,
č. j. 53 C 3/2007-230, ve spojení s usnesením ze dne 6. srpna 2015, č. j. 53 C
3/2007-249, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní
moci rozsudku částku 124.439,64 Kč s úrokem z prodlení z částky 131.532,66 Kč
ve výši 2 % p. a. za období od 1. dubna 2004 do 15. dubna 2005, z částky
130.268,66 Kč ve výši 2 % p. a. za období od 16. dubna 2005 do 20. června 2005,
z částky 124.439,64 Kč ve výši 2 % p. a. za období od 21. června 2005 do
zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl ohledně částky 7.281,22 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 2 % p. a. od 1. dubna 2004 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl
o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a o nákladech státu a o odměně znalce
(výroky I. a II. doplňujícího usnesení).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako
soud odvolací rozsudkem ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 29 Co 104/2015-277,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I. ukládající žalovanému
povinnost zaplatit žalobci částku 100.416,56 Kč s úrokem 2 % p. a. od 26. února
2014 do zaplacení; v části výroku I. ukládající žalovanému povinnost zaplatit
žalobci částku 24.023,08 Kč s úrokem z prodlení od 26. února 2014 do zaplacení
a úrok z prodlení z částky 131.532,66 Kč ve výši 2 % p. a. za období od 1.
dubna 2004 do 15. dubna 2005, z částky 130.268,66 Kč ve výši 2 % p. a. za
období od 16. dubna 2005 do 20. června 2005, z částky 124.439,64 Kč ve výši 2 %
p. a. za období od 21. června 2005 do 25. února 2014, ho změnil tak, že žalobu
v tomto ohledu zamítl (výrok I.). Současně ho změnil v nákladovém výroku III.
(výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení státu a účastníků (výroky
III. a IV.).
Bez ohledu na posléze uvedené pokládá Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací za potřebné – vzhledem k charakteru některých dovolacích námitek
obsažených v dovoláních obou účastníků – výjimečně zdůraznit, že výtky mířící
na zjištěný skutkový stav a případné vady řízení nejsou podle současné právní
úpravy způsobilým dovolacím důvodem. Nejvyšší soud (předseda senátu Nejvyššího soudu – § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz
čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále jen „o. s. ř.“) dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje
náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady
(nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, žalobce včas (po
dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). V této
souvislosti nelze opomenout, že může-li být dovolání přípustné (jako v této
věci) jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které
z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Z
povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze
jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho
kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium
jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce
provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ
přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž
byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl
usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14), jak to učinil žalobce
konstatováním (nadto zcela obecným), že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, z části má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak“. Okolnost, že dovolatel nesouhlasil s napadeným rozhodnutím
proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než
jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno –
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již
samotným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže
být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Ve vztahu k dovolání žalovaného je pak zapotřebí konstatovat, že má-li být jeho
dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci) proto, že napadené
rozhodnutí závisí – jak avizoval – na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání zřejmé nejen to, o kterou
otázku hmotného nebo procesního práva jde, nýbrž i to, od které "ustálené
rozhodovací praxe" (rozuměno judikatury dovolacího soudu, kterou lze vymezit i
pouhým slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky či značek
rozhodnutí dovolacího soudu – viz rozhodnutí Ústavního soudu České republiky z
18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a z 21. ledna 2015, sp. zn. IV. ÚS
3530/14) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné
pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však
žalovaný nedostál. Z obsahu jeho dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že
sice nesouhlasil s právními názory, které soudy obou stupňů přijaly při
posouzení žalobcova nároku na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s úpravou
bytu po odečtení odpisů podle čl. III. smlouvy o adaptaci, jíž žalobce uzavřel
dne 20. října 1994 s městem Libercem jako jeho právním předchůdcem, avšak již
nespecifikoval „relevantní“ rozhodovací praxi, od níž se řešení daných otázek
odchyluje. Na ni, a to ani ve smyslu jejího slovního popisu (viz výklad shora),
nelze usuzovat ani z jeho úvahy, že odvolací soud postupoval „v rozporu s
prioritou výkladu smluv, jejíž význam je zdůrazňován často v ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu“; takto vyjádřená úvaha je příliš obecná a s
přihlédnutím ke kontextu jeho dovolání až nepochopitelná, a proto z uvedeného
(žalovaným použitého) sousloví nelze usuzovat na řádné vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání.
Kromě toho žalovaného žádost (vztahující se rovněž k přípustnosti dovolání),
aby „právní otázka zdůrazněná dovolacími důvody“ (kterou navíc nijak
nespecifikoval) byla (dovolacím soudem) posouzena jinak, významově neodpovídá
(ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve)
vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30.
května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Zmíněný předpoklad přípustnosti dovolání
uvedený v § 237 o. s. ř. (tj. dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být
posouzena jinak) míří totiž na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se
má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) právního názoru (právně aplikační
úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem
podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní
správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/,
ve znění pozdějších předpisů), a nikoli od právního názoru odvolacího soudu
vysloveného v napadeném rozhodnutí, jak se snad mylně domníval žalovaný.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalovaného rovněž podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. října 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu