26 Cdo 243/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z JUDr. Ing. Jana Huška
a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce B. d. u. d., zast. advokátem, proti žalované Z. E., o vyklizení
prostor v domě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39C 345/2000,
o dovoláni žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2002, čj.
29 Co 306/2002 – 68, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.9.2002, čj. 29 Co 306/2002 – 68,
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28.3.2002, čj. 39C
345/2000-52, jímž tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby
žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat nebytový prostor
označený v nájemní smlouvě z 5.10.1998 jako místnost mimo byt (dále též
„komora“) o ploše 10 m2, nacházející se na stejném podlaží jako družstevní byt
č. 158, tedy ve 3. patře domu čp. 737 v P.; odvolací soud dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že rozsudek soudu
prvního stupně vychází z dostatečných skutkových zjištění, která soud prvního
stupně též správně právně posoudil. Užívání komory, resp. místnosti mimo byt se
sníženým stropem o ploše 10 m2, je kryto nájemní smlouvou, která byla účastníky
uzavřena 5.10.1998, a tato místnost je v ní výslovně uvedena jako příslušenství
bytu v souladu s ust. § 686 odst. 1 obč. zákoníku. Skutečnost, že tento
prostor není výslovně v kolaudačním či jiném rozhodnutí a plánech výslovně
uveden, není podle odvolacího soudu významný, neboť sporný prostor je užíván v
souladu s účelem, ke kterému měl svým charakterem sloužit. Taktéž není dán
důvod neplatnosti nájemní smlouvy, který měl podle žalobce spočívat v
nedostatcích podpisů za žalující družstvo, a to s ohledem na postavení Ing.
Majera v družstvu v době podpisu nájemní smlouvy a způsob podpisování a jednání
za družstvo dle tehdy platného zápisu do obchodního rejstříku.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný
potvrdil.
Dovoláním ze dne 16.12.2002 napadl žalobce výše uvedený rozsudek
odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o rozhodnutí, které má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázku v rozporu s hmotným
právem, a otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena;
dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.
V odůvodnění dovolání dovolatel zejména uvedl, že nesprávné právní
posouzení spočívá v tom, že nájemní smlouva z 5.10.1998 je částečně
absolutně neplatná podle § 39 a § 41 občanského zákoníku pro rozpor s ust.
§ 85 odst. 1, 1. věta zák. č. 50/1976 Sb. (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů, podle něhož lze stavbu používat jen k účelu určenému v kolaudačním
rozhodnutí. Sporná místnost, ohledně níž je nájemní smlouva částečně neplatná,
nebyla nikdy zkolaudována a nebyl stanoven účel jejího užívání. Žalovaná není
proto oprávněna spornou místnost užívat. Dále je třeba respektovat veřejný
zájem na tom, aby stavby byly užívány pouze k účelu určenému stavebním úřadem.
Dovolatel dále v dovolání uvedl, že předmětnou nájemní smlouvu podepsal
předseda družstva Ing. V. M., který byl v den podpisu smlouvy zapsán v
obchodním rejstříku jako předseda družstva žalobce, avšak nebyl již členem
družstva. Nejpozději dne 25.6.1998 převedl Ing. M. své členství v družstvu na
J. P. Dovolatel je tedy toho názoru, že Ing. M. ztratil oprávnění jednat jménem
družstva dnem zániku jeho členství v družstvu, tj. nejpozději dne 25.6.1998,
kdy smlouvu o převodu členských práv a povinností jako poslední podepsala jeho
manželka. Tento důsledek dovozuje dovolatel z ust. § 238 odst. 1 obchodního
zákoníku, podle něhož mohou být do orgánů družstva zvoleni jen členové
družstva. Odvolací soud proto nesprávně vyložil ust. § 238 odst. 1 obchodního
zákoníku.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a zároveň i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posléze uvedenému
soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se v podání ze dne 17.1.2003 vyjádřila žalovaná. Ve
vyjádření zejména uvedla, že dovolání považuje za bezdůvodné, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení platnosti nájemní
smlouvy z 5.10.1998 z hlediska kolaudace předmětné místnosti a dále je
odvolacím soudem správně v souladu s ust. § 27 obchodního zákoníku řešena
otázka posuzování zápisů v obchodním rejstříku.
V podrobnostech pak žalovaná ve vyjádření uvedla, že užívání komory je
kryto nájemní smlouvou a uvedená místnost je v ní v souladu s ust. § 686 odst.
1 občanského zákoníku uvedena jako příslušenství bytu. Je to též jediný účel,
ke kterému je tento prostor určen, a nic na tom nemění fakt, že není uveden v
kolaudačním či jiném rozhodnutí z r. 1928. Předmětný prostor se v domě nacházel
již v době, kdy bylo vydáno povolení k obývání a užívání domu čp. 737 ze dne
10.2.1928, čj. III – 4957/28. Od vydání uvedeného povolení nebyly provedeny v
domě čp. 737 žádné stavební úpravy a proto si lze stěží představit, že by
sporný prostor měl být samostatně znovu kolaudován a určen účel jeho užívání.
Dále žalovaná uvedla, že pro stanovení, zda určitá věc je či není
příslušenstvím bytu, je rozhodná vůle vlastníka tuto věc jako příslušenství
trvale s věcí hlavní užívat, nikoliv předpis veřejného práva (kolaudační
rozhodnutí). Podle nájemní smlouvy je příslušenstvím bytu č. 15, kromě sporné
komory, i sklep, který není taktéž uveden v kolaudačním rozhodnutí jako
příslušenství bytu č. 15.
Žalovaná je proto toho názoru, že účel užívání komory je dán účelem užívání
celého domu jako domu obytného, dle shora uvedeného povolení a je dán i funkční
vztah komory k bytu č. 15 (elektrická instalace připojená na byt č. 15).
K otázce oprávněnosti Ing. V. M. podepisovat za družstvo a zavazovat ho
žalovaná uvedla, že rozhodující je stav zápisu v obchodním rejstříku. Pro
zápisy v obchodním rejstříku platí princip presumpce správnosti. Pokud se
žalovaná při uzavírání nájemní smlouvy ze dne 5.10.1998 řídila údaji v
obchodním rejstříku, nelze ji přičítat k tíži, že předmětný zápis neodpovídal
skutečnosti. Podle názoru žalované skutečnost, že Ing. M. nebyl ke dni podpisu
nájemní smlouvy členem družstva, neměla za následek ztrátu jeho funkce předsedy
družstva. Obchodní zákoník nestanoví, že zánik členství v družstvu má za
následek zánik funkce v družstvu, ale v § 238 odst. 1 pouze stanoví, že do
orgánů družstva mohou být voleni jen členové družstva starší 18 let. Odvolací
soud i soud prvního stupně tak toto ustanovení vyložily správně.
Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako bezdůvodné,
popř. aby ho zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve posoudil dovolání
podle ust. § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o. s. ř. a konstatoval, že
dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.
V daném případě je dovolaním napadán rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolaní proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ust. § 237 odst. 1 písm.
b) a c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné
proto, že dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud v pořadí první
rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř., v němž dovolatel spatřuje přípustnost
dovolání, je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnuti soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě je rozsudek odvolacího soudu postaven na právním závěru,
že užívání komory vychází z nájemní smlouvy a pokud tento prostor není výslovně
uveden v kolaudačním rozhodnutí, není tato skutečnost právně významná a dále na
tom, že není dán důvod neplatnosti nájemní smlouvy ani s ohledem na tvrzené
nedostatky podpisu a jednání za žalující družstvo Ing. M.Tyto otázky označil
dovolatel v dovolání po právní stránce za zásadně významné.
Dovolací soud dospěl k závěru, že otázka posuzování platnosti nájemní smlouvy z
hlediska uvedení určitého pronajatého prostoru v kolaudačním rozhodnutí stavby
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena popř. není řešena jednotně a
totéž platí i v případě oprávnění jednat za družstvo osobou, která převede
členská práva a povinností a i poté byla jako osoba oprávněná k jednání za
družstvo zapsaná v obchodním rejstříku. Vzhledem k tomu, že jsou naplněny
podmínky stanovené v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání
přípustné.
Ze skutkových zjištění, která nebyla v dovolání zpochybněna, vyplývá, že
žalobce jako pronajímatel uzavřel se žalovanou jako nájemkyní dne 5.10.1998
nájemní smlouvu, podle níž se žalovaná stala nájemkyní bytu č. 15 ve 3. patře
domu č. p. 737, v P., o velikosti 3+1 s příslušenstvím, jež tvoří sporná komora
a sklep o výměře 5 m2. Komora je místnost se sníženým stropem, přístupná
dveřmi, s elektroinstalací připojenou na elektroměr bytu č. 15 a je umístěna
proti vchodu do bytu č. 15.
Dům č. p. 737 byl kolaudován, resp. bylo Magistrátem h. m. P. vydáno povolení k
jeho obývání a (k) užívání dne 10.2.1928, pod č. j. III. – 4957/28. V bytě č.
15 je dosud zachován stejný stav jako byl při vydání povolení k obývání a
užívání, tj. byt sestává z kuchyně, 3 pokojů, lázně, předsíně, WC a spíže. V
kolaudačních plánech není komora vyznačena, z porovnání výškových úrovní je
však zřejmé, že zde tento prostor existoval již v době povolení stavby k
užívání a obývání.
Podle § 39 obč. zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo
účelem odporuje zákonu nebo jej obchází a nebo se příčí dobrým mravům.
V daném případě má podle dovolatele jít o rozpor s ust. § 85 odst. 1, první
věta zák. č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů. Podle
tohoto ustanovení lze stavbu (její část) užívat jen k účelu určenému v
kolaudačním rozhodnutí, popř. ve stavebním povolení.
V daném případě není namístě námitka nedostatku kolaudace, neboť v souladu s
ust. § 76 odst. 1 a § 85 odst. 1 stavebního zákona byl předmětný dům čp. 737
kolaudován a bylo vydáno povolení k jeho obývání a užívání, a to včetně sporné
komory. V kolaudačním rozhodnutí však nebyl u této místnosti výslovně určen
účel jejího užívání.
Podle § 121 odst. 2 obč. zákoníku příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a
prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány.
Předmětnou komoru, která se nachází mimo byt č. 15, lze s ohledem na její
stavebně technické uspořádání, byť v kolaudačním rozhodnutí toto určení chybí,
pokládat za vedlejší prostor.
Pokud vlastník domu čp. 737 za uvedené situace, kdy předmětná komora může s
ohledem na stavebně technické uspořádání sloužit jako vedlejší prostor, do
nájemní smlouvy zahrnul jako součást bytu (příslušenství) i uvedený prostor,
nelze pokládat tento postup za protiprávní.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil namítanou
částečnou neplatnost nájemní smlouvy ze dne 5.10.1998 podle ust. § 39 obč.
zákoníku správně a dovolání není v této částí důvodné.
V dovolání žalobce dále namítal, že předmětnou nájemní smlouvu podepsala osoba
(Ing. V. M.), která neměla již oprávnění jednat jménem družstva, neboť v době
podpisu nájemní smlouvy nebyla členem družstva.
Ze skutkových zjištění, která nebyla dovolatelem zpochybněna, vyplývá, že
nájemní smlouvu ze dne 5.10.1998 podepsal Ing. V. M., který byl v období od
6.1.1998 do 7.7.1999 v obchodním rejstříku vedeném u Městského soudu v Praze,
odd. Dr, vložka 890, zapsán jako předseda družstva žalobce. V uvedeném období
byl v obchodním rejstříku zapsán způsob jednání za družstvo tak, že k jednání
byl oprávněn předseda nebo jeho zástupce a při podpisování za družstvo měl
připojit podpis předseda nebo jeho zástupce.
Ing. V. M. nejpozději dne 25.6.1998 převedl členství v družstvu žalobce na J.
P. a k tomuto dni mu zaniklo členství v družstvu. Předmětnou nájemní smlouvu
Ing. M. podepsal 5.10.1998.
V daném případě jde tedy o právní posouzení situace, kdy Ing. V. M. byl v době
podpisu předmětné nájemní smlouvy zapsán v obchodním rejstříku jako předseda
družstva žalobce a přitom již předtím přestal být členem družstva, protože
převedl práva a povinnosti vyplývající z jeho členství v družstvu žalobce na
třetí osobu a o vlivu tohoto stavu na platnost nájemní smlouvy.
Podle § 27 odst. 2 obch. zákoníku ve znění účinném v době podpisu nájemní
smlouvy jsou skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku účinné vůčí každému ode
dne, ke kterému byl zápis učiněn. Proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do
obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis
neodpovídá skutečnosti.
Z uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že Ing. M. byl v době podpisu
nájemní smlouvy, tj. dne 5.10.1998, v obchodním rejstříku zapsán jako předseda
družstva žalobce s oprávněním jednat jeho jménem.
Pokud žalovaná při uzavírání předmětné nájemní smlouvy jednala v důvěře, že
zápis v obchodním rejstříku odpovídá skutečnosti, tj. zejména stanoví osobu
oprávněnou k jednání a podpisování za družstvo, nemůže družstvo, jehož se tento
zápis týká, namítat, že za družstvo jednala osoba k tomu neoprávněná, protože
její oprávnění jednat za družstvo z právem uznaných důvodů již dříve zaniklo.
Vzhledem k tomu dospěl dovolací soud k závěru, že předmětná nájemní smlouva
není neplatná, neboť žalovaná při jejím uzavírání jednala s důvěrou v zápis v
obchodním rejstříku o osobě oprávněné jednat za družstvo a o způsobu jeho
jednání. Pokud by tyto zapsané údaje neodpovídaly skutečnosti, nemůže se jich
žalobce s ohledem na výše uvedené ust. § 27 odst. 2 obch. s úspěchem dovolávat.
Za uvedené právní situace je nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval otázkou,
zda zánik členství v družstvu na základě dohody o převodu členských práv a
povinností má za následek zánik funkce předsedy v družstvu.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že odvolací soud správně
právně posoudil jak otázku platnosti části nájemní smlouvy týkající se komory
vzhledem ke kolaudaci, tak i její platnosti z hlediska oprávnění jednat za
žalobce při jejím uzavírání.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání
žalobce pro jeho nedůvodnost zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem
na úspěch ve věci a s ohledem na to, že žalované v tomto řízení podle spisu
žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Ing. Jan Hušek,v.r.
předseda senátu