26 Cdo 2435/2002

26 Cdo 2435/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré

ve věci žalobce P. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. P.,

zastoupené advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu,

vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 76/2001, o

dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

27. srpna 2002, č. j. 6 Co 1588/2002-46, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též jen „soud prvního stupně“)

rozsudkem ze dne 21. února 2002, č. j. 7 C 76/2001-28, vyhověl žalobě a zrušil

právo společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu č. 22 sestávajícímu ze

tří pokojů, kuchyně a příslušenství (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) v

sedmém poschodí domu čp. 18 v Č. B.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“),

určil, že byt bude nadále užívat jako člen družstva žalovaná, žalované (správně

žalobci) uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalované do 15 dnů po

zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud

odvolací rozsudkem ze dne 27. srpna 2002, č. j. 6 Co 1588/2002-46, změnil

citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil právo společného nájmu

účastníků k předmětnému bytu, určil, že byt bude nadále užívat jako člen

družstva žalobce, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat

žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení

účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vzal z provedených důkazů

především za zjištěno, že účastníci uzavřeli manželství dne 23. března 1991, že

rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. dubna 1995, č. j. 8

C 12/95-14, bylo jejich manželství ke dni 29. května 1995 pravomocně rozvedeno

a nezletilá M. P., nar. 4. října 1991 z jejich manželství, byla svěřena do

výchovy žalované, a že příčinou rozvratu manželství bylo navázání známosti

žalované s jiným mužem. Dále rovněž zjistil, že po rozvodu manželství se

účastníci o dalším nájmu předmětného bytu nedohodli, že právo společného nájmu

předmětného bytu nebylo zrušeno ani soudem, že účastníci obnovili společné

soužití, že do měsíce července 1999 společně hospodařili a žili v rodinném

domě, který je ve vlastnictví žalované (dále jen „rodinný dům“), že tehdy

soužití ukončili a žalobce se přestěhoval do předmětného bytu, že od stejné

doby se žalovaná nijak nepodílí na platbách souvisejících s užíváním

předmětného bytu, a že v rodinném domě žije žalovaná se svým přítelem, dcerou

účastníků a další dcerou. Poté vzal za zjištěno, že od roku 1991 byl předmětný

dům ve vlastnictví města Č. B., že kupní smlouvou ze den 26. května 1998 přešel

do vlastnictví Bytového družstva H. Č. B., založeného nájemci bytů v domě (dále

jen „bytové družstvo“), že členem bytového družstva se stala nejprve žalovaná a

dodatečně vzniklo členství v bytovém družstvu rovněž žalobci, a že členský

podíl v bytovém družstvu ve výši 39.000,- Kč uhradila žalovaná. Na základě

uvedených skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že ve vztahu k předmětnému

bytu vzniklo účastníkům právo společného nájmu bytu manžely, a že toto právo

jim svědčilo i v době, kdy se vlastníkem předmětného domu stalo bytové družstvo

(v době přeměny předmětného bytu z bytu obecního na byt družstevní), neboť

účastníci se po rozvodu manželství až do této doby o dalším nájmu bytu

nedohodli a právo společného nájmu bytu nebylo zrušeno ani soudem. Došlo-li ke

změně vlastnictví k předmětnému domu, vstoupilo podle názoru odvolacího soudu

bytové družstvo jako nabyvatel předmětného domu do právního postavení

pronajímatele (§ 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy

platném znění – dále jen „obč. zák.“). Tím se podle odvolacího soudu změnil

pouze pronajímatel předmětného bytu, avšak účastníkům nevzniklo „nové

samostatné užívací právo k bytu, a to z toho důvodu, že v té době již účastníci

spolu jako manželé nežili. Okresní soud proto rozhodl správně, když teprve

napadeným rozsudkem právo společného užívání, o kterém se účastníci nedohodli,

zrušil“. Poté odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že

hlediskem pro rozhodování o dalším nájmu bytu po zrušení práva společného nájmu

bytu může být i to, že „členský podíl v bytovém družstvu byl zaplacen

žalovanou“.

Na rozdíl od soudu prvního stupně, který toto hledisko spolu s

hlediskem zájmu nezletilého dítěte pokládal za rozhodující, však dovodil, že v

tomto případě bude zásadně významným hledisko bytové potřeby účastníků, a

pokračoval, že uvedené hledisko svědčí žalobci, který – na rozdíl od žalované,

bydlící ve vlastním rodinném domě, v němž je uspokojena i bytová potřeba

nezletilé dcery účastníků, která s ní sdílí společnou domácnost – nemá jinou

možnost bydlení. Proto – na rozdíl od soudu prvního stupně – určil, že jako

člen družstva bude dále nájemcem bytu žalobce; žalované uložil povinnost byt

vyklidit bez vázanosti na zajištění bytové náhrady, neboť její bytová potřeba

je uspokojena bydlením ve vlastním rodinném domě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost

opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné

dovolací důvody podřadila pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. b, odst. 3

o.s.ř., byť – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – ve

skutečnosti uplatnila pouze dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

V rámci zmíněného dovolacího důvodu zpochybnila především správnost právního

závěru, že v důsledku změny vlastnictví k předmětnému domu se změnil pouze

pronajímatel předmětného bytu. Má zato, že změna ve vlastnických vztazích k

předmětnému domu měla vliv rovněž na dosud existující právo společného nájmu

bytu účastníků. V této souvislosti namítla, že „privatizací domu (bytu)“

uvedené právo zaniklo (nemůže podle žalované trvat i za situace, kdy jeden z

rozvedených manželů podnikl „všechny úkony k nabytí vlastnictví /i

družstevního/“), a že právo společného nájmu družstevního bytu nevzniklo, neboť

podle § 700 odst. 3 obč. zák. může takové právo vzniknout jen mezi manžely.

Poté namítla, že si podala přihlášku do nově vznikajícího bytového družstva, na

rozdíl od žalobce se stala členkou družstva již na jeho ustavující schůzi,

„využila předkupního práva daného jí ust. § 22 zákona č. 72/94 Sb. a Zásadami

prodeje obytných domů v majetku města Č. B. Žalovaný (správně žalobce) však

takového práva ve lhůtě 90ti dnů nevyužil, proto jeho nárok (právo) v souladu s

ust. § 583 obč. zákoníku zanikl“. Následně odvolacímu soudu vytkla absenci

posouzení věci podle § 3 obč. zák. Požádal-li žalobce o členství v bytovém

družstvu až dodatečně, aniž se s žalovanou finančně vypořádal a přitom byt

užívá sám a žalovanou do něj odmítá pouštět, je jeho chování v rozporu s

dobrými mravy. Žalovaná je také přesvědčena, že při rozhodování o tom, kdo z

účastníků bude jako člen družstva dále nájemcem bytu, měl odvolací soud

vycházet z toho, že „žalovaná se zasloužila o privatizaci bytu a že zaplatila

podíl v družstvu“; navíc rozhodná hlediska „nezhodnotil v celém komplexu a

nevysvětlil, z jakého důvodu převažuje právě bytová potřeba žalobce … zcela

popřel zájem nezletilé dcery účastníků, která je v péči matky“. Navrhla, aby

dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k

dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že

dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240

odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241

odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z

podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného

rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů (§ 236 odst.

1 o.s.ř.).

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že i když v

dané věci odvolací soud, který správně přezkoumal prvostupňový rozsudek ve

všech jeho výrocích (§ 212 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), formuloval výrok svého

rozsudku tak, jakoby napadený rozsudek soudu prvního stupně měnil v celém

rozsahu, ve skutečnosti – jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků

napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně – změnil jen výroky o

určení, kdo z účastníků bude jako člen družstva dále nájemcem bytu, a o uložení

vyklizovací povinnosti. Naproti tomu ve výroku o zrušení práva společného nájmu

účastníků k předmětnému bytu je rozsudek odvolacího soudu ve srovnání s

rozsudkem soudu prvního stupně obsahově shodný, tedy ve skutečnosti

potvrzující.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném

případě jeho potvrzujícímu výroku o zrušení práva společného nájmu bytu) se

řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání proti potvrzujícímu výroku

přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v tomto ohledu

napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena

b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí

odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)

zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu

dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem

rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní

žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává

přípustným.

Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dospěl mimo jiné rovněž k

právnímu závěru, že také poté, co vlastnické právo k předmětnému domu nabylo

bytové družstvo, svědčilo účastníkům jako rozvedeným manželům i nadále právo

společného nájmu bytu (a vzniklo jim rovněž společné členství v bytovém

družstvu). Protože uvedená otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího

soudu vyřešena, lze jí přisoudit zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1

písm. c/ o.s.ř. (ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř.). Tím se

dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku stává přípustným. Lze

jen dodat, že proti napadenému měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu

(výroku o určení, kdo z účastníků bude jako člen družstva dále nájemcem bytu)

je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., jak správně uvedla

žalovaná.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými

dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení

§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout

k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229

odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence

uvedených vad nebyla v dovolání namítána a nevyplynula ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze

odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud

posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo

právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný

skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové

konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti právního závěru, že i

poté, co vlastnické právo k předmětnému domu nabylo bytové družstvo, svědčí

účastníkům (rozvedeným manželům) k předmětnému bytu jako bytu družstevnímu

právo společného nájmu bytu manžely a vzniklo jim rovněž společné členství v

družstvu. Pro případ správnosti uvedeného závěru půjde rovněž o přezkoumání

závěru, který odvolací soud přijal při rozhodování, kdo z účastníků bude jako

člen družstva dále nájemcem bytu. Z dovolacího přezkumu jsou naopak vyloučeny

otázky týkající se aplikace zákona č. 72/1994 Sb., jakož i s tím související

výtka vztahující se k absenci právního posouzení věci podle § 3 obč. zák. Je

tomu tak proto, že z nalézacího řízení nevyplynula žádná skutková zjištění

svědčící pro závěr, že by se účastníci, resp. alespoň některý z nich, stali

vlastníky předmětného bytu podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují

některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a

nebytovým prostorům (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů.

Za této situace odvolací soud (a ani soud prvního stupně) takový závěr neučinil

a v dovolacím řízení nelze přezkoumávat správnost „neexistujících právních

závěrů“.

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že dovoláním nebyla

zpochybněna správnost právního závěru, že do doby nabytí vlastnického práva

bytového družstva k předmětnému domu svědčilo účastníkům jako rozvedeným

manželům právo společného nájmu bytu (proto, že se po rozvodu manželství o

dalším nájmu bytu nedohodli a právo společného nájmu bytu nebylo do této doby –

na návrh jednoho z nich – zrušeno ani soudem). Dovoláním však nebyly

zpochybněny ani závěry, že poté, co bylo manželství účastníků pravomocně

rozvedeno, se změnil charakter předmětného bytu (z bytu obecního se stal bytem

družstevním), a že v důsledku změny vlastnictví k předmětnému domu se změnil

pronajímatel předmětného bytu (namísto obce se pronajímatelem bytu stalo bytové

družstvo). Za této situace dovolací soud z uvedených právních závěrů vychází.

S námitkou, že změna ve vlastnických vztazích k předmětnému domu měla vliv

rovněž na dosud existující právo společného nájmu bytu účastníků, se lze

ztotožnit. Přeměna předmětného bytu z bytu obecního na byt družstevní byla

totiž doprovázena takovými skutečnostmi jako je založení bytového družstva,

vznik členství účastníků v tomto družstvu (spojeného s jejich majetkovou účastí

v družstvu) a následné nabytí vlastnického práva k předmětnému domu bytovým

družstvem. Jde o kvalitativně nové (jiné), svým významem natolik zásadní

skutečnosti, které musely mít dopad i na dosud existující právo společného

nájmu bytu účastníků. Nelze však dovodit, že toto právo zaniklo, jak míní

žalovaná. Je tomu tak proto, že zákon se změnou osoby pronajímatele a ani se

změnou charakteru bytu zánik dosavadních nájemních vztahů k bytu nespojuje.

Odvolací soud správně dovodil, že změnou vlastnictví k předmětnému domu

vstoupilo bytové družstvo jako nabyvatel do právního postavení pronajímatele (§

680 odst. 2 obč. zák.). Dovolací soud však navíc zastává názor, že do té doby

existující právo společného nájmu bytu účastníků se okamžikem nabytí

vlastnického práva k předmětnému domu bytovým družstvem transformovalo na právo

společného nájmu družstevního bytu, a že účastníkům vzniklo i společné členství

v družstvu. Jestliže se totiž účastníci, jimž svědčilo do nabytí vlastnického

práva k předmětnému domu bytovým družstvem právo společného nájmu bytu, stali

členy bytového družstva, je třeba na základě analogické (§ 853 obč. zák.)

aplikace ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. dovodit, že dosavadní právo

společného nájmu bytu se (dnem, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k

předmětnému domu) transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu

manžely, a že účastníkům vzniklo rovněž společné členství v družstvu. Bylo-li v

konečném důsledku zrušeno „právo společného nájmu účastníků k družstevnímu

bytu“, lze z vyložených důvodů pokládat v tomto výroku napadené rozhodnutí za

správné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zde nebyl uplatněn

opodstatněně.

V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu

po rozvodu manželství. Z ustanovení § 705 odst. 1, odst. 2 věty druhé obč. zák.

vyplývá, že v případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo

rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z

nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva

dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v

družstvu. Podle § 705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu

vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.

Ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou

hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo

právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v

každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,

předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším

nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci

ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a

proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně

zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního

posouzení věci.

Vedle hledisek výslovně uvedených v § 705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých

dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se

vypořádat vždy, soud – ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí –

podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k

příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových

poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z

manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Soudní praxe je

jednotná i v názoru, že není vyloučeno, aby ona další hlediska pro rozhodování

podle § 705 odst. 3 obč. zák. převážila nad hledisky, která zákon v citovaném

ustanovení výslovně uvádí. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o

jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace,

kdy účastníci mají nezletilé děti, je však nutno činit v kontextu s

hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí,

které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.

Názor, že při rozhodování o tom, kdo z účastníků bude jako člen družstva dále

nájemcem bytu, měl odvolací soud vycházet z toho, že „žalovaná … zaplatila

podíl v družstvu“, pokládá dovolací soud za správný. Z odůvodnění napadeného

rozsudku je však patrno, že toto hledisko vzal odvolací soud v úvahu jako

hledisko svědčící právě žalované. Dovodil totiž, že hlediskem pro rozhodování o

dalším nájmu bytu po zrušení práva společného nájmu bytu může být i to, že

„členský podíl v bytovém družstvu byl zaplacen žalovanou“. Odvolací soud

nepominul ani zákonné hledisko zájmu nezletilých dětí, jak se žalovaná –

vzhledem k obsahu dovolání – mylně domnívá. Také toto hledisko vzal v úvahu

(vyhodnotil je jako hledisko prospívající rovněž žalované). Větší (v daném

případě rozhodující) význam však přiznal možnosti uspořádání bytových poměrů

účastníků, resp. hledisku jejich bytové potřeby. Nemá-li žalobce – na rozdíl od

žalované, bydlící ve vlastním rodinném domě, v němž je uspokojena i bytová

potřeba nezletilé dcery účastníků, která s ní sdílí společnou domácnost – jinou

možnost bydlení, vyhodnotil toto hledisko správně jako hledisko rozhodující a

zároveň prospívající žalobci. Ani zde nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2

písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně.

Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolatelce se

prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto

dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224

odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že

žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž

náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. listopadu 2003

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu