26 Cdo 2446/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobce B. s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1)
D. T., a 2) D. T., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 399/2003, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č.j. 21 Co
144/2004-37, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 1.
2004, č.j. 10 C 399/2003-17, zamítl žalobu na vyklizení žalovaných z bytu č. 6
o jedné místnosti s kuchyňským koutem a příslušenstvím o podlahové ploše 27,28
m2, ve 3. podlaží domu čp. 1281 v k.ú. S., obec P. (dále „předmětný byt“ nebo
„byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně
vycházel zejména ze zjištění, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí
Katastrálního úřadu P. pro k.ú. S. na LV č. 2913 jako vlastník předmětného
domu, že dne 13. 6. 1996 uzavřel s 1. žalovanou (jako nájemkyní) nájemní
smlouvu (dále „předmětná nájemní smlouva“), v jejímž článku I. je uvedeno, že
předmětem smlouvy je byt č. 6, ve 3. podlaží domu čp. 1281 v P., že přesný
rozsah, vybavení a zařízení tohoto bytu jsou zaznamenány v evidenčním listě,
který tvoří nedílnou součást této smlouvy, že v této listině je předmětný byt
specifikován tak, že se jedná o pokoj, předsíň, koupelnu, WC, balkon a sklep o
zde uvedených výměrách, že vytápění je elektrické lokální, že vybavení bytu
tvoří elektrický bojler, že v článku III. odst. 1 je uvedeno, že rozsah práv a
povinností spojených s užíváním bytu určuje zejména občanský zákoník v současné
právní úpravě a další právní předpisy, a že do podání žaloby nebyl žádným z
účastníků namítán nedostatek podstatných náležitostí předmětné nájemní smlouvy
a nebyla zpochybňována její platnost. Soud prvního stupně za pomoci výkladu (§
35 odst. 2 obč. zák.) dovodil, že z předmětné nájemní smlouvy je zřejmé, že
pronajímatel přenechává nájemci konkrétní předmětný prostor k užívání jako byt,
a to v rozsahu podrobně specifikovaném v evidenčním listě a že vůle stran
upravit tuto náležitost vyplývá z jejího čl. I., jakož i z článku III. Podle
názoru soudu prvního stupně je v daném případě rozsah užívání bytu určen
dostatečně určitě, srozumitelně a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o projevu
vůle účastníků. Vzhledem k tomu, že nebyl shledán jiný (než tvrzený) důvod
neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, soud žalobu zamítl. Zabýval se i
námitkou žalobce, že úprava nájmu, zejména princip chráněného nájmu, odporuje
ústavnímu principu rovnosti a neshledal ji opodstatněnou.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 25. 5. 2004, č.j. 21 Co 144/2004-37, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal
správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho
závěru, že žalobcem namítaný důvod neplatnosti předmětné nájemní smlouvy
(absence určení rozsahu užívání bytu a příslušenství) není dán. Konstatoval, že
evidenční list obsahuje údaje, které jsou určením rozsahu užívání bytu a
příslušenství, a odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to i
pokud jde o jeho argumentaci týkající se principu chráněného nájmu, jímž se
soud zabýval nad rámec předmětu řízení. Závěrem poukázal na to, že ani sám
žalobce neuvedl, jak by podle jeho názoru měl být v nájemní smlouvě vyjádřen
rozsah užívání bytu a jeho příslušenství.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost ani důvodnost neopřel výslovně o příslušné zákonné ustanovení.
Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že
předmětná nájemní smlouva spolu s evidenčním listem obsahuje vymezení rozsahu
užívání bytu a jeho příslušenství, a namítá, že evidenční list obsahuje toliko
údaje o označení bytu a jeho příslušenství a údaje o způsobu výpočtu nájemného
a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu. Dovozuje, že ustanovení § 686 odst.
1 obč. zák. je „pozůstatkem z doby, kdy neplatilo bez výhrad, že nájemce a
spolubydlící osoby užívají určitý byt a jeho příslušenství zcela samostatně“,
jako tomu bylo např. u administrativně rozdělených bytů, a že zákonnému
požadavku na specifikaci rozsahu užívání bytu lze vyhovět např. tak, že
„nájemce je oprávněn předmětný byt a jeho příslušenství užívat výlučně …“,
popř. „nájemce je oprávněn užívat byt a jeho příslušenství samostatně ...“.
Dovolatel má za to, že nelze zaměňovat údaje o označení bytu (tedy číslo bytu,
umístění bytu v podlaží, výměru bytu, počet a určení jednotlivých místností v
bytě a příslušenství) s údaji o rozsahu užívání takto specifikovaného bytu a
jeho příslušenství, a že otázka vymezení rozsahu užívání bytu a jeho
příslušenství je otázkou zásadního právního významu. Dovolatel má rovněž za to,
že zásadní právní význam má i otázka „nerovnosti stran nájemního vztahu“; v
této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že institutem
chráněného nájmu bytu poskytuje občanský zákoník z řady společensky závažných
důvodů a ve veřejném zájmu speciální ochranu nájemců, aby tak vyrovnal rozdíly
v postavení nájemců a pronajímatelů, které existují ze své podstaty, a namítá,
že nájemní vztah není rovný a odporuje principu rovnosti i ústavnímu principu
ochrany vlastnického práva. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny
a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu
vydáno dne 25. května 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a
o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného
opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá,
jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího
soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatel.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a odůvodnění
dovolání, lze spojovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s otázkou
vymezení rozsahu užívání bytu a jeho příslušenství v nájemní smlouvě. Dovolací
soud shledává pro řešení této otázky dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přípustným.
Podle § 686 odst. 1 obč. zák. nájemní smlouva musí obsahovat označení bytu,
jeho příslušenství a rozsah jejich užívání a způsob výpočtu nájemného a úhrady
za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Nájemní smlouva musí mít
písemnou formu.
Pojmovým znakem nájemní smlouvy je existence projevu vůle pronajímatele a
nájemce vyhovující jednak obecným náležitostem právních úkonů (§ 34 a násl.
obč. zák.), ale též požadavkům stanoveným v § 686 odst. 1 obč. zák., tj. jejich
vůle musí obsahovat (zahrnovat) též dohodu o obsahových náležitostech v posléze
citovaném ustanovení uvedených.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce absolutní neplatnosti právního
úkonu pro neurčitost se váže k případům, kdy ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2
obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit.
Vůle je svým projevem určitá, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná.
Vymezením rozsahu užívání bytu a jeho příslušenství v nájemní smlouvě je třeba
rozumět takové ujednání, z něhož lze (příp. za pomoci výkladových pravidel
obsažených v § 35 odst. 2 obč. zák.) dovodit, v jaké míře je nájemce oprávněn
užívat ve smlouvě (příp. v příloze, která je její součástí) vymezený byt a jeho
příslušenství. Zákonnému požadavku vymezení rozsahu užívání bytu a jeho
příslušenství v nájemní smlouvě lze dostát i tak, že nevyplývá-li z nájemní
smlouvy omezení nájemce v jeho užívacím právu, je oprávněn byt a jeho
příslušenství užívat neomezeně, tj. aniž by mu v tom bránila práva jiných osob
(např. ostatních nájemců bytů v domě).
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že právní názor odvolacího soudu na otázku
vymezení rozsahu užívání bytu a jeho příslušenství, je správný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 věty před středníkem
zamítl, aniž se zabýval další otázkou předestřenou dovolatelem (principem
nerovnosti nájemního vztahu), neboť tato otázka (jak ostatně správně
konstatoval odvolací soud) jde nad rámec předmětu řízení v dané věci a napadené
rozhodnutí na jejím posouzení nespočívalo.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost,
že žalovaným nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měly
právo vůči procesně neúspěšnému žalobci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu