26 Cdo 2460/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce statutárního města O., zastoupeného advokátem, proti
žalovanému Z. Š., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu
bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 222/2003, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
14. února 2005, č. j. 12 Co 974/2004-119, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. února 2005,
č. j. 12 Co 974/2004-119, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. července
2004, č. j. 25 C 222/2003-97, ve znění usnesení ze dne 4. října 2004, č. j. 25
C 222/2003-101, zamítl žalobu, aby soud přivolil k výpovědi žalobce z nájmu
žalovaného k „bytu č. 20, I. kategorie, sestávajícího se z kuchyně, tří pokojů
a příslušenství, nacházejícího se v 6. patře domu č. orient. 8 v O.“ (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na
rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a
listinných důkazů) mimo jiné za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného
domu, že předmětný byt byl rozhodnutím Posádkové správy v O. ze dne 19.
listopadu 1986 přidělen žalovanému, že dne 22. ledna 1987 byl ohledně
předmětného bytu sepsán zápis o dohodě o odevzdání a převzetí bytu, že žalovaný
jako voják z povolání působil od roku 1996 do roku 2002 na Vysoké vojenské
škole pozemního vojska ve V. a poté až do 31. ledna 2004 na Generálním štábu
AČR v P., že v důsledku plnění pracovních úkolů ve V. a později v P. se často
zdržoval mimo O., že v létech 1996 až 2003 se v O. zdržoval nepravidelně a
býval zde vídán jednou až dvakrát do měsíce, že předmětný byt přenechával do
užívání jiných osob, že od 1. února 2004 je veden jako uchazeč o zaměstnání u
Úřadu práce v O., že k témuž dni mu bylo vystaveno živnostenské oprávnění s
místem podnikání v předmětném bytě a že od stejně doby se převážně zdržuje v O.
Dále zjistil, že od roku 1992 má žalovaný se svou manželkou ve společném jmění
rodinný dům čp. 136 v H., okres V. (dále jen „dům v H.“), že ve prospěch
žalovaného a jeho manželky bylo dne 10. června 1992 vydáno stavební povolení ke
stavebním úpravám domu v H., že na základě stavebních úprav má v domě v H.
vzniknout namísto bytu IV. kategorie byt I. kategorie, že ve stanoveném termínu
nebylo požádáno o kolaudaci provedených prací na domě v H. a že manželka
žalovaného spolu se třemi dětmi pocházejícími z manželství bydlí nejméně od
roku 1996 u rodičů v panelovém bytě ve V. Na tomto skutkovém základě soud
prvního stupně především dovodil, že není naplněn výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v
době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), a to proto, že výkon
aktivní vojenské služby žalovaného lze pokládat – ve smyslu citovaného
ustanovení – za vážný důvod neužívání bytu. Dále rovněž dovodil, že není
naplněn ani další uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč.
zák. Uvedený závěr odůvodnil konstatováním, že „žalovaný je spoluvlastníkem
domu v H. i nájemcem bytu, obě nemovitosti jsou způsobilé k bydlení“, avšak „po
doručení výpovědi (dne 16. prosince 2003) bylo na žalovaném, aby zvolil místo,
ve kterém hodlá dále žít, když naplněním výpovědního důvodu dle ust. § 711
odst. 1 písm. g/ obč. zák. se soud zabývá nikoli ke dni doručení výpovědi, ale
až ke dni vyhlášení meritorního rozhodnutí … žalovaný zvolil pro svůj další
život (předmětný) byt, bydlí v něm, podniká v něm“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 14. února 2005, č. j. 12 Co 974/2004-119, změnil
citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a přivolil k
výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr mezi žalobcem a
žalovaným skončí uplynutím posledního dne třetího měsíce následujícího po
právní moci rozsudku a že tříměsíční výpovědní lhůta začne běžet prvním dnem
kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a skončí uplynutím
posledního dne tohoto třetího měsíce, žalovanému uložil povinnost předmětný byt
vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů po skončení nájmu a
rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a za
správný, byť zčásti z jiných důvodů, pokládal rovněž jeho závěr, že není
naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Na rozdíl od
soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst.
1 písm. g/ obč. zák. je v daném případě naplněn. Je-li žalovaný nájemcem
předmětného bytu a zároveň spoluvlastníkem domu v H., jde podle odvolacího
soudu o stav dvou bytů podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Současně odvolací
soud dovodil, že na žalovaném lze – ve smyslu citovaného ustanovení –
spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Podle názoru odvolacího
soudu je tomu tak proto, že s žalovaným byl ukončen služební poměr u Armády
České republiky, v současné době podniká v oblasti finančního poradenství a
není tudíž pracovně vázán na O. a může užívat k bydlení dům v H., kde již jeho
manželka bydlí. Vyklizovací povinnost žalovaného z bytu nevázal na zajištění
bytové náhrady s poukazem na to, že má možnost bydlení v domě v H.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uvedl v něm, že
„rozhodnutí neodpovídá skutkovým zjištěním soudu I. stupně a odvolací soud
rozhodl právně nesprávně“. Namítl, že v předmětném bytě bydlí již od roku 1986,
nikdy se odtud nepřestěhoval jinam, nikdy také neprojevil úmysl se z něho
přestěhovat do domu v H., a pokračoval, že v O. podniká v oblasti ekonomického
poradenství, má zde i svoje klienty, se kterými potřebuje být „téměř v
každodenním styku“ a kteří by za ním ztěžka „jezdili cca 50 km a zvyšovali si
svoje náklady jízdným“. Poté zdůraznil, že „v H. nikdy nebydlel a ani tam
bydlet nehodlá“, navíc „dům procházel přestavbou a bydlení v něm by bylo
dokonce správním deliktem“. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že „v
současné společnosti je naprosto běžné, že občané jsou nájemci bytu a kromě
toho využívají nemovitost, která je objektem bydlení, ke své rekreaci jako
chalupu“. Dále uvedl, že „pokud byt v O. trvale užívá, činí to i s vědomím, že
bude bydlištěm i jeho tří dcer nejen po dobu jejich studií“. Za této situace má
za to, že na něm nelze – ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. –
spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Je přesvědčen, že „KS
vyhodnotil jeho případ nesprávně, když měl ke shora uvedeným skutečnostem
přihlédnout a vyložit je v jeho prospěch. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím
byl porušen § 3 obč. zák., a to výrazně v jeho neprospěch. Navrhl, aby dovolací
soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. února 2005,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Žalovaný – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud však pokládá za potřebné v první řadě zdůraznit, že skutkový
základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit, a proto nelze v dovolání ani
uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o.s.ř.);
jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto
nemohl dovolací soud přihlížet ke skutkovým novotám uplatněným až v dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu, tj. k nově uváděným okolnostem týkajícím se
klientely žalovaného v rámci jeho podnikání v oblasti ekonomického poradenství,
využívání vlastní nemovitosti k rekreaci nájemce a případného studia tří dcer
žalovaného v Olomouci. V uvedených souvislostech nelze ani přehlédnout, že
alespoň zčásti zde navíc jde o ničím nepodložené hypotetické úvahy žalovaného.
Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ (v projednávané věci
je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z
důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat
výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení
§ 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř.
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135
o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování
v podstatné části tehdy, týká-li se okolností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Zde je především zapotřebí zdůraznit, že bydlení žalovaného v předmětném bytě
již od roku 1986 není z hlediska skutkové podstaty podle § 711 odst. 1 písm. g/
obč. zák. právně významné; stejně tak je z tohoto pohledu nevýznamné, že se
žalovaný nikdy z předmětného bytu nepřestěhoval jinam, resp. že nikdy
neprojevil úmysl se z něho přestěhovat do domu v H. Za této situace – s
přihlédnutím k tomu, za jakých okolností nemá skutkové zjištění podle obsahu
spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části – nemůže být dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. v tomto ohledu naplněn.
Ustálená soudní praxe dovodila, že existenci výpovědního důvodu podle § 711
odst. 1 písm. g/ obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi
nájemci bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února
1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999
časopisu Soudní judikatura). Byla-li v daném případě výpověď z nájmu bytu
doručena žalovanému dne 16. prosince 2003, je – pro účely naplněnosti
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – nerozhodné, že
žalovaný (od 1. února 2004, kdy mu bylo vystaveno živnostenské oprávnění) v O.
podniká. Ani v tomto směru tedy nelze uvažovat o naplněnosti dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Nájem bytu zanikne – mimo jiné – písemnou výpovědí (§ 710 odst. 1 obč. zák.).
Podle § 711 odst. 1 obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s
přivolením soudu pouze z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných.
Podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. pak může pronajímatel – s přivolením
soudu – vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů,
že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Přitom k
výpovědi z nájmu bytu může soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni
doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod
skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.
listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z
roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva nebo
více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více)
bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §
685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale – mimo jiných případů – i
tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z
titulu vlastnického (spoluvlastnického) práva k domu či bytu či práva
odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu
existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč.
zák. je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních
titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy.
V poměrech projednávané věci není bez významu ani otázka, zda nájemce má
objektivně možnost byt ve vlastní nemovitosti k bydlení užívat. V rozsudku ze
dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1
z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné
dovodil, že na nájemcích (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §
711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v
nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost
zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak
neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka
nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. V uvedeném
rozhodnutí byl dále vyjádřen názor, že při hodnocení, zda lze na nájemci
spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není bez významu
okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá a zda (příp. jaké)
činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace. Nejvyšší soud (srov. rozsudek
ze dne 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004) dále dovodil, že neužívá-li
nájemce fakticky byt v nemovitosti, jejímž je vlastníkem, avšak má objektivní
možnost jej užívat, je třeba rovněž zkoumat, zda takový byt je způsobilý
uspokojovat bytové potřeby jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě
požadovat, aby užíval právě a pouze tento byt ve své nemovitosti; přitom nelze
ponechat bez povšimnutí ani velikost, případně vybavení takového bytu.
Jestliže tedy závěr, že v daném případě jde o stav dvou bytů (ve smyslu § 711
odst. 1 písm. g/ obč. zák.), odvolací soud dovodil pouze ze skutkových
zjištění, že žalovaný je nájemcem předmětného bytu a zároveň spoluvlastníkem
domu v H., a přitom se žádným způsobem nevypořádal (ve skutečnosti je opomenul)
se skutkovým zjištěním, že ve stanoveném termínu nebylo požádáno o kolaudaci
provedených prací na domě v H., je jeho právní posouzení – vzhledem k výše
uvedenému – neúplné a tudíž i nesprávné.
Posuzuje-li soud existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč.
zák. k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu nájemci (opět srov. shora
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon
1081/97), měla být otázka, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval
pouze jeden byt, řešena z pohledu skutečností objektivně existujících v době
doručení výpovědi z nájmu bytu žalovanému, tj. v daném případě ke dni 16.
prosince 2003. Dovodil-li však odvolací soud závěr, že na žalovaném lze – ve
smyslu citovaného ustanovení – spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden
byt, z toho, že s ním byl ukončen služební poměr u Armády České republiky, že v
současné době podniká v oblasti finančního poradenství a není tudíž pracovně
vázán na O. a může užívat k bydlení dům v H., tedy z okolností neexistujících v
době doručení výpovědi z nájmu bytu a objektivně nastalých až po 1. únoru 2004,
nelze ani v tomto směru pokládat jeho právní posouzení za správné. Uvedené
okolnosti totiž mohou být právně významné jen pro posouzení, zda přivolení k
výpovědi z nájmu bytu (v daném případě z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/
obč. zák.) není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (opět
srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn.
2 Cdon 1081/97).
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto
ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy
jak důvody pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může
jít o rodinné a sociální poměry vyklizovaného, délku doby, po níž vyklizovaný v
bytě bydlí apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se
vyklizení bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v
sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura; je tedy třeba brát v úvahu
nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z
bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k
výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou
ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci (pronajímateli – v daném případě
obci /městu/, která má navíc specifické postavení při zajišťování bytových
potřeb občanů zde žijících) spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho
práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Přitom úvaha
soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného
pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní
povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského
práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou
ochranu odepřít.
V posuzovaném případě byly v řízení nejen tvrzeny, nýbrž alespoň zčásti i
prokázány okolnosti, které mohou mít význam při posouzení věci ve smyslu § 3
odst. 1 obč. zák. (např. okolnosti na straně žalovaného nastalé po jeho
propuštění ze služebního poměru u Armády České republiky). V této souvislosti
nelze ani opomenout, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je soud
povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, než
byly účastníky navrhovány (§ 120 odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud se však přes to
otázkou rozporu výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/
obč. zák. s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) nezabýval a naopak
nesprávně z pohledu těchto okolností posuzoval, zda ve smyslu § 711 odst. 1
písm. g/ obč. zák. lze na žalovaném spravedlivě požadovat, aby užíval pouze
jeden byt. Jeho právní posouzení je tudíž nesprávné i v tomto směru. Z toho
vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl uplatněn
opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové
konkretizace správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil – vzhledem
k vzájemné provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem o.s.ř.) a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu