26 Cdo 2465/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
ve věci žalobkyně JUDr. J. L. proti žalovaným 1) A. V. a 2) E. V., oběma
zastoupeným JUDr. J. S., o zajištění přívodu vody a zpřístupnění pozemků,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 38/2001, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2002, č.
j. 25 Co 212/2002-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. listopadu
2002, č. j. 25 Co 212/2002-54, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10
(soudu prvního stupně) ze dne 10. prosince 2001, č. j. 7 C 38/2001-28, jímž
byla zamítnuta žaloba se žádostí, aby „žalovaní byli uznáni povinnými zajistit
žalobkyni přívod vody do kuchyně v bytě č. 5 ve třetím nadzemním podlaží domu
č. p. 1369 v K. ulici č. 50 v P. a aby žalovaní byli uznáni povinnými umožnit
žalobkyni volný přístup na pozemky parcelní číslo 2518 a parcelní číslo 3519, a
to dveřmi v prvním nadzemním podlaží domu č.p. 1369 v K. ulici v P.“, a změnil
tento rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Současně
odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že
žalobkyně je nájemkyní bytu v domě žalovaných, že v původním kolaudačním výměru
ze dne 18.4.1939 je místnost, do které žalobkyně požaduje zajištění přívodu
vody, neboť ji užívá jako kuchyni, schválena jako komora, a že kolaudační a
stavebně technický stav bytu zůstal nezměněn. Z uvedených skutkových zjištění
soudy obou stupňů dovodily, že žalovaným nelze uložit, aby zajistili přívod
vody do komory, neboť to není jejich povinností. Pokud jde o druhý žalobní
požadavek, vyšly oba soudy ze zjištění, že uvedené pozemky nejsou ve
vlastnictví žalovaných, kteří je užívají na základě nájemní smlouvy ze dne
5.1.1999 uzavřené s obcí městem P., která je jejich vlastníkem. Pozemky nejsou
příslušenstvím bytu ani společnými prostorami domu a ze smlouvy o nájmu bytu
nevyplývá povinnost žalovaných umožnit žalobkyni jejich užívání. Tato povinnost
nevyplývá ani z toho, že v minulosti nájemci bytů v domě pozemky obvykle
užívali. Ani tvrzení o vydržení práva užívat pozemek neshledal odvolací soud
opodstatněným, neboť poukázal na to, že vydržet vlastnické právo může pouze
ten, kdo nakládá s věcí jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe,
zatímco ten, kdo věc pouze fakticky ovládá, ale nenakládá s ní jako s vlastní,
nýbrž jako s cizí (např. nájemce), je pouze detentorem a vydržet vlastnické
právo ve smyslu ustanovení § 129, § 130 a § 134 obč. zák. nemůže. Takto užívala
předmětné pozemky i žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a uplatněné
dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř.
Ve vztahu k zajištění přívodu vody je dle názoru dovolatelky (i názoru soudů
obou stupňů) zásadní posouzení charakteru místnosti, do níž se obnovení přívodu
vody domáhá. Podle kolaudačního rozhodnutí z r. 1939 je předmětný byt
kolaudován jako 1+0, resp. obytná kuchyně a komora. Byt byl však žalobkyni
přidělen v r. 1974 jako 1+1 s přísl., resp. jako jeden pokoj a kuchyně s přísl.
(žádná komora) a z porovnání výměry místnosti přidělené a užívané jako kuchyně
je nesporné, že tato místnost je totožná s tou, která je v kolaudačním
rozhodnutí evidována jako komora, a místnost přidělená a užívaná jako pokoj je
v kolaudačním rozhodnutí evidována jako obytná kuchyně. Odvolací soud ani soud
prvního stupně se ve svých rozhodnutích neodvolaly na žádnou judikaturu
dovolacího soudu, která by podobný případ řešila. Dovolatelka má za to, že oba
soudy rozpor v charakteru bytu, resp. v charakteru předmětné místnosti, řešily
v rozporu s ust. § 104 stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.), s ust. § 3 obč.
zák. o dobrých mravech, s ust. § 62 a § 63 vyhl. č. 41/1964 Sb., případně
s ust. § 3 písm. l) a m) vyhl. č. 137/1998 Sb. Pokud jde o přístup na
pozemky, odvolací soud konstatoval, že nemohlo dojít k vydržení vlastnického
práva, přehlédl však, že žalobkyně právo na vstup na pozemky neodvozovala z
vydržení vlastnického práva, ale že předmětem vydržení mělo být „právo nájemní
jako právo odpovídající věcnému břemeni (§ 151o odst. 1 OZ.“
Dále dovolatelka namítla, že prvoinstanční soud zamítl žalobu ohledně přívodu
vody proto, že jí bylo účtováno vodné za výtok na WC a z centrálního přívodu v
koupelně, a že tedy na žalovaných nelze požadovat zajištění přívodu vody do
komory. Takový úsudek podle ní není opřen o jakékoliv ustanovení hmotněprávního
předpisu. Odvolací soud pak opět bez legislativní opory usoudil, že ačkoliv je
předmětný byt popsán v rozhodnutí o přidělení bytu, v evidenčním listu i v
pasportu jako 1+1, tj. jedna místnost o velikosti 18 m2 a kuchyně o velikosti 8
m2, jde o byt 1+0 s přísl., protože není v pasportu uvedena kuchyňská linka a
dřez. Podle dovolatelky takové úvaze chybí věcná, logická a legislativní
opora. Dále dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že závěr o jejím vědomí o
stavebně technickém stavu bytu spočívá na skutečnosti, která nemá oporu v
dokazování, když doručení kopie dopisu ONV v P. adresovaného Obvodnímu podniku
bytového hospodářství v P. jí nebo jejímu manželovi nebylo předmětem
dokazování. Ovšem i v případě prokázání vědomí dovolatelky o uvedené
skutečnosti se odvolací soud měl dle jejího názoru vypořádat s rozdílností
stavebně technického a faktického stavu bytu a s jeho důsledky pro nájemce. Dovolatelka poukazuje na to, že žádný předpis neukládá a neukládal nájemci
zjišťovat si před převzetím bytu soulad pronajímatelem tvrzeného a shodného
faktického stavu bytu se stavebně technickým stavem podle stavební dokumentace,
konkrétně podle kolaudačního rozhodnutí. Vědomost o stavebně technické
dokumentaci byla povinností tehdejšího pronajímatele. Skutečnost, že byl k
předmětnému bytu ještě v době, kdy ho obýval předchozí nájemce, pořízen pasport
bytu jako zjednodušená dokumentace stavby (§ 104 stavebního zákona), svědčí o
vědomosti tehdejšího pronajímatele o změně stavu bytu oproti kolaudačnímu
rozhodnutí z r. 1939 a o legalizaci takové změny. Skutečnost, že pasport bytu
není založen v evidenci stavebního odboru tehdejšího pronajímatele (sdělení
Úřadu MČ P. ze dne 27.12.2000), na věci jednak nic nemění, jednak nemůže být
taková okolnost přičítána v neprospěch nájemce. Navíc odvolací soud ani
nevysvětlil, proč vycházel z tvrzení obsaženého ve sdělení a neposoudil takovou
otázku sám, když ve věci nebylo vydáno příslušným orgánem žádné rozhodnutí (§
135 odst. 2 o.s.ř.). Konečně z kupní smlouvy mezi původním vlastníkem domu a
žalovanými, resp.ze zápisu o předání a převzetí domu vyplývá, že žalovaní měli
a mají vědomost o stavebně technickém stavu bytu uvedeném v pasportu. Úsudek, že předpokladem užívání určité místnosti jako kuchyně je přívod vody,
pokládá dovolatelka za samozřejmý. Odvolací soud nevysvětlil, jak se
dovolatelka měla zachovat poté, co zjistila, že místnost, kterou užívá jako
kuchyň, je komorou (snad v r. 1981). Nikdo jí v dosavadním způsobu užívání
místnosti jako kuchyně nebránil a přívod vody fungoval od počátku nájmu (r. 1974) až do 16.11.2000.
Ani původní pronajímatel ani současní pronajímatelé
(žalovaní) dovolatelku nikdy nevyzvali, aby ukončila užívání místnosti v
rozporu s jejím určením dle kolaudačního rozhodnutí, naopak jí evidenčními
listy utvrzovali v řádném užívání takové místnosti jako kuchyně. Žalovaní i
nadále evidují uvedenou místnost v evidenčních listech jako kuchyň a jen
účelově v tomto řízení tvrdí, že jde o komoru. Soudy obou stupňů se s takovou
účelovostí ztotožnily, čímž podle dovolatelky porušily zákonnou povinnost
hodnotit provedené důkazy v jejich souvislostech. O nepřesvědčivosti závěru
odvolacího soudu svědčí dle názoru dovolatelky i rozhodnutí o nákladech řízení,
když procesně úspěšným žalovaným přiznal náhradu pouze poloviny nákladů řízení
před soudem prvního stupně. Pokud jde o přístup na pozemky, prvoinstanční soud
se namítaným vydržením nezabýval vůbec a odvolací soud se zabýval otázkou
vydržení práva vlastnického, ačkoliv nejen ze žaloby ale i z provedených důkazů
bylo naprosto zřejmé, že byl dokazován výkon práva užívání obou pozemků v
souvislosti s užíváním bytu (nejen žalobkyní, ale všemi nájemci domu), tedy
vydržení užívacího práva odpovídajícího věcnému břemenu podle § 151o odst. 1
obč. zák. Z uvedeného dovolatelka dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), která je advokátkou, má tedy nepochybně
právnické vzdělání, a proto nemusí být kvalifikovaně zastoupena (§ 241
odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., které připouští dovolání proti rozsudku či
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé, přípustnost dovolání dovodit nelze, neboť rozsudek soudu prvního
stupně byl ve výroku ve věci samé potvrzen a odvolacím soudem změněný výrok o
nákladech řízení rozhodnutím ve věci samé není.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
(usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil.
Podle tohoto ustanovení není dovolání přípustné proto, že napadeným rozsudkem
odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Vady, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. sice mohou být způsobilým odvolacím důvodem, avšak přípustnost
dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného
dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci, ačkoli dovolatelka odkazuje ohledně přípustnosti dovolání
na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a pokud jde o dovolací důvod, na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ve skutečnosti brojí především proti
skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení
důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka
přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit. Námitka,
že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, je pak způsobilým dovolacím
důvodem pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/
o.s.ř., nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a §
238a odst. 2 o.s.ř. (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Případné hodnocení důkazů v
rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř. není nesprávným právním posouzením věci;
může jít o vadu řízení, k níž, jak již bylo řečeno, lze přihlédnout, jen pokud
je dovolání přípustné.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění
soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a namítá vadné
hodnocení důkazů oběma soudy, a teprve na základě vlastní odchylné verze
skutkového stavu věci dovozuje i odlišné právní závěry, nemohou tyto námitky
založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
V rovině hmotněprávního posouzení dovolatelka sice tvrdí rozpor právního
posouzení s určitými jí označenými ustanoveními právních předpisů, avšak
odvolací soud své rozhodnutí na aplikaci těchto ustanovení nezaložil a ani
dovolatelka nikterak nekonkretizuje, zda a jak by tato ustanovení měla být na
daný případ aplikována. Ani tato námitka tudíž není způsobilá přípustnost
dovolání založit.
Spatřuje-li dovolatelka nesprávné právní posouzení v tom, že soudy obou stupňů
vycházely z kolaudovaného stavu bytu a nikoli z toho jak byl - v rozporu s
kolaudovaným stavem - označen v některých dokladech a fakticky užíván, pak
nutno poukázat na soulad takového názoru s ustálenou judikaturou, podle níž je
rozhodující pro vymezení souboru místností (popřípadě jednotlivé obytné
místnosti) jako bytu právní stav založený pravomocným rozhodnutím o povolení
užívání stavby, případně o změně účelu jejího užívání, a bylo-li takto o
posouzení otázky, co je bytem, stavebním úřadem rozhodnuto, soud z tohoto
rozhodnutí ve smyslu § 135 odst. 2 věta druhá o.s.ř. vychází (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 1848/97 a ze dne
29.1.2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000).
Polemika dovolatelky o tom, zda věděla či nevěděla o tom, že místnost, kterou
užívá jako kuchyni, byla kolaudována jako kuchyně, případně zda o tom věděli
žalovaní jako pronajímatelé, je pro rozhodnutí dovolacího soudu bezcenná, neboť
odvolací soud na těchto okolnostech své rozhodnutí nezaložil. Totéž platí o
argumentu, že žádný předpis neukládá a neukládal nájemci zjišťovat si před
převzetím bytu soulad pronajímatelem tvrzeného a shodného faktického stavu bytu
se stavebně technickým stavem podle stavební dokumentace, konkrétně podle
kolaudačního rozhodnutí.
Pokud dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se při posouzení opodstatněnosti
nároku na zpřístupnění pozemků zabýval věcí pouze z hlediska vydržení
vlastnického práva, zatímco ona uplatňovala, že předmětem vydržení je „právo
nájemní jako právo odpovídající věcnému břemeni (§ 151o odst. 1 OZ“, pak
odhlédneme-li od směšování nájemního práva jako práva závazkového a práva
odpovídajícího věcnému břemeni jako práva věcného, je třeba navzdory poněkud
zužujícímu pohledu odvolacího soudu konstatovat, že držitelem je ten, kdo s
věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1
obč. zák.) a že oprávněným držitelem je ten, kdo je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří (§ 130 odst. 1 obč.
zák.). Vzhledem k tomu, že podle § 134 odst. 1 obč. zák. je oprávněná držba
věci předpokladem vydržení vlastnického práva a že citované ustanovení podle §
151o odst. 1 obč. zák. platí obdobně pro vydržení práva odpovídajícího věcnému
břemeni, a vzhledem k tomu, že skutkové předpoklady vydržení takového práva
nebyly nejen prokázány, ale dokonce nebyly dovolatelkou ani tvrzeny (okolnost,
že v minulosti nájemci bytů pozemky užívali, oprávněnou držbu práva
odpovídajícího věcnému břemeni ve shora uvedeném smyslu sama o sobě založit
nemůže), je nutno v konečném výsledku považovat právní posouzení věci ve
vztahu k otázce vydržení práva užívat předmětné pozemky odvolacím soudem za
správné, tj. souladné s hmotným právem a neodchylující se od ustálené soudní
praxe. Pro úplnost lze dodat, že právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu
bytu) není právem věcným, nýbrž obligačním, a proto je nelze vydržet (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.2.2000, sp. zn. 26 Cdo 2080/98, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura 8/2000, str. 291).
Dovolací soud tedy neshledal, že by z hlediska dovolacích námitek skutečně
směřujících proti právnímu posouzení věci mělo napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto,
avšak žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak
měli proti žalobkyni právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst.
5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu