26 Cdo 2468/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyň A/ M. F., a B/ A.
S., proti žalovaným 1. V. M. a 2. J. M., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 C 244/92, o dovolání žalovaných proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2000, č.j. 13 Co 149/2000 - 179, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2000, č.j. 13 Co 149/2000 -
179, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 4. 1999, č.j. 9 C 244/92
- 151 (155), zavázal oba žalované v patnáctidenní pariční lhůtě vyklidit byt
blíže označený ve výrokové části rozhodnutí, situovaný ve II. patře domu č.p.
557 v P.; žalovaným také byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit
žalobcům náklady řízení.
Oba žalovaní podali dne 23. 8. 1999 proti rozsudku soudu prvního stupně
odvolání, v němž mimo jiné namítali, že se jejich právní zástupce nezdržoval na
adrese, kam mu bylo prvostupňové rozhodnutí doručováno (tj. na adrese P.),
neboť adresa jeho advokátní kanceláře (kterou při jednání soudu sdělil) je P.,
a že tedy byla nesprávně vyznačena právní moc tohoto rozsudku.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2000, č.j. 13 Co 149/2000 - 179,
toto odvolání odmítl, když dovodil, že bylo podáno opožděně, a současně
žalované zavázal ke společné a nerozdílné náhradě nákladů odvolacího řízení
žalobcům.
Odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně byl zástupci
žalovaných JUDr. I. Č. doručován na "poslední adresu, kterou právní zástupce
žalovaných soudu sdělil", tj. na adresu P. Z výslechu poštovní doručovatelky A.
V. a z fotokopie doručovacích karet vzal za prokázáno, že rozsudek byl
doručován pouze na výše uvedenou adresu (když jinou adresu JUDr. I. Č.
doručovatelce ani doručovací poště nesdělil). Dále odvolací soud dovodil, že
postup podle § 47 odst. 2 o. s. ř. při doručování byl dodržen, když dne 21. 5.
1999 při prvním pokusu o doručení byla adresátovi zanechána výzva, a dne 24. 5.
1999 při druhém pokusu o doručení byl adresát vyrozuměn o uložení zásilky i o
tom, že nevyzvedne-li si ji do tří dnů od uložení, bude poslední den této lhůty
dnem doručení. Právní zástupce žalovaných - pokračoval odvolací soud - dne 4.
4. 2000 do protokolu potvrdil, "že ... ve dnech 21. 5. - 24. 5. 1999 se
zdržoval v P.". Na tomto základě městský soud uzavřel, že rozsudek soudu
prvního stupně byl právnímu zástupci žalovaných řádně doručen na adresu P.,
přičemž za den doručení se považuje 27. květen 1999. Jako poslední den lhůty k
podání odvolání byl v odůvodnění odvolacího rozhodnutí uveden den "11. 5. 1999"
(zde došlo zřejmě k chybě v psaní, když měl být uveden den 11. 6. 1999),
odvolání bylo podáno až 23. 8. 1999, z čehož vyplynul závěr odvolacího soudu o
opožděnosti odvolání, který vyústil v rozhodnutí podle § 218 odst. 1 písm. a/
o. s. ř.
Oba žalovaní podali proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož
přípustnost opřeli o ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., a v němž
uvedli, že JUDr. I. Č., jejich právní zástupce, se sice ve dnech 21. 5. - 24.
5. 1999 zdržoval v P., nikoli však na adrese P., kam mu bylo doručováno
rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž na adrese P. Upozornili přitom, že změna
sídla právního zástupce byla ohlášena České advokátní komoře již v roce 1998 a
v seznamu advokátů ČAK na rok 1999 byla uvedena adresa P. Dovozovali, že
advokátu tak bylo soudem doručováno na adresu, kde se po dobu asi jednoho roku
nezdržoval, a vyslovili názor, že v daném případě nelze aplikovat ustanovení §
47 odst. 2 o. s. ř. (o fikci doručení do místa, kde se adresát zdržuje, ale
nebyl pouze zastižen). Vycházejíce z této argumentace dovolatelé navrhli, aby
Vrchní soud v Praze, jemuž dovolání adresovali, usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky, který je podle § 10a o. s. ř. soudem funkčně
příslušným pro dovolací řízení (žalovaní se mýlí, označují-li jako dovolací
soud Vrchní soud v Praze) shledal, že dovolání je podáno včas osobami k tomu
oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), kteří jsou zastoupeni
advokátem (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a má obsahové a formální náležitosti
uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. Jde také o dovolání přípustné (§ 238a odst. 1
písm. e/ o. s. ř.), neboť směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a po obsahové stránce (co do
nesouhlasu s právním závěrem městského soudu, že odvolání proti prvostupňovému
rozhodnutí bylo podáno opožděně), jsou námitky dovolatelů podřaditelné
především dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze
odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Nesouhlas se závěry odvolacího soudu týkajícími se včasnosti (opožděnosti)
odvolání, je ale v dovolacím řízení uplatnitelný také v rámci dovolacího důvodu
podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., podle něhož je možné namítat, že řízení
je postiženo tzv. jinou vadou (rozumí se jinou, než vadou zmatečnostní,
uvedenou v § 237 o. s. ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci; podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. k takové vadě ostatně dovolací
soud přihlíží i tehdy, není-li dovolatelem výslovně uplatněna.
Výrok napadeného usnesení vyjadřuje závěr, že odvolání bylo podáno ve smyslu §
218 odst. 1 písm.a/ o. s. ř. opožděně, to jest po uplynutí patnáctidenní lhůty,
stanovené v § 204 odst. 1 o. s. ř. Poněvadž běh této lhůty počíná od doručení
rozsudku soudu prvního stupně, zahrnuje tento závěr logicky i zjištění, že
rozsudek byl účastníku (jeho procesnímu zástupci) řádně doručen; jen řádné
doručení má totiž za následek, že osobě, které je rozsudek doručován, počne
běžet odvolací lhůta. Posouzení, zda je v konkrétním případě tato podmínka
splněna, vychází současně z určitého právního názoru (výkladu předpisů, jež
upravují doručení rozsudku) a z šetření o okolnostech, které jsou z hlediska
této právní úpravy významné.
Podle § 47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena
do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej
doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu
uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží
doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce, a adresáta o tom vhodným
způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení,
považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o
uložení nedozvěděl.
Z citovaného ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř. vyplývá základní předpoklad, za
jehož naplnění se může zákonná fikce doručení uplatnit: předpoklad, že se
adresát v místě doručování zdržuje v době, kdy je toto doručování
uskutečňováno. Pro posouzení účinků náhradního doručení přitom nemá právní
význam okolnost, že adresát soudu neoznámil změnu svého dřívějšího bydliště či
sídla; vyjde-li najevo, že k této změně došlo, a že se adresát v místě
doručování v rozhodných dnech nezdržoval, účinky předvídané v ustanovení § 47
odst. 2 větě třetí o. s. ř. nenastanou. Namítá-li účastník, že zákonné
předpoklady pro vznik fikce doručení nebyly naplněny, je povinností soudu
provést šetření směřující ke zjištění opodstatněnosti vznesených námitek.
Případná neúplnost nebo nesprávnost takového šetření (a jemu odpovídající
nesprávnost závěru o opožděnosti odvolání) se totiž dotýká základního
procesního práva účastníka na opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního
stupně, resp. na jeho věcné projednání (čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.,
Ústava České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § 201
o. s. ř).
V souzené věci sice odvolací soud prostřednictvím soudu prvního stupně provedl
šetření, na jehož základě chtěl zjistit, zda byly, či naopak nebyly splněny
výše uvedené předpoklady vzniku fikce doručení podle § 47 odst. 2 o. s. ř.; při
hodnocení získaných podkladů však nevzal v úvahu vše, co takto vyšlo najevo.
Opomenul zejména tu část svědecké výpovědi poštovní doručovatelky A. V., v níž
svědkyně soudu sdělila, že JUDr. I. Č. se ze svého dřívějšího sídla na adrese
P., odstěhoval ještě předtím, než mu byla (ve dnech 21. 5. a 24. 5. 1999)
doručována zásilka obsahující prvostupňový rozsudek, a také obsah zprávy České
advokátní komory (dále jen "ČAK") ze dne 26. 11. 1999, nacházející se na č. l.
170 spisu, podle níž má JUDr. I. Č. v seznamu advokátů, vedeném ČAK, zapsáno
sídlo své advokátní kanceláře na adrese P., a že (tuto) změnu sídla oznámil ČAK
písemně již dne 18. 2. 1998.
Protože rozhodnutí, jímž odvolací soud odmítl odvolání žalovaných podle § 218
odst. 1 písm. a/ o. s. ř., spočívá co do šetření podmínek náhradního doručení
rozsudku soudu prvního stupně na závěrech zatížených vadou řízení ve smyslu §
241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., a zjevně i na nesprávném právním názoru, podle
něhož je pro posouzení účinků náhradního doručení rozhodující, zda advokát
soudu sdělil změnu svého sídla, nemůže být posouzeno jako správné. Podle § 243b
odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. je proto Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§
243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 věta
třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková