26 Cdo 2472/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) H. D., B) B. D., C) J. D., D) F. D., E) V. D. a F) N. D., proti žalovanému Z. J., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 7 C 177/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2000, č.j. 58 Co 59/2000-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 27.9.1999, č.j. 7 C 177/96-93 (poté, co jeho v pořadí první - zamítavý rozsudek ze dne 23.3.1998, č.j. 7 C 177/96-65, byl k odvolání žalobců zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2.12.1998, č.j. 11 Co 432/98-83), uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 1, II. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, nacházející se v přízemí domu nalevo od vchodových dveří v domě č.p. 1018 v P., k.ú. B., zapsaném na LV č. 2092 (dále \"předmětný byt\") do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.4.2000, č.j. 58 Co 59/2000-109, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; současně zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že na žalovaného nepřešlo smrtí jeho dědečka J. F. - nájemce předmětného bytu - právo nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty prvé obč.zák. I když byl žalovaný v předmětném bytě hlášen k trvalému pobytu, fakticky se zemřelým nájemcem nežil, nevedl s ním společnou domácnost, a na straně jeho dědečka nebyl dán úmysl k trvalému soužití se žalovaným.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a v němž uplatnil dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že \"vyzdvihuje důkazy ve prospěch žalobců a znevažuje důkazy žalovaného\" a poukazuje na to, že nepřihlédl k povaze zaměstnání žalovaného, který \"má pracoviště po celém území ČR a nemůže být stále k dispozici žalobcům, pronajímatelům, aby se jim ukázal, že byt užívá\". Namítá, že odvolací soud \"staví výpovědi svědků M. a K. ve prospěch žalobců a nikoliv jako důkazy pro žalovaného\", ačkoliv tito před soudem 1. stupně vypověděli, že žalovaný žil se svým dědou od svého dětství až do jeho smrti. Dovolatel má za to, že \"věc měla být po právní stránce posouzena z hlediska všech předložených důkazních prostředků § 125 o.s.ř. a zhodnotit je tak jak stanoví § 132 o.s.ř. \". Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dále navrhl, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozsudku.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále jen \"o.s.ř.\".).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovaným namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají - je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
V dané věci žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání. Z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. není proto dovolání přípustné.
Nejde ani o případ, který má na mysli ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., o kteréžto ustanovení dovolatel přípustnost dovolání opírá. V projednávané věci byl sice soudem prvního stupně vydán rozsudek, který byl odvolacím soudem zrušen a jímž bylo rozhodnuto jinak, než v rozsudku, který byl pak odvolacím soudem potvrzen, avšak nestalo se tak proto, že by soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušujícím usnesení.
Ze znění ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. vyplývá, že dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak je tomu u názoru na právní posouzení věci (tj. jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být vyložen). Právním názorem významným z hlediska ust. § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. však nejsou pokyny k doplnění důkazního řízení, jestliže rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro neúplnost skutkových zjištění. Ze srovnání obsahu zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 2.12.1998, č.j. 11 Co 432/98-83, s obsahem rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23.3.1998, č.j. 7 C 177/96-65, vyplývá, že odvolací soud neposuzoval věc po právní stránce jinak než soud prvního stupně (shodně s ním se zabýval důvodností uplatněného nároku žalobců na vyklizení bytu z toho hlediska, zda na žalovaného přešlo smrtí jeho dědečka právo nájmu předmětného bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 obč.zák.). Odvolací soud tedy neaplikoval na právní vztah účastníků jiný právní předpis či jiné zákonné ustanovení a ani je nevykládal jinak, než soud prvního stupně. Rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen k provedení dalšího dokazování za účelem objasnění skutečnosti, zda žalovaný trvale žil v předmětném bytě se svým dědečkem a k odlišnému novému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě dalších skutkových zjištění, která vyplynula z důkazů provedených v dalším řízení po jejich zhodnocení, a nikoliv následkem vázanosti právním názorem odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v dané věci nelze vyvozovat ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že žalovaný učinil před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu návrh na připuštění dovolání, kterému odvolací soud nevyhověl, zabýval se dovolací soud posouzením přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. lze odůvodnit jen dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tj. tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je omylem soudu při aplikaci práva a spočívá v tom, že soud na zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Dovolání opřené o § 239 odst. 2 o.s.ř. může být tedy přípustné jen tehdy, je-li v něm dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost takového dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního právního významu. Přitom o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.
Tyto podmínky dovolací námitky žalovaného nesplňují, neboť nesměřují proti právnímu posouzení skutkového stavu (proti aplikaci či výkladu ustanovení § 706 odst. 1 obč.zák.), ale proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů - zjištěním, která jsou výsledkem hodnocení důkazů, o němž dovolatel tvrdí, že nebylo v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř.; takové výtky (výtky nesprávnosti skutkových zjištění) však nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. založit. Dovolatel sice uvádí, že uplatňuje i dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., žádné námitky však v tomto směru nevznáší.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, žalobcům však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Dané procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11.dubna 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.
předsedkyně senátu