26 Cdo 2488/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté
a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci
žalobce J. Ž., bytem v T., zastoupeného Mgr. Martinem Smetanou, advokátem se
sídlem v Praze 2, Římská 104/14 proti žalované České republice – Ministerstvu
obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, s adresou pro doručování: Sekce
legislativní a právní pomoci Ministerstva obrany, odbor pro právní zastupování
Praha 6, náměstí Svobody 471, o vyklizení pozemků, odstranění odpadu, úpravy
pozemků a vytýčení hranic, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C
234/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.
dubna 2012, č. j. 23 Co 24/2012-234, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2012, č. j. 23 Co
24/2012-234, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. července 2011,
č. j. 4 C 234/2007-206, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 7. 2011, č.
j. 4 C 234/2007-206 (po té, co jeho předchozí rozsudek ze dne 20. 11. 2008, č.
j.
4 C 234/2007-44, jímž žalobě vyhověl, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 7.
10. 2009, č. j. 23 Co 346/2009-67), uložil (opět) žalované vyklidit pozemky p.
č. PK 410/2 o výměře 10506 m2, p. č. PK 438 o výměře 1133 m2 a p. č. PK 441 o
výměře 306 m2 v katastrálním území K., zapsané na listu vlastnictví č. 3222,
vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Tábor
(dále jen „předmětné pozemky“, popř. „pozemky“), odstranit z nich stavební
materiál a jiný odpad, zavést vzniklé jámy humosní zeminou a provést navážku až
do výše 15 cm a vytýčit a označit hranice předmětných pozemků, to vše do tří
měsíců od nabytí právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení
účastníků a státu.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 4. 2012, č. j. 23 Co
24/2012-234, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „s tím, že uložené
povinnosti je žalovaná povinna splnit do 31. 12. 2012“ a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalobce je zapsán v katastru
nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků, že pozemky byly výměrem Místního
národního výboru v Klokotech s účinností od 1. 10. 1951 přikázány do povinného
pachtu podle zákona č. 55/1947 Sb., o pomoci rolníkům při uskutečňování
zemědělského výrobního plánu, že před rokem 1952 byly pozemky zemědělsky
obhospodařovány, že do roku 1995 došlo ke změně charakteru pozemků a k jejich
devastaci, že žalovaný užíval pozemky k vojenským účelům, prováděl na nich
terénní úpravy, měnil přístupové komunikace, vybudoval na nich betonová
zařízení a stavby, že dne 2. 11. 1995 uzavřel žalobce (pronajímatel) s
žalovanou (nájemkyně) smlouvu o nájmu pozemků na dobu neurčitou s účinností od
6. 5. 1995, že žalovaná dopisem ze dne 23. 11. 2006 smlouvu vypověděla, že 9.
3. 2007 mělo dojít k předání pozemků, že však žalobce pozemky nepřevzal, a
požádal žalovanou o vyřešení příjezdové cesty k pozemkům, k odstranění staveb a
navážek, že poté představitelé žalované přislíbili hledání možností vyčlenění
potřebných finančních prostředků na uvedení pozemků do původního stavu, že nad
původním půdním profilem předmětných pozemků se nachází téměř souvislá vrstva
antropogenní navážky sestávající zejména ze stavebního odpadu („nepůvodní
materiál“), jejíž hmotnost je 11.468 tun.
Dospěl k závěru, že s ohledem na poměry v době vzniku pachtu v roce 1951 podle
zákona č. 55/1947 Sb. a následné nepřetržité užívání pozemků pro vojenské
účely, není zásadní jejich stav a okolnosti nájmu do roku 1995, a že s ohledem
na charakter využívání pozemků se žalobce s jejich stavem mohl seznámit až 9.
3. 2007, kdy je měl převzít, k čemuž však s ohledem na množství odpadu
umístěného na pozemcích nedošlo. Uzavřel, že žalovaná zasahuje do výkonu
vlastnických práv žalobce, a jeho nárok na vyklizení pozemků, odstranění odpadu
a provedení uvedených terénních úprav je tak v souladu s § 126 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“). S odkazem na § 682, § 683 a § 667 obč. zák. měl zároveň za to, že se
žalobce „oprávněně domáhal náhrady škody“, a i kdyby podal žalobu po uplynutí
prekluzivní lhůty stanovené v § 683 odst. 2 obč. zák., byla by s ohledem na
nestandardní dispozici s předmětem nájmu, „uplatněná námitka promlčení v
rozporu s dobrými mravy“. S ohledem na průběh nájemního vztahu považoval „za
spravedlivé uspořádání věcí“ uložení povinnosti označit hranice pozemků
žalované, i když podle § 10 odst. 1 písm. a), odst. 2 a § 27 písm. a) zákona č.
344/1992 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů, má jinak tuto
povinnost vlastník.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a uplatnila
v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Aniž by výslovně
označila otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, namítala, že
soud měl vycházet ze stavu pozemků v době uzavření nájemní smlouvy v roce 1995,
neboť tzv. povinný pacht vzniklý v roce 1951, zanikl nabytím účinnosti zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku (dále jen „zákon o půdě“), následný nájemní vztah (§ 22 zákona o půdě)
zanikl dohodou o vydání pozemků ze dne 20. 11. 1991, kterou uzavřela s právním
předchůdcem žalobce, a kterou měl soud podle obsahu posoudit i jako dohodu o
ukončení tohoto nájmu. Zdůraznila, že pozemky při skončení nájmu v roce 2007
odevzdala ve stejném stavu, v jakém je převzala při jeho uzavření v roce 1995,
a že závěr soudu, že žalobce neměl v době uzavření této nájemní smlouvy na
pozemky přístup, nemá oporu v provedeném dokazování. Poukazovala na to, že
ustanovení § 683 obč. zák. je koncipováno jako náhrada škody za nadměrné
poškození věci či její zničení, podle § 442 odst. 2 obč. zák. se škoda hradí v
penězích a jen - je-li to možné a účelné - uvedením v předešlý stav. V řízení
bylo zjištěno (znaleckým posudkem), že rekultivace pozemků do stavu ke dni 27. 12. 1951, je nereálná, neúčelná a nehospodárná, rozhodnutí není ani reálně
vykonatelné, neboť s ohledem na zákon č. 334/1992 Sb. není v jejích možnostech
zajistit cca 11,5 tuny humózní zeminy. Měla za to, že uložená povinnost nemá
ani oporu v zákoně, neboť by odstraněním návozu a provedením terénních úprav
tak, jak jí to ukládá napadený rozsudek, nedošlo k obnovení stavu
před 27. 12. 1951. Vytýkala odvolacímu soudu, že se ani nezbýval tím, zda a
jakým způsobem byly v roce 1951 vytýčeny hranice pozemků v terénu, kdo je
poškodil nebo odstranil. Namítala, že soudy měly aplikovat § 683 odst. 2 obč. zák. a i bez jejího návrhu přihlédnout k prekluzi nároku žalobce. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal
dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za níž jedná osoba s
právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 psím. b/ a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho
přípustností. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože dovolání není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. (soud prvního stupně v rozsudku
potvrzeném napadeným rozsudkem, rozhodl stejně jako ve svém předcházejícím
rozhodnutí, jež zrušil odvolací soud), zabýval se dovolací soud přípustností
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního
soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012
zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným
právním předpisem). V projednávané věci řešily soudy otázku, zda po skončení nájmu byla nájemkyně
povinna uvést pronajaté pozemky do původního stavu v roce 1951, kdy pozemky
přešly do užívání žalované a zda lze nájemci po skončení nájmu uložit povinnost
označit hranice pozemku. Protože tyto právní otázky jsou soudy rozhodovány
rozdílně, ač již byly v rozhodnutích dovolacího soudu vyřešeny, a jejich
posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci určující, má napadené
rozhodnutí zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení
zmíněných otázek – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že nájemkyně (žalovaná)
nevrátila pozemky po skončení nájmu ve stavu odpovídajícímu sjednanému způsobu
užívání věci nebo obvyklému opotřebení věci a že pro posouzení této otázky je
významný stav pozemků v době vzniku nuceného pachtu (rok 1951), nikoliv v době
uzavření nájemní smlouvy v roce 1995. V řízení bylo zjištěno, že předmětné pozemky byly v roce 1951 dány do tzv. nuceného pachtu podle zákona č. 55/1947 Sb., na jehož základě byly pozemky
užívány až do účinnosti zákona o půdě (tj. 24. 6. 1991), kdy podle § 22 vznikl
(ex lege) mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou nájemní vztah. Ani v
případě nuceného pachtu, ani při vzniku nájmu ex lege, nešlo o smluvní vztah
účastníků založený na jejich smluvní volnosti, nebyl ani sjednán způsob užívání
předmětných pozemků, jen v případě nájmu ex lege podle zákona o půdě už měl
pronajímatel možnost smlouvu vypovědět. Jiná však byla situace v době uzavření
nájemní smlouvy v roce 1995. Tento smluvní vztah účastníků již nebyl vztahem
„vnuceným“, v roce 1995 společenské poměry nebránily účastníkům uzavírat
smlouvy jen na základě jejich svobodné vůle, bylo na úvaze žalobce, zda s
žalovanou ukončí nájem vzniklý podle zákona o půdě a novou smlouvu uzavře s
jiným nájemcem, a zda se seznámí se stavem pozemků. V řízení ostatně ani žádný
z účastníků netvrdil, že by nájemní smlouva z roku 1995 nebyla projevem jejich
smluvní autonomie (dovoláním nebyla zpochybněna ani správnost závěru odvolacího
soudu o její platnosti). V této nájemní smlouvě byl také sjednán způsob užívání
pozemků, kdy je výslovně sjednáno, že pozemky potřebuje nájemkyně (ministerstvo
obrany) pro svou specifickou činnost jako „cvičák“. V řízení bylo dále
zjištěno, že nájem skončil v roce 2007, a to výpovědí žalované. Po skončení nájmu musí být podle § 682 obč. zák. předmět nájmu vrácen ve stavu
odpovídajícím sjednanému způsobu užívání, jinak ve stavu, v jakém byl převzat,
s přihlédnutím k obvyklému opotřebení. Podle soudní praxe (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn.
20 Cdo 4526/2007) i právní teorie
(srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský
zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1394 s.,
str. 1944), jestliže byl předán předmět nájmu ve stavu, který § 682 obč. zák. neodpovídá, vzniká pronajímateli pouze právo domáhat se náhrady škody podle §
683 obč. zák., pronajímatel nemá právo domáhat se uvedení předmětu nájmu do
původního stavu a nemůže z tohoto důvodu ani odmítnout převzetí předmětu nájmu. V souzené věci byl v nájemní smlouvě z roku 1995 sjednán způsob užívání
předmětných pozemků. Není proto správný právní závěr odvolacího soudu, že
žalovaná měla při skončení nájmu v roce 2007 povinnost vrátit pronajaté pozemky
ve stavu, v jakém byly na začátku jejich nájmu, tj. uvést je do původního stavu
(začátek nájmu pak navíc nesprávně ztotožnil s dobou, kdy byly pozemky nuceně
odebrány z užívání právnímu předchůdci žalobce). Byl-li způsob jejich užívání
sjednán, bylo povinností žalované podle § 682 obč. zák. vrátit je (při skončení
nájmu) ve stavu odpovídajícím tomuto sjednanému způsobu užívání. Jestliže
pozemky byly užívány jako cvičák pro vojenské účely, je zřejmé, že nebudou
vráceny po skončení nájmu jako zemědělsky obhospodařované pozemky. Jak již bylo
uvedeno výše, pokud nebyly pozemky vráceny ve stavu odpovídajícím § 682 obč. zák., měl žalobce postupovat podle § 683 obč. zák. a domáhat se náhrady škody. Protože lhůta pro uplatnění tohoto nároku stanovená v § 683 odst. 2 obč. zák. je lhůtou prekluzivní, k níž přihlíží soud bez návrhu, nemohou obstát úvahy
odvolacího soudu o dobrých mravech a „nepromlčení“ nároku uplatněného žalobcem
po uplynutí této lhůty. Pro úplnost je třeba uvést, že odvolací soud se navíc
ani ve svém rozhodnutí, jímž uložil žalované uvést pozemky do původního stavu,
nezabýval materiální vykonatelností takto ukládané povinnosti (zejména, zda
práva a jím odpovídající povinnosti byly určeny přesným a nepochybným
způsobem), z rozhodnutí nelze zjistit, proč má být na pozemky (jámy) navezena
„humosní“ zemina, proč „až do výše“ 15 cm, a zda uvedení do původního stavu je
možné. Kromě povinnosti uvést pozemky do původního stavu (odstraněním odpadu,
provedením terénních úprav) uložil soud žalované i povinnost vyklidit předmětné
pozemky (tuto povinnost nelze ztotožňovat s povinností uvést pozemky do stavu,
v jakém se nacházely na počátku nájmu) s tím, že neoprávněně zasahuje do
vlastnického práva žalobce. Jen odmítnutí žalobce převzít vyklizené, byť
poničené, pozemky, protože je žalovaná neuvedla do stavu před jejich předáním v
roce 1951, však nepostačuje pro závěr, že žalovaná neoprávněně zasahuje do
vlastnického práva žalobce (§ 522, § 682, § 683 obč. zák.). Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) považoval za důvodnou žalobu i
v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalovaná byla povinna vytýčit a označit
hranice předmětných pozemků. Povinnost označit hranice svého pozemku lze uložit
(nestanoví-li zvláštní předpis jinak) jen vlastníkovi pozemku (§ 10 odst. 1
písm. b/, odst. 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky).
Uložil-li tuto povinnost odvolací soud žalované, jako bývalé
nájemkyní pozemků, nikoliv proto, že by tak stanovil zvláštní předpis, ale
protože to považoval za odpovídající „spravedlivému uspořádání věci a průběhu
nájemního vztahu“, učinil tak v rozporu s touto zákonnou úpravou. Povinnost
vlastníka označit hranice pozemku, nelze přenášet na další subjekty, tím není
nijak dotčeno právo vlastníka domáhat se náhrady škody, dojde-li ke zničení
tohoto označení. Podle § 442 odst. 1, 2 obč. zák. by v takovém případě měla
přednost náhrada v penězích, nahradit škodu uvedením v předešlý stav, by bylo
možné jen za podmínek uvedených v § 442 odst. 2 obč. zák., jejich splněním se
však odvolací soud nezabýval. V řízení ani nebylo prokázáno, že by před
započetím nájmu byly hranice předmětných pozemků označeny (jen z okolnosti, že
pozemky byly v roce 1951 intenzivně zemědělsky obhospodařovány, nelze takový
závěr učinit), a že toto označení žalovaná zničila. Protože napadený rozsudek není z hlediska uplatněných dovolacích námitek
správný, dovolací soud ho podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a
věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. srpna 2013