26 Cdo 2494/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně P. T., zastoupené
advokátem, proti žalovanému K. B., zastoupenému advokátem, o zrušení práva
společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C
185/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.
června 2004, č. j. 19 Co 398/2002-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Okresní soud ve Znojmě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2.
října 2002, č. j. 4 C 185/2002-58, zamítl žalobu na zrušení práva společného
nájmu účastníků k „bytu č. 5 o velikosti 1+1 s příslušenstvím v prvém poschodí
domu o. č. 22 ve Z.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že
předmětný byt účastníci „získali“ za trvání manželství, že ve věci sp. zn. 4 C
1251/99 Okresního soudu ve Znojmě bylo jejich manželství rozvedeno, že
společnou domácnost zrušili dne 30. listopadu 1999, kdy žalobkyně z předmětného
bytu odešla do bytu svých rodičů, že tehdy bez vědomí žalovaného odvezla z bytu
veškeré zařízení včetně kuchyňské linky a že jejímu odstěhování nepředcházel
žádný závažnější konflikt s výjimkou případu ze dne 26. listopadu 1999, kdy
žalobkyně výměnou zámku znemožnila žalovanému vstup do předmětného bytu. Na
tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že ve smyslu §
703 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění
(dále jen „obč. zák.“), vzniklo účastníkům právo společného nájmu bytu manžely.
Poté rovněž dovodil, že v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti
žalobkyní dne 30. listopadu 1999 se stal jediným nájemcem bytu žalovaný (§ 707
odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.), a v návaznosti na
to uzavřel, že za této situace účastníkům nesvědčí právo společného nájmu bytu
manžely, a proto nelze ani rozhodnout o jeho zrušení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
23. června 2004, č. j. 19 Co 398/2002-100, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem věci a za správné
pokládal rovněž právní závěry, na nichž soud prvního stupně své zamítavé
rozhodnutí založil. Závěr o zániku práva společného nájmu bytu manžely v
důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní podpořil dále úvahou,
že na trvalost úmyslu žalobkyně opustit společnou domácnost se žalovaným lze
usoudit i z toho, že jejímu odstěhování z bytu nepředcházely žádné závažné
konflikty (s výjimkou případu ze dne 26. listopadu 1999, který byl zapříčiněn
tím, že žalobkyně výměnou zámku znemožnila žalovanému vstup do předmětného
bytu), a dále také z toho, že již v době odstěhování měla připravenu kupní
smlouvu na zařízení bytu, z bytu se odstěhovala s veškerým zařízením i s
osobními věcmi a syna převedla na jinou školu. V uvedených souvislostech nelze
podle odvolacího soudu přehlédnout ani to, že po jejím odstěhování hradil
platby související s bytem žalovaný, že žalobkyně neprojevila zájem o vstup do
bytu a úpravy užívání bytu se začala (účelově) domáhat až v srpnu 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné
dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací
soud řešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu otázku trvalého
opuštění společné domácnosti. V dovolání soudům především vytkla, že neprovedly
navržené důkazy (výslechem svědkyň H., S. a R., vyžádáním zprávy od PhDr. H.
jako psychologa dětského centra) a v odůvodnění svých rozhodnutí ani neuvedly
důvody tohoto postupu. Podle názoru dovolatelky samotné odstěhování z bytu
nepostačí pro závěr o trvalém opuštění společné domácnosti. Trvalé opuštění
společné domácnosti je podle ní právní úkon, který musí být učiněn svobodně;
její odstěhování však bylo motivováno snahou předejít dalším konfliktům a
chránit psychický stav syna a bylo pouze dočasné. Dále namítla, že soudy se
nezabývaly charakterem a intenzitou konfliktu ze dne 26. listopadu 1999, a – s
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 1980/97 –
pokračovala, že důvodem pro nedobrovolné opuštění společné domácnosti může být
i jednorázový konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický
útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do
budoucna neúnosným; je přitom nerozhodné, kdo konflikt způsobil. Dále uvedla,
že těžko si lze představit stav, že by přistoupila k výměně zámku od bytu,
pokud by měla v úmyslu za další čtyři dny byt trvale opustit. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i
rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního
stupně.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci
odvolacím soudem, uvedl, že právní závěry odvolacího soudu odpovídají
judikatuře dovolacího soudu, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle § 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v
případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci
přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným
rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání žalobkyně opřela) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř.
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1
písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není
jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti
způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění
čerpaly). Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím
řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve
smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu
věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost)
skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací,
nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je
založen (rovněž) na právním závěru, že právo společného nájmu bytu manžely
zaniklo ve smyslu § 707 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák. v
důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní v roce 1999. Správnost
uvedeného právního závěru byla dovoláním zpochybněna. Z pohledu napadeného
rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Jde však
současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v
daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech
přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34
z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982
Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část), na trvalé
opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního
případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení
se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé
opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění
společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem
domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu
mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z nich byt
opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit
manželské soužití. V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů
zaznamenán odklon, jak o tom svědčí také rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný
pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném
rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že trvalé
opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním
(ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák.), a proto musí být také svobodným projevem
vůle manžela, který domácnost opouští. O případ tohoto druhu nejde též v
případě, že opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se
neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a
jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Tomu na roveň se
klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a
intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve
společné domácnosti činil do budoucna neúnosným. Přitom i v současné době jsou
využitelné závěry přijaté v tomto ohledu v R 14/1978 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Jde jednak o závěr, že v případě opuštění společné
domácnosti jedním z manželů (§ 181 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. /dále jen „občanský
zákoník“/ – nyní § 708 obč. zák.) zanikne přímo ze zákona právo společného
užívání bytu manžely, a jednak o závěr, že ustanovení § 181 občanského zákoníku
(nyní § 708 obč. zák.) platilo s použitím § 496 občanského zákoníku
(nyní § 853 obč. zák.) i pro případy, kdy jeden z rozvedených
manželů, kteří bydleli po rozvodu ve společném bytě, se z tohoto bytu
odstěhuje. V důsledku toho již nepřicházel v úvahu postup podle ustanovení §
177 občanského zákoníku (nyní § 705 obč. zák.).
Zde lze poukázat rovněž na
závěry přijaté v R 4/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek –
rozvedený manžel se nemůže již úspěšně domáhat zrušení práva společného užívání
bytu (v současné době práva společného nájmu bytu), jestliže se z bytu
odstěhuje a jestliže tím došlo k zániku práva společného užívání bytu (v
současné době práva společného nájmu bytu) trvalým opuštěním společné
domácnosti; ustanovení § 181 občanského zákoníku (nyní § 708 obč. zák.) platí s
použitím ustanovení § 496 občanského zákoníku (nyní § 853 obč. zák.) i pro
případy, že jeden z rozvedených manželů se po rozvodu vystěhuje.
V posuzovaném případě vzal odvolací soud z provedených důkazů mimo jiné za
zjištěno, že účastníci zrušili společnou domácnost dne 30. listopadu 1999, kdy
žalobkyně z předmětného bytu odešla do bytu svých rodičů, že tehdy bez vědomí
žalovaného odvezla z bytu veškeré zařízení včetně kuchyňské linky, že jejímu
odstěhování nepředcházel žádný závažnější konflikt (vyjma případu ze dne 26.
listopadu 1999, kdy žalobkyně výměnou zámku znemožnila žalovanému vstup do
předmětného bytu), že v době odstěhování měla připravenu kupní smlouvu na
zařízení bytu, že z bytu se odstěhovala s veškerým zařízením i s osobními
věcmi, že syna převedla na jinou školu, že po jejím odstěhování hradil platby
související s bytem žalovaný, že žalobkyně neprojevila zájem o vstup do bytu a
že úpravy užívání bytu se začala (účelově) domáhat až v srpnu 2001. Jestliže na
tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rovněž
dovodil, že v daném případě došlo k zániku práva společného nájmu bytu manžely
ve smyslu § 707 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák. trvalým
opuštěním společné domácnosti ze strany žalobkyně v roce 1999 (a že za této
situace nelze ani rozhodnout o jeho zrušení), neodchýlil se od výše uvedené
judikatury; jeho rozhodnutí je tak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání
podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která
zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve
spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,-
Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. ledna 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu