26 Cdo 2496/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobců a) L.K., a b) Ing. B. K., zastoupených advokátem, proti
žalovanému Ing. I. S., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu
bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 288/2003, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince
2007, č. j. 39 Co 196/2007-271, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 11. 2006,
č. j. 18 C 288/2003-239, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu
žalovaného k bytu č. 6 o velikosti 2+1 s příslušenstvím ve 2. poschodí domu č.
p. 746 v P. 5, K. 6 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“);
současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že předmětný dům je ve
společném jmění manželů (žalobců), že na žalovaného v roce 1989 – 1990 přešlo
po smrti jeho prarodičů právo osobního užívání předmětného bytu, že do roku
1995 v bytě bydlel s manželkou a se synem, po jejím odstěhování pak do roku
1997-1998 se synem, že minimálně od roku 1999 platí řádně nájemné, že na
základě ústního souhlasu správce domu V. V. s ním v bytě bydlela jeho sestra H.
H. (od roku 2000 do roku 2002), za níž docházel její přítel, že v bytě
příležitostně přebývali rodinní příslušníci žalovaného (jeho tři sourozenci s
rodinami a rodiče), jakož i jeho přítelkyně, kteří mají rovněž klíče od bytu,
a že od roku 2002 přespává v bytě pravidelně (asi dvakrát týdne) jeho sestra J.
F . Dále vzal za zjištěno, že žalovaný je spoluvlastníkem nemovitosti č.p. 29 v
k.ú. Ch. H., že dle katastru nemovitostí se jedná o objekt k bydlení, stavební
dokumentace se však nedochovala, že v přízemí je restaurace, že je od roku 2000
v rekonstrukci a není plně obyvatelný, že žalovaný zde měl provozovnu své
živnosti – hostinská činnost v době od 3. 10. 1993 do 10. 3. 2000, že v červnu
2000 přenechal provozovnu do pronájmu K. M., že měl ještě další živnosti s
předmětem činnosti: činnost organizačních a ekonomických poradců a koupě zboží
za účelem dalšího prodeje a prodej, že posledně jmenovaná živnost a hostinská
činnost byly k žádosti žalovaného od 1. 7. 2003 přerušeny, že často odjížděl do
zahraničí, občas pobýval v Ch. H. (kde provozoval restauraci a navštěvoval
rodiče) a v předmětném bytě se zdržoval 2 - 3 dny v týdnu. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaný hrubě porušil své
povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že přenechal byt do podnájmu cizím
osobám bez souhlasu pronajímatele. Pokud se v bytě vyskytovaly jiné osoby,
jednalo se o osoby žalovanému blízké, přičemž k přijetí osoby za účelem
krátkodobé návštěvy nebo soužití s ní ve společné domácnosti není třeba
souhlasu pronajímatele; takové jednání nelze považovat za naplnění výpovědního
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 719 odst. 1 větou druhou
občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.
(dále jen „obč. zák.“). Pokud pak žalovaný předmětný byt užíval pouze dvakrát
až třikrát týdně, měl pro to vážné důvody, spočívající zejména ve výkonu jeho
podnikatelské činnosti (zahraniční cesty, popř. výpomoc v provozovně v Ch. H.)
a jakož i v dalších okolnostech (např. časté návštěvy u jeho rodičů). Uzavřel,
že ani výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. nebyl naplněn.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 12. 2007, č.j. 39 Co
196/2007-271, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přivolil k výpovědi
z nájmu žalovaného k předmětnému bytu, určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční
a uložil žalovanému povinnost vyklidit byt do 15 dnů po zajištění přístřeší;
dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Poté, co doplnil
dokazování opakováním výslechu svědků Ing. V. V. a H. H., listinnými důkazy a
výslechem svědkyně D. V., dospěl k odlišným závěrům o skutkovém stavu věci, než
soud prvního stupně; v této souvislosti uvedl, že považuje výpověď svědka Ing.
V. za věrohodnou, když nebylo zjištěno nic, co by ji zpochybňovalo a plně
koresponduje s výpovědí jeho manželky D. V., přičemž oba jsou nájemci bytu
nacházejícího se oproti bytu, jehož nájemcem je žalovaný. Ze shodných výpovědí
slyšených svědků vzal za prokázáno, že H. H. od roku 1999 užívala předmětný byt
sama, nejprve trvale a po červnu 2000 pouze občas, že po jejím odstěhování v
bytě bydlela další sestra žalovaného J. F., sice vždy pouze několik dní v
týdnu, ale jednalo se o dobu jednoho roku, přičemž žalovaný v uvedeném období v
bytě nebydlel. Na základě toho dovodil existenci uplatněného výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., jehož naplnění spatřoval v tom, že
žalovaný od června 2000 přenechal předmětný byt bez souhlasu pronajímatele do
užívání svým sestrám H. H. a později J. F., přičemž se jednalo o užívání
dlouhodobé. Dodal, že o porušení povinností nájemce ve smyslu ustanovení § 711
odst. 1 písm. d) obč. zák. jde i v případě, přenechá-li nájemce byt do užívání
jinému bezúplatně. Rovněž tak shledal existenci výpovědního důvodu podle § 711
odst. 1 písm. h) obč. zák., neboť žalovaný předmětný byt neužíval v době, kdy
zde bydlely jeho sestry, aniž by pro to měl vážné důvody. V této souvislosti
vytkl soudu prvního stupně, že učinil zjištění, že žalovaný pobýval často v
zahraničí a na návštěvě u svých rodičů, aniž by tyto skutečnosti měl podloženy
provedenými důkazy. Konstatoval, že z listinných důkazů toliko vyplynulo, že
žalovaný má živnostenské oprávnění pro hostinskou činnost, provozovanou bez
zaměstnanců v Ch. H. a dále pro koupi zboží za účelem dalšího prodeje a prodej,
přičemž z toho bez dalšího nevyplývá nutnost několikadenních služebních cest do
zahraničí v každém týdnu. Odvolací soud neshledal žádné skutečnosti, jež by
odůvodnily odepření výkonu práva žalobcům ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák., přičemž poukázal na to, že žalovaný sám sebe označil za rentiéra, z čehož
vyplývá, že již nepracuje, je dostatečně finančně zajištěn a nepotřebuje byt ve
vlastnictví žalobců užívat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu, že byt přenechal bez souhlasu pronajímatele do užívání jiným, a namítá,
že nemá oporu v provedeném dokazování. Vytýká mu, že jej učinil „pouze na
základě nepravdivých výpovědí svědků V. a V.“, a že při hodnocení jejich
věrohodnosti zcela pominul skutečnost, že svědek je tchánem a svědkyně matkou
jednoho ze žalobců. Poukazuje na to, že skutečnosti uváděné svědkem
neodpovídají ostatním provedeným důkazům, a že v jeho výpovědi se vyskytují
nesrovnalosti v osobách i časových souvislostech (jež v dovolání rozvádí). Dále
uvádí, že odvolací soud nesprávně interpretoval výpověď H. H., když z ní učinil
závěr, že v bytě bydlela sama bez žalovaného, přestože tato skutečnost z její
výpovědi učiněné před soudem dne 19. 7. 2004 a dne 17. 12. 2008 nevyplynula
(uvedené dokládá rovněž čestným prohlášením svědkyně připojeným k dovolání).
Konstatuje, že v souladu s judikaturou nelze za naplnění výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. považovat skutečnost, že nájemce přijme
bez souhlasu pronajímatele do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy či
soužití ve společné domácnosti a že žalobci, kteří v tomto směru nesou důkazní
břemeno, neprokázali, že by žalovaný uzavřel s třetí osobou podnájemní smlouvu
bez souhlasu pronajímatele. Pokud jde o naplnění výpovědního důvodu podle § 711
odst. 1 písm. h) obč. zák., vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s provedeným
dokazováním konstatoval, že provozoval toliko hostinskou činnost bez
zaměstnanců v provozovně v Ch. H. přestože prokázal, že často pobýval mimo P. i
území ČR, neboť vykonával činnost organizačního a ekonomického poradce, což
potvrdili i slyšení svědkové. Namítá rovněž, že závěr odvolací soudu o jeho
současné finanční situaci „je zcela absurdní“, a že výpověď se vztahuje k
období let 1998 až 2003. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc
byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádal o odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. listopadu 2007, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směruje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel zpochybňuje též
skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud dovodil, že uplatněné
výpovědní důvody byly naplněny, a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) a b) o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení
(§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.
s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného
(popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojí právě proti způsobu hodnocení
důkazů (zejména výpovědí svědka V. V. a svědkyň D. V. a H. H.), z nichž
odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky naplnění
uplatněných výpovědních důvodů; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení
důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení
důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru
odvolací soud z provedených důkazů v tomto směru zjistit, tj. vlastní verzi
skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda byly uplatněné výpovědní důvody
dány.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul
žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly
za řízení najevo, a nedopustil se ani logického pochybení při jejich
hodnocení. Lze proto konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu a z nich
vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení věci z hlediska naplnění
výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d) a h) obč. zák. jsou výsledkem
logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132
o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně. K čestnému prohlášení svědkyně
H. H., jež bylo připojeno k dovolání, dovolací soud s ohledem na ustanovení §
241a odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel.
Dovolatel výslovně uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení. O
nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel však ve skutečnosti uvedeným způsobem chápaný dovolací důvod
nesprávného právního posouzení neuplatňuje; vadné právní posouzení namítá jako
důsledek nesprávného skutkového zjištění. Nebyla-li však námitka směřující
proti skutkovým zjištěním shledána důvodnou, nelze z ní usoudit na nesprávnost
právního posouzení. Pro úplnost lze dodat, že pokud dovolatel s poukazem na
„judikaturu“ dovozuje, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.
zák. nebyl naplněn, má tím zřejmě na mysli rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 1. 3. 1993, sp.zn. 9 Co 734/92, uveřejněný pod č. 7 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992 podle něhož za důvody k podání
výpovědi pronajímatele vůči nájemci bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm.
d) obč. zák. nelze zpravidla považovat to, že nájemce (který sám v bytě bydlí)
bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé
návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti. V řízení však
nebylo prokázáno, že by žalovaný – v době, kdy byt užívaly jeho sestry – s nimi
bydlel či dokonce vedl společnou domácnost, ani to, že by pronajímatel s
jejich bydlením v bytě souhlasil. Za opodstatněnou nelze považovat ani dovolací
námitku, že odvolací soud přihlédl k současným majetkovým poměrům žalovaného,
ačkoliv k jednání, v němž je spatřováno naplnění uplatněných výpovědních
důvodů, mělo dojít v letech 1998 až 2003; zabývá-li se totiž soud posouzením,
zda výkon práva pronajímatele dát nájemci výpověď z nájmu bytu není v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), činí tak logicky s přihlédnutím k
okolnostem existujícím v době, kdy o přivolení k výpovědi rozhoduje.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a
jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s .ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež
neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí
nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že
žalobcům nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady,
na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.,
v. r.
předsedkyně senátu