26 Cdo 2511/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., ve věci žalobce Ing. D. V., zastoupeného advokátem, proti
žalovanému h. m. P., o uložení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 7 C 81/2005, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2006, č.j. 25 Co 152/2006-52,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. ledna 2006,
č.j. 7 C 81/2005-37, zamítl žalobu, aby byl žalovaný uznán povinným uzavřít se
žalobcem nájemní smlouvu ohledně bytu č. 202/C (vytvořeného půdní vestavbou)
o ploše 92,7 m2 v pátém a šestém nadzemním podlaží domu čp. 202, or. č. 5, v
ulici K vodojemu, v P. 5, I. kategorie sestávajícího z předsíně, obytného
prostoru, kuchyně, WC a koupelny umístěných v pátém nadzemním podlaží a
pracovny, komory, chodby a galerie a terasy v šestém nadzemním podlaží (dále
jen „předmětný byt“, resp. „byt“) ve znění uvedeném ve výroku rozsudku (výrok
I.), a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
9. května 2006, č.j. 25 Co 152/2006-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely z toho, že dne 28. 9. 1999 žalobce jako stavebník
uzavřel se smluvní stranou označenou: „Obec hl. m. P. – Městská část P. 5, se
sídlem nám. 14. října č. 4, P. 5“ jako vlastníkem smlouvu o provedení
stavebních prací, jejichž výsledkem měl být předmětný byt (když součástí
smlouvy byla i dohoda, že žalobci budou vynaložené náklady na výstavbu bytu
nahrazeny formou tzv. odbydlení), že smlouvu podepsal starosta městské části P.
5, že ji opatřil razítkem městské části P. 5 a že v článku I. smlouvy bylo
deklarováno, že je obec hl. město P. vlastníkem nemovitosti čp. 202, k.ú. S.,
ul. K vodojemu, č. or. 5, se stav. parcelou č. 1408/12 P. 5 a městská část P. 5
má uvedenou nemovitost svěřenou Statutem hl. m. P. Dále oba soudy vycházely z
toho, že dne 29. 9. 1999 žalobce jako nájemce uzavřel se smluvní stranou
označenou stejným způsobem jako v předchozí smlouvě (označená smluvní strana v
tomto druhém případě vystupovala jako pronajímatel) smlouvu o budoucí nájemní
smlouvě, že i tuto druhou smlouvu podepsal starosta městské části P. 5 a
opatřil ji razítkem městské části P. 5 a že si podle ní účastníci sjednali
povinnost uzavřít budoucí nájemní smlouvu do šedesáti dnů od právní moci
kolaudačního rozhodnutí. Soudy obou stupňů učinily skutkový závěr, že žalobce
uzavřel obě smlouvy s městskou částí P. 5. Dne 19. 12. 2001 vydala městská část
P. 5 kolaudační rozhodnutí č.j. Výs. Sm 202-5259/01-Za-R, které nabylo právní
moci dne 20. 12. 2001. Žalobce (opakovaně naposledy dopisem ze dne 29. 1. 2004)
urgoval městskou část P. 5 o uzavření nájemní smlouvy. Městská část P. 5 však
žalobci sdělila, že bylo rozhodnuto o odebrání a odkoupení uvedené půdní bytové
jednotky z důvodu neuzavření nájemní smlouvy ze strany žalobce.
Na tomto skutkovém základě oba soudy po právní stránce dovodily, že tím, že h.
m. P. delegovalo výkon správy k domu čp. 202 na městskou část P. 5, tíží
povinnost uzavřít budoucí nájemní smlouvu výhradně tuto městskou část. Odvolací
soud v odůvodnění rozhodnutí dodal, že smlouva o budoucí nájemní smlouvě podle
§ 50 a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obč. zák.“), byla uzavřena mezi městskou částí P. 5 a žalobcem.
Účastníky smluvního závazkového vztahu jsou tedy tyto dva subjekty a domáhá-li
se žalobce nahrazení projevu vůle po hl. m. P., která nebyla účastníkem
právního vztahu, domáhá se práva vůči subjektu, který není v řízení pasivně
věcně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí shledal v řešení otázky pasivní věcné legitimace, kterou
podle něho soudy obou stupňů posoudily v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Vytýkal soudům, že posoudily věc po právní stránce nesprávně (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), pokud dovodily, že hl. m. P. není vedle městské části
také zavázáno plnit ze smlouvy, kterou uzavřela městská část ohledně majetku
hl. m. P., svěřeného městské části do správy. Podle názoru žalobce se vlastník
věci – hl. m. P. – delegací některých oprávnění vyplývajících z vlastnického
práva – na městskou část nezbavil možnosti (a povinnosti) delegovaná práva
vykonávat souběžně s městskou částí. Namítal, že opačný výklad přijatý v dané
věci je porušením čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Vlastnictví
totiž zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se
zákonem chráněnými obecnými zájmy. Poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 748/97, kde dovolací soud uvedl: „také městská
část – vedle obce hl. m. P. – může být ve sporu o vydání věci (označených
nemovitostí), s nimiž hospodaří, věcně pasivně legitimována…“, na usnesení ze
dne 14. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 354/2004, kde dovolací soud zopakoval tentýž
závěr, a dále ještě na rozsudek ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1805/97, kde
Nejvyšší soud uvedl: „způsobilost mít práva a povinnosti ve smyslu § 18 obč.
zák. má nejen obec hl. m. P., ale také její městská část…“ a dovozoval z
uvedených rozhodnutí, že judikaturou dovolacího soudu je zastáván opačný závěr,
než jaký vyslovily oba soudy v dané věci. Kromě toho vytýkal ještě soudu
prvního stupně zkreslenou citaci judikatury a nepřesná zjištění učiněná z
listin založených ve spisu. Závěrem navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů
zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady uvedené v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a ani vady
podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je
přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost dle
obsahu dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod,
kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci žalobce v dovolání nezpochybnil předběžný právní závěr
odvolacího soudu, že právní povinnost uzavřít s ním budoucí nájemní smlouvu
tíží na základě smluvního závazku městkou část P. 5. Prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s poukazem na současnou úpravu
právního postavení obce hl. m. P. však dovozoval, že i když není hl. m. P.
účastníkem smlouvy týkající se jeho majetku a účastníkem smlouvy je městská
část, které byl majetek hl. m. P. svěřen do správy, přesto odpovídá hl. m. P.
současně vedle městské části za splnění závazku. Řešení této otázky však nelze
přiznat zásadní právní význam.
Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je
naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99,
uveřejněné pod C 103 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck ve svazku 2). Kdo je ve vnitřních
poměrech hlavního města Prahy a městských částí oprávněn (povinen) uzavírat
smlouvy ohledně pronájmu nemovitého majetku hl. m. P. svěřeného příslušné
městské části do správy, určuje zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě P., ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 131/2000 Sb.“), ve spojení se
Statutem hl. m. P. (vydaným obecně závaznou vyhláškou č. 55/2000 Sb., hl. m. P. – dále jen „Statut“). Podle § 1 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., je hl. m. P. veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek, má vlastní příjmy vymezené
tímto nebo zvláštním zákonem a hospodaří za podmínek stanovených tímto nebo
zvláštním zákonem podle vlastního rozpočtu. Podle odstavce 3 téhož ustanovení
vystupuje hl. m. P. v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto
vztahů vyplývající. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., se hl. m. P. člení na městské části. Podle odst. 2 téhož ustanovení městské části v rozsahu
stanoveném zákonem a Statutem vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou
odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Podle § 34 odst. 1 zákona č. 131/2000
Sb., hl. m. P. nakládá s vlastním majetkem a hospodaří s ním za podmínek
stanovených tímto nebo zvláštním zákonem podle vlastního rozpočtu. Podle
odstavce 3 téhož ustanovení městské části nakládají za podmínek stanovených
tímto zákonem a Statutem se svěřeným majetkem hl. m. P.. Městské části
vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hl. m. P. práva a povinnosti
vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem. Rozsah oprávnění
městských částí při nakládání se svěřeným majetkem hl. m. P. je v § 17 Statutu
vymezen tak, že městské části vykonávají všechna práva a povinnosti vlastníka a
rozhodují o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu, není-li ve Statutu
stanoveno jinak. Podle § 19 odst. 1 věty druhé zákona č. 131/2000 Sb., svěřenou
správu majetku hl. m. P. lze městské části odejmout za účelem, pro který lze
majetek vyvlastnit podle zvláštního právního předpisu nebo se souhlasem městské
části. Podle odst. 2 lze městské části svěřenou věc z majetku města odejmout
též v případě, jestliže městská část při nakládání s touto věcí porušuje právní
předpisy a neodstraní tyto nedostatky ve lhůtě stanovené hl. m. P., která nesmí
být kratší než 60 dnů. Podle odst. 3 téhož ustanovení rozhoduje o odejmutí věci
z majetku svěřeného městské části zastupitelstvo hl. m. P. změnou Statutu. Z
výše uvedeného je zřejmé, že svědčí-li městské části P. 5 právo správy ke
svěřenému majetku hl. m. P. (nebylo-li jí odejmuto), svědčí hmotněprávní
povinnost uzavřít budoucí nájemní smlouvu výhradně jí. Nelze přisvědčit
dovolateli, že pro danou věc zakládá odlišné posouzení judikatura týkající se
restitučních nároků (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 748/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 64, ročník 2001, sešit 9) a judikatura týkající se vlastnických žalob k
nemovitostem náležejícím obci hl. m. P. V restitučních věcech se pasivní
legitimace odvíjela od výkladu pojmu povinné osoby (ve smyslu restitučních
předpisů) v poměrech postavení hl. m. P. a jejích městských částí a závěry
dovolacího soudu o právní subjektivitě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1805/97) nelze ztotožnit s posuzováním věcné
legitimace.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce
nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu