26 Cdo 2548/2024-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně A. D., zastoupené JUDr. Markem Czivišem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 48/13, proti žalovaným 1) V. Š., a 2) J. Š., zastoupeným JUDr. Janem Opletalem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 586/99, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 35/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, č. j. 30 Co 111/2024-77, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 267 Kč k rukám JUDr. Jana Opletala, advokáta se sídlem v Praze 3, Jeseniova 586/99, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) pod sp. zn. 7 C 301/2022 domáhala určení, že je neoprávněná „výpověď z nájmu bytu zaslaná žalovanými žalobkyni ze dne 30. 9. 2022“. Žalované uplatnily vzájemný návrh, kterým požadovaly, aby žalobkyně předmětný byt vyklidila. Usnesením ze dne 2. 2. 2023, č. j. 7 C 301/2022-30, soud prvního stupně vyloučil vzájemný návrh žalovaných k samostatnému projednání.
2. Rozsudkem ze dne 22. 1. 2024, č. j. 7 C 35/2023-31, pak uložil žalobkyni povinnost vyklidit bytovou jednotku č. 857/4 v XY ulici č. XY, XY, a vyklizenou předat žalovaným, a to 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok
3. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 5. 2024, č. j. 30 Co 111/2024-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním zpochybněné otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
5. Dovolatelka odvolacímu soudu předně vytýká, že v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, a ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3296/2022, neposuzoval soulad výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy (§ 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“).
6. V projednávané věci soudy vyšly z toho, že v řízení mezi týmiž účastníky byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 5. 2023, č. j. 7 C 301/2022-42, zamítnuta žaloba na určení, že je neoprávněná „výpověď z nájmu bytu zaslaná žalovanými žalobkyni ze dne 30. 9. 2022“. Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 91 Co 237/2023-70, dovolání žalobkyně podané proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 21. 5. 2024, č. j. 26 Cdo 446/2024-92.
7. V něm dovolací soud mimo jiné právě s odkazem na dovolatelkou citovaná rozhodnutí uvedl, že „i u výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. se soud má (k tvrzení účastníků nebo vyplyne-li to ze spisu) zabývat otázkou neplatnosti výpovědi jako právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 ve spojení s § 588 o. z. a že pro posouzení dané otázky může být významná (spolu s dalšími skutečnostmi) i okolnost, jaká je intenzita pronajímatelovi potřeby bydlení v bytě. Sama o sobě však dotčená okolnost k závěru o neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy (§ 588 o. z.) zpravidla vést nemůže. Přitom jiné právně významné skutečnosti tvrzeny nebyly a ani jinak nevyšly v řízení najevo. Okolnost, zdůrazňovaná v dovolání, že druhá žalovaná je vlastnicí bytové jednotky na adrese XY, neplatnost Výpovědi odůvodnit nemůže již proto, že předmětný byt nemá užívat ona sama, ale první žalovaná, po níž nelze spravedlivě požadovat, aby svou bytovou potřebu uspokojovala v (de iure) cizím bytě, má-li zájem užívat k bydlení byt vlastní. S tím současně koresponduje, že je-li nájem pojmově dočasný (viz § 2201 o. z.), pak ani okolnost, že dovolatelka užívala daný byt po relativně dlouhou dobu, nemůže převážit nad zájmem první žalované, aby uspokojovala potřebu bydlení v předmětu svého (spolu)vlastnictví, jež časově ohraničeno nikterak není. Poukazuje-li dovolatelka též na skutečnost, že byt na své náklady zrekonstruovala, přehlíží, že tato situace je řešitelná postupem podle § 2220 odst. 1 o. z., který přiznává nájemci, jenž na svůj náklad změnil věc se souhlasem pronajímatele, právo požadovat po skončení nájmu vyrovnání podle míry zhodnocení. Žalované ostatně v průběhu řízení deklarovaly připravenost své zákonné povinnosti v tomto směru dostát (k tomu viz jejich vyjádření k žalobě na č. l. 19 až 22 spisu). Právně významné pak nemůže být ani tvrzení, že „žalované zakoupily byt za nižší částku“. Použití výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. a) o. z. totiž není vázáno na způsob nabytí vlastnického práva k pronajatému bytu (může ho tak využít např. i pronajímatel, který nabyl nájemní byt do svého vlastnictví bezúplatně) a jen se zřetelem k němu nelze a priori usuzovat na nemravné jednání pronajímatele.“ Nebylo proto shledáno, že by výpověď z nájmu daná dovolatelce byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy.
8. Jelikož nyní dovolatelka ve své podstatě pouze opakuje námitky vznesené již v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 301/2022 (zpochybňuje intenzitu potřeby bydlení v bytě první žalované a okolnosti, za jakých žalované nabyly vlastnické právo k předmětnému bytu, zdůrazňuje, že předmětný byt na své náklady zrekonstruovala) a ani jiné právně významné skutečnosti nevyšly jinak najevo, dovolací soud nehledává důvod se od svých (dříve vyslovených) závěrů odchýlit ani v projednávané věci.
9. Odvolací soud také zvažoval, zda výkon práva žalovaných není v rozporu s dobrými mravy (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017). Přihlédl přitom ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalovaných, a situaci žalobkyně zohlednil stanovením delší (30denní) lhůty k vyklizení. Jeho úvaha přitom (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená, přitom právě jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Vytýká-li dovolatelka soudům nižších stupňů, že neprovedly jí navržené důkazy (zejména výslech pana J. H., paní K. M. a další listinné důkazy), uplatňuje vady řízení, které však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., totiž dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
11. Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
12. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 26. 11. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu