26 Cdo 2559/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce D. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J.
A., a 2) H. A., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u
Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 259/2005, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2006, č. j. 27 Co
491/2006-57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě
nákladů řízení částku 3.300,- Kč, k rukám advokáta se sídlem Praha 3,
Táboritská 23, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 4.
2006, č. j. 4 C 259/2005-39, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena
povinnost vyklidit nemovitosti specifikované ve výroku rozsudku a rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 12. 10. 2006, č. j. 27 Co 491/2006-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o věci samé tak, že žalovaným uložil povinnost vyklidit do 30 dnů od
právní moci rozsudku „dům č. p. 123 na pozemku st. 69 a pozemek st. 69 –
zastavěná plocha, zapsané pro obec M. V., katastrální území R., na LV 417 u
Katastrální úřadu pro S. k., katastrální pracoviště M.“ (dále „předmětné
nemovitosti“ nebo „nemovitosti“); současně rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce je zapsán v katastru
nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, že dne 11. 6. 2004 uzavřel
(jako prodávající) se žalovanými (jako s kupujícími) smlouvu o uzavření budoucí
kupní smlouvy (dále „předmětná smlouva“ nebo „smlouva ze dne 11. 6. 2004“), v
jejímž článku IV. se smluvní strany zavázaly uzavřít kupní smlouvu ohledně
předmětných nemovitostí ke dni 31. 8. 2007, že v článku III. se prodávající
zavázal vyklidit je do 3. 9. 2004, a že v článku II. byl upraven způsob úhrady
dohodnuté kupní ceny ve výši 302.000,- Kč (částka 100.000,- Kč měla být
zaplacena jako záloha při podpisu předmětné smlouvy a částka 202.000,- Kč při
podpisu kupní smlouvy). Vzaly dále za zjištěno, že žalovaní zaplatili žalobci
celkem částku 170.000,- Kč, z toho 100.000,- Kč při podpisu předmětné smlouvy,
a dále na žádost otce žalobce (ještě před termínem uzavření kupní smlouvy)
postupně částky 10.000,- Kč, 30.000,- Kč a 6 x v měsíčních splátkách po 5.000,-
Kč. Poté, co žalovaní přestali platit měsíční splátky, byli upozorněni otcem
žalobce na odstoupení od předmětné smlouvy a na povinnost k vyklizení
nemovitostí. Soud prvního stupně žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že
žalovaní je užívají právem, na základě předmětné smlouvy, neboť z jejího článku
III., obsahujícího závazek žalobce k vyklizení, lze dovodit, že po uvedeném
datu jim dal předmětné nemovitosti k dispozici; protože mezi účastníky následně
nedošlo ke změně předmětné smlouvy, mají právo nemovitosti užívat až do
uplynutí termínu stanoveného k uzavření kupní smlouvy. Okolnost, že
nepokračovali v dobrovolném plnění předem, není důvodem k tomu, aby žalobce
popřel svůj předchozí závazek umožnit žalovaným jejich užívání. Naproti tomu
odvolací soud dospěl k závěru, že právní důvod užívání předmětných nemovitostí
žalovanými nelze dovodit z článku III. předmětné smlouvy, neboť v něm se
žalobce toliko zavázal k jejich vyklizení. Protože však žalobce souhlasil s
tím, aby je žalovaní užívali (což se stalo v průběhu odvolacího řízení mezi
účastníky nesporným), svědčil jim právní důvod jejich užívání, opírající se o
souhlas vlastníka (žalobce). Pokud však žalobce následně svůj souhlas odvolal,
užívají je žalovaní bez právního důvodu; žalobce se tedy opodstatněně domáhá
ochrany vlastnického práva (vyklizení nemovitostí). Na základě toho odvolací
soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
odůvodnili ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnili v něm
výslovně dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítají, že
odvolací soud „nesprávně posoudil objektivní stránku věci, nikterak se
nezabýval jednotlivými důkazy, které jednoznačně osvědčují pravdivost tvrzení
žalovaných, rozhodl na základě jednostranného, ryze účelového tvrzení žalobce,
kdy nevzal v úvahu následující skutkový děj“; v této souvislosti pak uvádějí,
jak probíhalo uzavření předmětné smlouvy. Na nesprávné právní posouzení usuzují
z toho, že se odvolací soud „spokojil“ s tvrzením o souhlasu žalobce s užíváním
nemovitostí žalovanými a o odvolání jeho souhlasu; současně mu vytýkají
nedostatky při provádění a hodnocení důkazů. Navrhli, aby napadený rozsudek byl
zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V doplnění
dovolání (podanému jiným právním zástupcem, doručenému soudu prvního stupně dne
23. 5. 2007) dovolatelé uvádějí, že uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř., jehož naplnění spatřují v postupu odvolacího soudu, který
– ačkoliv v odůvodnění svého rozhodnutí citoval ustanovení § 220 odst. 1
písm. b) o. s. ř. – nedoplnil ani nezopakoval dokazování, takže neměl podklady
pro skutkový závěr, že žalobce odvolal svůj souhlas s užíváním nemovitostí
žalovanými. Dovolatelé mají za to, že měl postupovat tak, že měl doplnit
dokazování a tímto postupem měl zjistit skutkový stav věci tak, aby bylo možno
o ní rozhodnout. Nesprávnost právního posouzení spatřují dále v tom, že
odvolací soud posoudil věc jako žalobu na ochranu vlastnického práva podle §
126 obč. zák., aniž by přihlédl k dalším tvrzeným skutečnostem uplatňovaným v
řízení před soudem prvního stupně a dokládajícím omezení vlastnického práva
žalobce, vyplývající z předmětné smlouvy.
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s právním závěrem
odvolacího soudu, poukázal na to, že v předmětné smlouvě není o právu
žalovaných užívat předmětné nemovitosti zmínka, ale je zde (v článku III.)
obsažen pouze jeho závazek k vyklizení. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř. (vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se
nepodávají), jako i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že účastníci mohou po dobu trvání
lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí
odvolacího soudu napadají. Dovolací soud proto nemohl zohlednit doplnění
dovolání, které bylo podáno po uplynutí dovolací lhůty (dne 23. 5. 2007);
protože však je povinen přihlédnout z úřední povinnosti i k tzv. jiným vadám
řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), zabýval se tím, zda řízení namítanou
vadou trpí, a to i z pohledu námitky, obsažené v tomto podání.
Za takovou vadu je nutno považovat zejména okolnost, kdy rozhodnutí vychází z
neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, a to nikoli z pohledu
výsledku hodnocení provedených důkazů, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním
procesu, zejména tehdy, nebylo-li při provádění důkazů postupováno v souladu s
příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, v rozporu s ustanovením §
120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci
(soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly
nabízeny důkazy), nebo nebyl proveden navržený důkaz a soud dovodil, že
účastník neunesl důkazní břemeno apod. To vše samozřejmě za předpokladu, že
tyto skutečnosti mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V projednávané věci dovolatelé namítají, že odvolací soud neprovedl důkazy,
jimiž by bylo prokázáno, že žalobce odvolal svůj souhlas s užíváním předmětných
nemovitostí. Ze spisu se však podává, že tato skutečnost byla dostatečně
spolehlivě zjištěna jinak. Již ze samotné žaloby (č. l. 1, 2 spisu), jakož i z
písemné výzvy ze dne 12. 9. 2005 (č. l. 10), na niž je v žalobě odkazováno, a
která byla žalovaným doručena již před podáním žaloby, jednoznačně vyplývá, že
žalobce se domáhá vyklizení předmětných nemovitostí žalovanými, tj. jinými
slovy řečeno, že nesouhlasí s tím, aby je nadále užívali. Tato skutečnost také
nebyla v řízení žádným z účastníků zpochybněna.
Dovolací soud je proto toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo
vydáno v řízení, které bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neshledal však
dovolání důvodným.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Dovolatelé však nic takového odvolacímu soudu nevytýkají; uvádějí sice,
že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ale jako
příčinu označují nesprávný postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů, a
nesprávně (neúplně) zjištěný skutkový stav ohledně obsahu předmětné smlouvy, o
niž opírají svůj právní důvod bydlení (dovozují jiný skutkový závěr ohledně
vůle účastníků této smlouvy), uplatňují ve skutečnosti dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.
s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se okolností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s
jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl vycházet z jiného důkazu, že
některý důkaz není důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani
skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než uvedených důvodů nelze
dovoláním úspěšně napadnout.
Součástí skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bylo též zjištění
o obsahu listiny obsahující smlouvu ze dne 11. 6. 2004, z níž nevyplývá žádné
ujednání účastníků o užívání předmětných nemovitostí žalovanými. Uvedené
skutkové zjištění je podloženo důkazy, které byly v řízení provedeny, a v
jejich hodnocení není logický rozpor.
Odvolací soud tedy nepochybil, když dospěl k závěru, že tato smlouva nebyla
způsobilá vyvolat právní následek tvrzený žalovanými, nesměřovala-li vůle
účastníků projevená v listině obsah smlouvy zachycující, k vyvolání takovéhoto
právního následku.
Za tohoto stavu je správný i právní závěr odvolacího soudu, že žalovaným – po
té, co žalobce odvolal svůj souhlas s tím, aby nemovitosti užívali – nesvědčí
právní důvod k jejich užívání.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných
dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
žalované, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce
3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2
odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. srpna 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu