26 Cdo 2584/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobkyň a) D. R., b) A. B. a c) M. H., zastoupených advokátem, proti
žalovanému P. H., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního
soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 5/2003, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. května
2004, č.j. 30 Co 132/2004-62, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním oprávněným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.505,- Kč k rukám jejich zástupce
advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 16. 1. 2004, č.j. 7 C 5/2003-50, zamítl žalobu, že žalovaný je povinen do
15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený žalobcům předat byt o
velikosti 3+1, II. kategorie, nacházející se vpravo od schodiště na II. podlaží
domu č.p. 45 v T.-Š., ulice P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl
o nákladech řízení. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný v bytě bydlel od roku
1967 se svými rodiči a sourozenci, neboť jeho matka pracovala v letech 1958 až
1970 u právního předchůdce akciové společnosti S., D., v závodu S. M., že tento
závod již neexistuje a rozhodnutí o přidělení bytu rodičům žalovaného,
respektive dohoda o odevzdání a převzetí bytu není k dispozici. V r. 1995 byl
dům, v němž se byt nachází převeden na město T. a ještě téhož roku byl prodán
žalobkyním, které s žalovaným uzavřeli dne 1. 1. 2001 nájemní smlouvu na dobu
určitou do 31. 12. 2002 (dále jen „nájemní smlouva“), po jejím uplynutí se však
žalovaný dobrovolně nevystěhoval. Soud prvního stupně dovodil, že i kdyby se v
minulosti jednalo o byt podnikový, tak přechodem jeho vlastnictví z akciové
společnosti S., D., na město T. v roce 1995, by tento charakter ztratil. Podle
názoru soudu prvního stupně na žalovaného přešlo právo nájmu podle § 706 odst.
1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)., proto se již nezabýval otázkou
platnosti nájemní smlouvy, neboť nemohla již existující právní vztah nájmu
znovu založit. Protože účastníci řízení si v nájemní smlouvě nesjednali zánik
nájmu na dobu neurčitou a ustanovení § 710 odst. 1 obč. zák. jiný způsob zániku
práva nájmu než dohodou nebo výpovědí nezná, nevyhověl soud prvního stupně
žalobě na vyklizení, neboť byt užívá oprávněně jako nájemce.
K odvolání žalobce pak Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 5. 2004, č.j. 30 Co 132/2004-62,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit
do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Podle odvolacího soudu pouhé bydlení v bytě nemohlo založit
existenci nájemního vztahu k bytu, ani právo užívat byt dle úpravy občanského
zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991. V roce 1967, kdy mělo vzniknout
rodičům žalovaného právo osobního užívání bytu, platila striktní úprava (§ 154
a násl. obč. zák. v tehdejším znění), podle níž právo osobního užívání bytu
mohlo platně vzniknout jen za předpokladu, že byl občanovi orgánem příslušným
podle předpisů o hospodaření s byty rozhodnutím byt přidělen a následně s ním
organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Tato úprava se
vztahovala i na byty podnikové. Dochovaný evidenční list (bez příslušného
razítka a podpisu) vznik práva osobního užívání nedokládá. Jestliže žalovaný v
řízení neprokázal svá tvrzení, že jeho rodičům vzniklo k bytu právo osobního
užívání, které by na něj již v podobě nájmu přešlo ve smyslu § 706 odst. 1 obč.
zák., a protože užívací právo k bytu (nyní právo nájmu) není právem věcným,
nýbrž obligačním a z tohoto důvodu jej nelze vydržet, dospěl odvolací soud k
opačnému závěru než soud prvního stupně a žalobě na vyklizení vyhověl, neboť v
důsledku podání žaloby ve třicetidenní lhůtě se žalovanému dle § 676 odst. 2
obč. zák. nájemní vztah neobnovil, a žalovaný tak po 31. 12. 2002 užívá byt bez
právního důvodu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť se „jedná o závažnou právní otázku, která v
judikatuře ještě nebyla řešena, a má po právní stránce zásadní význam“.
Odvolací soud totiž změnil rozsudek soudu prvního stupně na základě toho, že se
nepodařilo dohledat rozhodnutí o přidělení bytu právním předchůdcům žalovaného,
kteří byt užívali od roku 1967, platili za něj nájemné a měli uzavřenou dohodu
o odevzdání a převzetí bytu. Žalovaný se domnívá, že nejsou-li příslušné
doklady k dispozici, nelze dedukovat jejich neexistenci. Za zjištěného
skutkového stavu nelze podle dovolatele předpokládat, že by matka žalovaného v
bytě bydlela bez rozhodnutí o přidělení bytu a bez řádné dohody o odevzdání a
převzetí bytu, což by v rozhodné době nebylo fakticky možné. Až do zahájení
řízení o vyklizení bytu nebyla nikdy vyslovena pochybnost o tom, že by se
žalovaný v bytě zdržoval bez právního důvodu. Dovolatel se ztotožňuje s
právním posouzením věci soudem prvního stupně a posouzení věci odvolacím soudem
označuje za nebezpečný precedent, na základě něhož by mohlo dojít k případům,
že osoby, které by neprokázaly v důsledku ztráty listinných důkazů vznik
užívacího (dnes nájemního) práva, by byly bez náhrady vystěhovány z bytu a
staly by se bezdomovci. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření uvádí, že z dovolaní není zřejmé, jaký dovolací
důvod žalovaný uplatňuje. Dovolatel nejspíše namítá nesprávné vyvození závěrů z
důkazní nouze žalovaného, což však není žádný z dovolacích důvodů uvedených v §
241a odst. 2, 3 o.s.ř. Nájemní smlouva byla uzavřena z toho důvodu, aby
žalovaný měl právní titul k užívání bytu, neboť existence předchozí nájemní
smlouvy prokázána nebyla. Žalobkyně proto považují rozsudek odvolacího soudu za
správný. Žalovaný i nadále odmítá byt vyklidit, přestože mu bylo s jednoročním
předstihem známo, že nájemní vztah sjednaný na dobu určitou mu k 31. 12. 2002
skončí, a za tu dobu nepodnikl nic k zajištění náhradního bydlení. Proto
žalobkyně navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl,
popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil
dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a
shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené
náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože rozhodnutím
odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, tj.
ve výroku o vyklizení bytu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Takové vady řízení v dovolání namítány nejsou ani nevyplývají z obsahu spisu.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Dovolatel sice výslovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), ve skutečnosti však – posuzováno z
obsahového hlediska (§ 41 odst. 2 o.s.ř. – namítá též nesprávnost skutkových
zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jestliže totiž dovolatel namítá, že se nedá
předpokládat, že by jeho matka v předmětném bytě bydlela bez rozhodnutí o
přidělení bytu, že by to ani nebylo v této době fakticky možné a že nedohledání
dokladů neznamená jejich neexistenci, pak nezpochybňuje právní posouzení věci
(volbu právní normy, její výklad a aplikaci na zjištěný skutkový stav), nýbrž
správnost zjištění skutkového stavu věci.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř., je třeba pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v
podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkovému závěru odvolacího soudu, že se žalovanému nepodařilo prokázat
skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr, že jeho rodičům
vzniklo právo osobního užívání předmětného bytu, tedy zejména existenci
rozhodnutí o přidělení tohoto bytu, nelze z výše uvedených hledisek ničeho
vytknout. Takovou výhradu by bylo možno uplatnit naopak ve vztahu k rozhodnutí
soudu prvního stupně, v jehož odůvodnění se k této otázce uvádí pouze tolik, že
žalobkyně předložily evidenční list pro výpočet úhrady za užívání bytu (pasport
na uvedený byt ze dne 27. 3. 1996 a dále smlouvy o nájmu ze dne 1. 8. 1997 a 1.
1. 1998), a že z těchto listin je patrno, že byt byl původně přidělen matce
žalovaného B. H. Uvedený závěr však v citovaných listinách zjevně oporu nemá,
neboť v žádném z nich není ani zmínky o přidělení bytu B. H., v evidenčním
listu z 27. 3. 1996 není B. H. uvedena dokonce ani jako uživatelka bytu a ve
smlouvě z 1. 8. 1997 je označována střídavě jako „nájemník“ a jako
„spolubydlící“. Jestliže se tedy v tomto ohledu odvolací soud se skutkovými
závěry soudu prvního stupně neztotožnil a po doplnění dokazování listinami
předloženými žalovaným (evidenčním listem ze dne 1. 8. 1969 a dopisem ze dne 2.
11. 1971) a jejich zhodnocení uzavřel, že žalovaný neprokázal přidělení bytu
jeho rodičům, nelze tento skutkový závěr považovat za chybný. Jeho vadnost
nevyplývá ani z toho, že s ním žalovaný nesouhlasí, že předkládá vlastní,
odchylné hodnocení důkazů, případně že poukazuje na důsledky, které takové
hodnocení důkazů pro něj (a pro osoby v obdobném postavení) může mít.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou namítaného nesprávného právního
posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 154 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991
(dále jen „obč. zák. před novelou“) vzniklo rozhodnutím o přidělení bytu
vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o
hospodaření s byty, anebo jinými skutečnostmi stanovenými tímto zákonem
občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a
převzetí bytu.
Odvolací soud tedy správně aplikoval na danou věc ustanovení § 154 odst. 1 obč.
zák. před novelou, pokud dospěl k právnímu závěru o tom, že – vzhledem ke
zjištěnému skutkovému stavu – právo osobního užívání žalovanému ani jeho
rodičům nevzniklo, nemohlo se tedy ani transformovat na právo nájmu a přejít na
žalovaného podle § 706 a násl. obč. zák. Jediným právním důvodem bydlení
žalovaného v předmětném bytě tak byla smlouva o nájmu na dobu určitou ze dne 1.
1. 2001, a jestliže po uplynutí sjednané doby nájmu (prodloužené dle § 676
odst. 2 obč. zák.) žalovaný předmětný byt užívá, žalobkyně se důvodně domáhají
– v souladu s § 126 odst. 1 obč. zák. – jeho vyklizení.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem tak rovněž
nebyl uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že se dovolatelce nepodařilo
prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b),
odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku
odvolacího soudu. Dovolání proto podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal
neúspěšného dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyním. Tyto
náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2
odst. 1, § 7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů),
navýšené o 20% podle § 17 odst. 2 a snížené o 50% podle § 18 odst. 1 citované
vyhlášky, a v částce 3 x 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. srpna 2005
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu