26 Cdo 2590/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobkyně A. V., zastoupené advokátem, proti žalované J. N.,
zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního
soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1154/2001, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č. j.
31 Co 192/2004-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č. j. 31 Co
192/2004-150, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. ledna 2004, č.
j. 6 C 1154/2001-133, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k
dalšímu řízení.
K odvolání žalované a dřívějšího žalovaného Ivana Nováka (manžela žalované)
Krajský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 30. září 2003, č. j. 31
Co 229/2003-113, zrušil v pořadí první vyhovující rozsudek Okresního soudu
Praha-západ (soudu prvního stupně) ze dne 31. října 2002, č. j. 6 C
1154/2001-79, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. ledna 2004, č. j. 6 C
1154/2001-133, opětovně žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu
žalované a dřívějšího žalovaného I. N. (dále jen „dřívější žalovaný“) k „bytu o
velikosti 2+1 v I. poschodí domu čp. 304 v H. ulici v M.“ (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že tříměsíční
výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po
právní moci rozsudku, a uložil žalované a dřívějšímu žalovanému povinnost byt
vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní
lhůty. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení
účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že
žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že předmětný byt byl rozhodnutím
Městského národního výboru v M., odboru komunálního hospodářství a služeb, ze
dne 3. března 1988 přidělen žalované, že žalovaná a dřívější žalovaný odmítli
žalobkyni poskytnout součinnost při prováděné rekonstrukci předmětného domu
(neumožněním přístupu řemeslníků do bytu) a že z tohoto důvodu není předmětný
byt napojen na horkovod a nefunguje zde kanalizace. Dále také zjistil, že syn
žalobkyně J. V., jemuž je více jak třicet let, nemá vlastní byt, že v
současnosti bydlí ve sklepních prostorách předmětného domu, které však nejsou
bytem, že žalovaná a dřívější žalovaný mají (od roku 1995) ve společném jmění
dům č. p. 73 v Ř., sestávající z kuchyně, dvou pokojů a sociálního zařízení
(dále jen „dům v Ř.“), že rodina žalované bydlí v domě v Ř. a předmětný byt
neužívá, že dřívější žalovaný dojíždí do zaměstnání a dcera žalované a
dřívějšího žalovaného do školy do M. a že vzdálenost Ř. od M. je téměř
zanedbatelná. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že jsou
naplněny uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. a/, g/ a h/
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi
z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Podle soudu prvního stupně je totiž v
daném případě dána potřeba předmětného bytu pro syna žalobkyně (výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. a/ ob.č zák.), žalovaná a dřívější žalovaný mají dva
byty (vedle předmětného bytu ještě dům v Ř.) a přitom nejde o případ, kdy by na
nich nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, neboť
bydlení v domě v Ř., u něhož je rovněž zahrada, jim poskytuje vyšší standart
bydlení a každodenní dojíždění do zaměstnání či školy do M. není vzhledem ke
vzdálenosti Ř. od M. vyloučeno (výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/
obč. zák.), a v předmětném bytě nebydlí proto, že svou bytovou potřebu
uspokojují bydlením v domě v Ř. (výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/
obč. zák.).
K odvolání žalované a dřívějšího žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 25.
května 2004, č. j. 31 Co 192/2004-150, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
změnil ve vztahu k žalované tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného
bytu, určil, že její nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty,
která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci
rozsudku, a uložil jí povinnost byt vyklidit do patnácti dnů
poté, co jí bude zajištěno (poskytnuto) přístřeší; ve vztahu k dřívějšímu
žalovanému změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k
výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení
účastníků před soudy obou stupňů
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak
– na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že u dřívějšího žalovaného není
dána pasivní věcná legitimace, neboť podle § 871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., se
právo osobního užívání podnikového bytu, svědčící první žalované,
transformovalo ke dni 1. ledna 1992 na její právo nájmu a dřívější žalovaný
pouze odvozoval své právo v bytě bydlet od užívacího a následně nájemního práva
žalované (manželky). Proto žalobu ve vztahu k němu zamítl. Ohledně žalované
pokládal za správný závěr soudu prvního stupně o naplněnosti výpovědních důvodů
podle § 711 odst. 1 písm. a/ a g/ obč. zák. Současně dovodil, že výpovědní
důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. není ve vztahu k ní naplněn, neboť
„žalobkyně přistoupila k provádění rekonstrukce svého domu, včetně sporného
bytu, aniž by měla souhlas žalované“, přičemž „za situace, kdy došlo k odpojení
elektřiny, vody, topení apod., nezbylo žalované nic jiného, aby se přestěhovala
do jiného bytu“. Vyklizovací povinnost žalované z bytu vázal – s odkazem na
ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ ve spojení s § 712 odst. 5 věty první obč.
zák. – na poskytnutí přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítla, že „se svojí rodinou byla
chováním pronajímatelky … postavena do situace, že jí nezbývalo nic jiného, než
si opatřit byt, aby měla s rodinou kde bydlet a nešlo tedy o její „svobodné“
rozhodnutí užívat dva byty, ale o naprostou nezbytnost“. V této souvislosti
označila za otázku zásadního právního významu otázku, „zda pronajímatel, který
sám znemožnil nájemci užívání bytu, k němuž má právo nájmu, může použít
výpovědní důvod podle ust. § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. za situace, kdy
nájemce je nucen opatřit si jiný byt, neboť jinak by neměl s rodinou kde
bydlet“. Užití výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je
proto za této konkrétní situace podle dovolatelky v rozporu s dobrými mravy.
Dále uvedla, že „v rozporu s dobrými mravy je takové právní posouzení věci,
které nepřiznává dovolatelce právo na rovnocenný náhradní byt při existenci
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák., pokud si v tísni a
nouzi byla nucena sama opatřit si bydlení pro svojí rodinu z důvodu již
několikrát shora uvedených“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že jí žalovaní dne 30. listopadu 2004
předmětný byt předali, což doložila protokolem o převzetí bytu ze dne 30.
listopadu 2004. Ohledně věci samé odkázala na provedené důkazy.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. května 2004,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že ve výroku
o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o určení, že nájemní poměr žalované skončí
uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem
kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a o uložení
vyklizovací povinnosti žalované z bytu, se rozhodnutí soudů obou stupňů po
obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích žalobkyně a
žalované byly – ve vztahu k výpovědním důvodům podle § 711 odst. 1 písm. a/ a
g/ obč. zák. – v této části posouzeny soudy obou stupňů stejně). Byť odvolací
soud označil i tento výrok svého rozsudku ve věci samé jako „měnící“, jde ve
skutečnosti o výrok potvrzující.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném
případě proti jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1
písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné proto, že
soud prvního stupně rozhodl (v tomto výroku) ve svém v pořadí prvním rozsudku
stejně jako ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném (v tomto výroku)
dovoláním napadeným rozsudkem.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.).
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že
se nezabýval posouzením rozporu výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm.
g/ obč. zák. s dobrými mravy (podle § 3 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud
zastává názor, že nezabýval-li se odvolací soud (a ani soud prvního stupně)
otázkou, zda uplatnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč.
zák. není – vzhledem k tvrzeným okolnostem – výkonem práva v rozporu s dobrými
mravy (podle § 3 odst. 1 obč. zák.), jde o rozhodnutí (odvolacího soudu),
kterému lze vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. přisoudit zásadní právní
význam. To tím spíše, že vzhledem k závěru o naplněnosti výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. (správnost tohoto závěru nebyla
dovoláním napadena) může mít uvedená otázka zásadní vliv na vymezení práv a
povinností účastníků zejména ve vztahu k přisouzené bytové náhradě (srov. § 711
odst. 1 písm. a/ a § 712 odst. 2 obč. zák. a naproti tomu ustanovení § 711
odst. 1 písm. g/ a § 712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák.). Přitom v
naznačených souvislostech nelze opomenout ani to, že v řízení o přivolení k
výpovědi z nájmu bytu je soud povinen provést i jiné důkazy ke zjištění
skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§ 120 odst. 2 o.s.ř.). Má-li
rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku zásadní právní
význam, stává se tím dovolání – proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku
– přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Přípustnost dovolání proti
měnícímu výroku o bytové náhradě pro žalovanou vyplývá z ustanovení § 237 odst.
1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č.
509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci
samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Soudní praxe dovodila, že i když je výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm.
g/ obč. zák. dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu (z
tohoto výpovědního důvodu) vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února
1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999
časopisu Soudní judikatura). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro
použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v
jejímž rámci musí být zváženy jak důvody pro něž se použití citovaného
ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít o rodinné a sociální poměry
vyklizovaného, délku doby, po níž vyklizovaný v bytě bydlí apod.), tak všechny
rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu
domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě
č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura; je tedy třeba brát v úvahu nejen
důvody na straně toho, kdo je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na
straně toho, kdo se přivolení k výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými
okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci
– pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva
domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení
důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi
výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom
úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94,
uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením
hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního
občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není,
požadovanou ochranu odepřít.
Přestože byly v řízení tvrzeny okolnosti, které mohly mít význam pro posouzení
rozporu výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. s dobrými
mravy – ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. vyjádření na č. l. 38 – 39
spisu, účastnickou výpověď dřívějšího žalovaného před soudem prvního stupně dne
4. prosince 2001, zprávu na č. l. 65 spisu, odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně na č. l. 85 spisu, protokol o jednání před odvolacím soudem ze
dne 16. září 2003, odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 138 –
139 spisu), odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se posouzením věci podle
citovaného ustanovení nezabýval. Jeho právní posouzení věci je tak v tomto
směru neúplné a tudíž nesprávné. V tomto ohledu byl tedy dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně (který se rovněž posouzením věci podle § 3
odst. 1 obč. zák. nezabýval), bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Vzhledem k důvodům, pro něž byla zrušena rozhodnutí soudů obou
stupňů, bylo předčasné zabývat se otázkou přisouzené bytové náhrady pro
žalovanou.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu