átem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO: 00006947, o peněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 126/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2019, č. j. 23 Co 84/2019-27, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. března 2019, č. j. 23 Co 84/2019-27, potvrdil usnesení ze dne 15. ledna 2019, č. j. 13 C 126/2018-18, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku (z žaloby) a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání žalobce proti citovanému usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“), neboť v něm nastolenou otázku, zda řízení o náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného z bytů je osvobozeno od soudních poplatků, odvolací soud vyřešil (záporně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2014, sp. zn. 26 Cdo 1269/2014, uveřejněné pod číslem 106/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6.
1edna 2015, sp. zn. II. ÚS 3475/14, a dále např. z 23. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2195/2015, či z 21. září 2016, sp. zn. 26 Cdo 1811/2016 /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze 4. dubna 2017, sp. zn. IV. ÚS 587/17/). V nálezu ze dne 1. června 2000, sp. zn. I. ÚS 131/2000, pak Ústavní soud ohledně povahy posuzovaného nároku dovodil, že „… finanční náhrada za omezení vlastnického práva má charakter peněžité pohledávky, přičemž právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým a nikoliv právem věcným.
Z uvedeného plyne, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není nárokem z nesprávného úředního postupu, a proto nelze na daný případ aplikovat § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích. Jde o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku, a proto postup obecných soudů, které soudní poplatek vyměřily, není v rozporu se stěžovatelem uváděnými ústavně zaručenými právy.“ Jelikož uvedená otázka je v soudní praxi dlouhodobě ustálena, není důvod se od ní odchýlit a na tom nemohou nic změnit ani dovolatelovy poukazy na analogickou aplikaci ustanovení § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Právě takové (nezpůsobilé) důvody (konkrétně vady řízení) dovolatel též uplatnil především výtkou, že odvolací soud „bez řádného odůvodnění“ ignoroval jeho návrh na analogickou aplikaci ustanovení § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. a nerozhodl o tom, že dané řízení poplatkové povinnosti nepodléhá.
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a 229 odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu