26 Cdo 2595/2025-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. B., a b) J. B., zastoupených Mgr. Zuzanou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu budovatelů metra, se sídlem v Praze 10, Frostova 339, IČO 00033537, zastoupenému JUDr. Karlem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava ze Švamberka 1228/10, o nahrazení souhlasného projevu vůle na prohlášení vlastníka o rozdělení vlastnictví nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám, o návrhu na připuštění přistoupení účastníků do řízení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 Cm 182/2019, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2025, č. j. 9 Cmo 39/2025-318, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Návrhem ze dne 2. 2. 2025 žalobci navrhli, aby soud připustil vstup 1) Z. S., narozeného XY, 2) I. S., narozené XY, obou bytem XY, a 3) J. P.-S., bytem XY, do řízení na stranu žalobců.
2. Městský soud v Praze (soud prvního stupně) usnesením ze dne 3. 2. 2025, č. j. 77 Cm 182/2019-311, vstup výše citovaných osob do řízení na stranu žalobců nepřipustil.
3. K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 11. 6. 2025, č. j. 9 Cmo 39/2025-318, usnesení soudu prvního stupně
4. Dovolání žalobců Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 -§ 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). V dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
5. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“)], nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o soudech a soudcích“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází, dovolatelé se pouze domáhají, aby dovolací soud posoudil správnost usnesení odvolacího soudu „jinak“, tedy odlišně od rozhodnutí odvolacího soudu, a polemizují s jeho názorem.
6. Chtějí-li dovolatelé, aby dovolací soud posoudil právní otázky vyřešené odvolacím soudem „jinak“, přehlíží, že nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, odmítl, či výše citované R 4/2014). V tomto případě jde o situaci, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoliv od právního názoru odvolací soudu (jak se – vzhledem k použité formulaci – snad mylně domnívali dovolatelé), nýbrž od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona o soudech a soudcích). Konečně okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelé nesouhlasí proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.
7. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu