26 Cdo 2640/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
v právní věci žalobců a/ Mgr. M. P., b/ J. P. a c/ I. P., zastoupených
advokátem, proti žalovaným 1) Ing. J. M., 2/ Z. M. a 3) M. P., všem zastoupeným
advokátem, o uložení povinnosti předložit listiny a strpět audit, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 24/2003, o dovolání žalobců proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2004, č.j. 62 Co 62/2004-49,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
povinnosti žalovaným ve znění změny ze dne 21.5.2003“ a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Žalobci se domáhali vydání rozsudku, jímž soud uloží žalovaným
povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku „vydat žalobcům k nahlédnutí roční
výsledovku vyúčtování služeb spojených s nájemným a jednotlivé i podpůrné
účetní doklady, na jejichž základě bylo roční vyúčtování nájmů a služeb s ním
spojených vytvořeno a to za roky 1999, 2000, 2001 a 2002 a stejně tak sdělit
žalobcům použité zákonné koeficienty, použité při stanovení výpočtů nájemného a
vypracování ročních vyúčtování služeb s ním spojených“ a dále „umožnit
provedení nezávislého auditu vyúčtování za roky 1998, 1999, 2000, 2001 a 2002
soudem ustanoveným auditorem či znalcem“. Soud dospěl k závěru, že žalobci ani
přes výzvu řádně neopravili, resp. nedoplnili neurčitě a nesrozumitelně
vymezený žalobní petit, když zejména nereagovali na požadavek specifikovat
žalobní petit tak, aby byl vykonatelný, a neindividualizovali listiny, jejichž
vydání se po žalovaných domáhají, tak, aby byly nezaměnitelné s jinými
listinami. Žalobci byli přitom usnesením ze dne 24. 7. 2003 vyzváni k
doplnění žaloby ve lhůtě deseti dnů, byli poučeni, jak mají podání doplnit a
opravit, a byli také poučeni o následcích nesplnění výzvy soudu. V podání ze
dne 6. 10. 2003 [správně 5. 10. 2003] pouze doplnili místo a lhůtu plnění,
označili dům, jehož se předmětné vyúčtování má týkat, ovšem ostatní vady
spočívající v neurčitosti a nesrozumitelnosti žalobního petitu neodstranili.
Soud proto postupoval dle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu („o.s.ř.“).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 19. 3.
2004, č. j. 62 Co 62/2004-49, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela se závěry soudu prvního
stupně.
Proti tomuto usnesení podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z
ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. a dovolací důvod podřadili ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolatelé vytýkali soudům obou stupňů, že nesprávně
(účelově, extenzivně a formalisticky) vyložily ustanovení § 43 o.s.ř. Označili
za nelogický požadavek soudu na individualizaci listin, jež by měl pronajímatel
předložit k vyúčtování nájemného a služeb s nájmem spojených, když ze žaloby je
zřejmé, že právě není jasné, z jakých pokladů žalovaní při vyúčtování
vycházeli. Poukazovali na to, že dle odborné literatury jsou povinnosti
pronajímatelů i nájemců vyplývající z ustanovení § 687 a § 696 občanského
zákoníku („o.z.“) soudně vynutitelné. Jestliže dle § 80 písm. b/ o.s.ř. lze
žalobou uplatnit splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu
nebo z porušení práva, je podle dovolatelů nepochopitelný výklad soudů obou
stupňů, že je nedostatkem bránícím pokračování řízení, jestliže se žalobci
domáhají, aby žalovaným bylo uloženo strpět, aby soudem stanovený auditor nebo
znalec provedl kontrolu a přezkoumání (audit) podkladů pro vyúčtování nájemného
a služeb za přesně stanovené období. Dovolatelé považují za nepřesvědčivou a
účelovou argumentaci o nevykonatelnosti žalobního návrhu a poukazují na
ustanovení § 351 odst. 2 [správně odst. 1] o.s.ř., dle něhož ukládá-li
vykonávané rozhodnutí jenom [správně jinou] povinnost (než provedení práva
[?]), uloží soud za porušení této povinnosti povinnému pokutu až do výše
100.000 Kč, případně ukládá další přiměřené pokuty. Dovolatelé navrhli, aby
dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení,
zastoupenými advokátem ve smyslu ustanovení § 241 o.s.ř., přezkoumal napadené
rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání, které je podle § 239 odst. 3 o.s.ř.
přípustné, není opodstatněné.
Řízení před soudem se zahajuje na návrh. Návrh (žaloba) musí kromě obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) obsahovat též náležitosti uvedené v § 79
odst. 1 o.s.ř., tedy mimo jiné z něj musí být patrno, čeho se žalobce domáhá
(tzv. žalobní petit). Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce
domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen
učinit soudu návrh na doslovné znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho
se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí
povinnost (tak, aby ji bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit),
která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu.
Neobsahuje-li žaloba všechny požadované náležitosti, předseda senátu usnesením
vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí mu k tomu lhůtu a poučí
ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§ 43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li
přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení
nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže
byl žalobce o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o.s.ř.).
Žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný. Je to nutné z toho
důvodu, že soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť
soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti než
jsou navrhovány (§ 153 odst. 2 o.s.ř.). Pokud je žalobní petit nesprávný, tj.
vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je
nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, převzetí takovéhoto petitu do
výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí
nebylo vykonatelné. Požadavek na to, aby žalobní petit byl přesný, určitý a
srozumitelný, není pouze formálním požadavkem na splnění určitých
procesních podmínek, ale je zcela nezbytný pro výsledek řízení, tedy pro to,
aby po převzetí žalobního petitu do výroku rozhodnutí mohl být nařízen a
proveden výkon rozhodnutí, aby tedy vůbec mohly nastat účinky žalobcem
zamýšlené (srov. nález uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
ČR, svazek 12, č. 93).
Předpokladem materiální vykonatelnosti soudního rozhodnutí je takové vymezení
uložené povinnosti ve výroku, že v rámci případného výkonu rozhodnutí bude
možno bez pochybností posoudit, zda uložená povinnost byla či nebyla povinným
splněna.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů, že výše vyloženému
požadavku určitosti žalobního petitu neodpovídá žádost žalobců, aby žalovaným
bylo uloženo „vydat žalobcům k nahlédnutí … jednotlivé i podpůrné účetní
doklady, na jejichž základě bylo roční vyúčtování nájmů a služeb s ním
spojených vytvořeno“ (podání ze dne 16. 5. 2003, respektive „předložit auditoru
… veškeré účetní doklady a podklady …, které žalovaní použili, uplatnili,
přiložili a zúčtovali při stanovení výše nájemného a v celoročních vyúčtováních
plnění-služeb“ (podání ze dne 5. 10. 2003). Je třeba též souhlasit s názorem,
že tyto nedostatky, které nebyly v průběhu řízení ani přes řádnou výzvu soudu
odstraněny, ačkoliv byli žalobci poučeni o procesních následcích, brání
pokračování v řízení. Námitka, že žalobci nejsou objektivně schopni listiny,
jejichž vydání (předložení) se domáhají, specifikovat, nic nemění na závěru, že
jimi formulovaný žalobní petit je pro neurčitost neprojednatelný. Pro žalobce
z toho vyplývá závěr, že patrně nezvolili vhodný způsob ochrany svých
tvrzených práv. Je-li z obsahu žaloby zřejmé, že požadovaný audit má být
proveden na podkladě oněch listin, jež nejsou řádně označeny, bylo by
nadbytečné zabývat se tím, zda je petit neurčitý i v této (závislé) části. Za
nepřiléhavou je pak nutno považovat i námitku, že výkon rozhodnutí ukládajících
jinou povinnost (k nezastupitelnému jednání) lze provést ukládáním pokut dle §
351 o.s.ř., neboť i taková povinnost musí být ve výroku rozhodnutí přesně
specifikována.
Usnesení odvolacího soudu je tedy správné, a proto Nejvyšší soud dovolání
zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. prosince 2004
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu