26 Cdo 2643/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava
Feráka ve věci žalobců a/ J. K. a b/ J. K., zastoupených advokátem, proti
žalovaným 1) P. Z. a 2) V. Z., zastoupeným advokátkou, o zpřístupnění bytu a
zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn.
8 C 130/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 19. června 2003, č. j. 19 Co 146/2003-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným, oprávněným
společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,-
Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 30. 10. 2002, č.j. 8 C 130/2002-59, zamítl žalobu, kterou se
žalobci domáhali, aby žalovaným byla uložena povinnost zpřístupnit žalobcům
byt o třech pokojích s kuchyní v zadní části domu čp. 95 v katastrálním území
P. (dále „předmětný dům“), strpět užívání bytu a zdržet se jednání, kterým by
bylo užívání bytu bráněno (výrok I) a žalobu, kterou se žalobci domáhali
zřízení věcného břemene chůze přes parcelu č. 33 v katastrálním území P. (výrok
II). Dále zastavil řízení v části, ve které se žalobci domáhali zpřístupnění
kolny, chléva a stodoly na parcele č. 33 v katastrálním území P. (výrok III) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 19. 6. 2003, č.j. 19 Co 146/2003-86, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích I a IV a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že
v zadní části předmětného domu, jehož vlastníky jsou žalovaní, vznikl
přestavbou chléva fakticky byt 3+1, že žalobci a tehdejší vlastník domu J. D.
uzavřeli smlouvu o nájmu tohoto „bytu“ datovanou dnem 20. 3. 1990, která však
dle výpovědi J. D. jako svědka v trestním řízení byla uzavřena teprve poté,
kdy nemovitost smlouvou ze dne 9. 4. 1993 daroval M. K. Uvedený „byt“ nebyl
rozhodnutím stavebního úřadu určen k trvalému bydlení. Soud prvního stupně
uzavřel, že pro posouzení způsobilosti určitých prostor být předmětem práva
osobního užívání (nájmu) je rozhodující nikoli faktický, nýbrž kolaudační stav,
že za uvedené situace nebylo možno aplikovat na věc ustanovení § 7 odst. 2
vyhlášky č. 144/1959 Ú.l., neboť fikci tam stanovenou lze užít jen tehdy,
jestliže závěr o stavebněprávním charakteru prostor nelze učinit proto, že se
příslušné doklady nezachovaly (např. z důvodu zničení povodní, požárem apod.),
že dohoda o užívání uvedeného „bytu“ byla tudíž neplatná pro nedostatek
podstatných náležitostí a nemožnost plnění a že s ohledem na dohodnutý způsob
užívání nemohlo platně vzniknout ani právo osobního užívání místností
nesloužících k bydlení dle § 196 a § 197 občanského zákoníku ve znění účinném
ke dni 20. 3. 1990. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a
dodal, že tyto závěry obstojí bez ohledu na to, zda smlouva o nájmu sporných
prostor byla uzavřena dne 20. 3. 1990, anebo až v r. 1993, přičemž pokud by
byla uzavřena dne 20. 3. 1990, byla by neplatná též z toho důvodu, že předmětné
prostory nebyly žalobcům přiděleny příslušným orgánem, což bylo dle tehdy
platného znění § 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 obč. zák. předpokladem platnosti
dohody o předání a převzetí bytu, a tedy i vzniku práva osobního užívání bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a
uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. Namítali, že odvolací soud nerespektoval ustanovení § 7 odst.
2 „vyhl. č. 144/59 Sb., jež provádí stavební řád“, dle kterého v případě, že
chybí příslušné dokumenty o stavbě, je třeba stavbu posuzovat podle toho, k
jakému účelu byla užívána. Dovolatelé vyjádřili přesvědčení, že pokud bylo
nesporné a zprávou stavebního úřadu doložené, že přestavbou předmětného domu
vznikla bytová jednotka, která byla jako taková užívána přes třicet let, měl
soud uzavřít, že zde byt je a neměl prohlásit nájemní smlouvu za neplatnou.
Dovolatelé též vytkli odvolacímu soudu, že neakceptoval jejich námitku, že
prvoinstanční soud nedostatečně provedl dokazování, když neprovedl žalobci
navržené důkazy k prokázání rozhodné skutečnosti, a to jednak vyžádáním
kompletního stavebního spisu a jednak výslechem starosty obecního úřadu k
odstranění rozporu ve zprávách stavebního úřadu. Navrhli, aby dovolací soud
zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, vrátil věc tomuto soudu k
dalšímu řízení a rozhodl o nákladech odvolacího (?) řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání namítají, že žalobci nevysvětlili, v
čem spočívá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, dále vyvracejí
opodstatněnost dovolacích námitek a navrhují, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými –
účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenými advokátkou (§ 241 odst.
1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána
správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích
důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., které připouští dovolání proti
rozsudku či usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, přípustnost dovolání dovodit nelze, neboť rozsudek
soudu prvního stupně byl ve výroku ve věci samé potvrzen a odvolacím soudem
změněný výrok o nákladech řízení rozhodnutím ve věci samé není.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se
řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
(usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil.
Podle tohoto ustanovení není dovolání přípustné proto, že napadeným
rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost
svého dovolání opřeli dovolatelé) je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237
odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
(odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě
zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost
skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3
o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným
dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na
kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím
soudem dovolatel napadl. Vady, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. sice mohou být
způsobilým odvolacím důvodem, avšak přípustnost dovolání nezakládají a lze k
nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci, ačkoli dovolatelé odkazují ohledně přípustnosti
dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a pokud jde o dovolací
důvod, na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ve skutečnosti brojí
především proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu
hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly.
Dovolatelé přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže
měnit. Námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je pak způsobilým
dovolacím důvodem pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ a b/ o.s.ř., nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238
odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř. (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Případné hodnocení
důkazů v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř. není nesprávným právním posouzením
věci; může jít o vadu řízení, k níž, jak již bylo řečeno, lze přihlédnout, jen
pokud je dovolání přípustné.
Jestliže tedy dovolatelé zpochybňují správnost (úplnost) skutkových
zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a namítají
vadné hodnocení důkazů oběma soudy, a teprve na základě vlastní odchylné verze
skutkového stavu věci dovozují i odlišné právní závěry, nemohou tyto námitky
založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
V rovině hmotněprávního posouzení dovolatelé sice tvrdí rozpor právního
posouzení s ustanovením § 7 odst. 3 vyhlášky č. 144/1959 Ú. l., avšak soud
prvého stupně (jehož závěry odvolací soud převzal) v odůvodnění svého rozsudku
vysvětlil, že toto ustanovení na daný případ nedopadá, neboť nejde o to, že by
se nezachovaly doklady, z nichž by bylo možno zjistit účel, ke kterému byla
stavba (sporné prostory) povolena, nýbrž o to, že přestavba chléva na obytné
místnosti nebyla povolena (rekolaudována) k trvalému bydlení. Soudy tedy
vycházely z odlišných skutkových předpokladů, než na kterých založili žalobci
své dovolací námitky.
Spatřují-li dovolatelé nesprávné právní posouzení v tom, že soudy obou
stupňů vycházely z kolaudovaného stavu bytu a nikoli z toho jak byl - v
rozporu s kolaudovaným stavem - fakticky užíván, pak nutno poukázat na soulad
takového názoru s ustálenou judikaturou, podle níž je rozhodující pro vymezení
souboru místností (popřípadě jednotlivé obytné místnosti) jako bytu právní stav
založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby, případně o změně
účelu jejího užívání, a bylo-li takto o posouzení otázky, co je bytem,
stavebním úřadem rozhodnuto, soud z tohoto rozhodnutí ve smyslu § 135 odst. 2
věta druhá o.s.ř. vychází (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.6.1999,
sp. zn. 2 Cdon 1848/97 a ze dne 29.1.2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný
pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud tedy neshledal, že by z hlediska uplatněných dovolacích
námitek mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam.
Pokud dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že neakceptoval jejich
námitku, že prvoinstanční soud nedostatečně provedl dokazování, když neprovedl
žalobci navržené důkazy k prokázání rozhodné skutečnosti, a to jednak vyžádáním
kompletního stavebního spisu a jednak výslechem starosty obce k odstranění
rozporu ve zprávách stavebního úřadu, uplatňují tím vadu řízení, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Taková vada však – jak již bylo
řečeno – i kdyby existovala, přípustnost dovolání nezakládá a dovolací soud by
k ní mohl přihlédnout, jen bylo-li by dovolání již jinak přípustné.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost
dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst.
5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle
ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst.
3 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří po procesní stránce zavinili, že jejich
dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které
žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§ 2
odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14
odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x
75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné usnesení, mohou oprávnění
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. listopadu 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu