26 Cdo 265/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobce Statutární město B.-městská část B. –S. proti žalované M.
P., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp.zn. 17 C 51/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 13.5.2003, čj. 47 Co 75/2002-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.5.2003, čj. 47 Co 75/2002-42, potvrdil
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20.11.2001, čj. 17 C 51/2001-26, jímž
tento soud uložil žalované, aby do tří měsíců od právní moci rozhodnutí
vyklidila byt č. 11 nacházející se ve 3. podlaží domu na S. ulici v B.,
sestávající ze dvou pokojů, kuchyňského koutu a příslušenství. Odvolací soud
dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobce je vlastníkem a
pronajímatelem předmětného bytu a že spolu se žalovanou uzavřel smlouvu o nájmu
bytu na dobu určitou, kdy nájem předmětného bytu skončil dne 31.5.2001.
Žalovaná od 1.6.2001 užívá byt bez právního důvodu (§ 710 odst. 2 občanského
zákoníku), neboť žalobce podal ve stanovené zákonné lhůtě 30-ti dnů žalobu na
vyklizení předmětného bytu a nedošlo tak k obnovení nájmu za původních podmínek
(§ 676 odst. 2 občanského zákoníku). Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku
uvedl, že se soud prvního stupně správně zabýval otázkou, zda vyklizení bytu
žalovanou není v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku a
ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy si žalovaná
jako nájemkyně neplnila řádně a včas své povinnosti vyplývající z nájemního
vztahu (neplatila řádně a ve stanovených termínech nájemné - § 696 a násl.
občanského zákoníku), nelze po pronajímateli spravedlivě požadovat, aby s
odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku takový stav trpěl bez
následků ve vztahu k nájemci. Souhlasí se stanoviskem soudu prvního stupně, že
při úvaze o lhůtě ke splnění povinnosti zvážil sociální možnosti a situaci
žalované a stanovil lhůtu delší než je obvyklá (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací
soud na závěr podotkl, že v případech ukončení nájmu uplynutím doby (nájmu na
dobu určitou), nepřísluší nájemci právo na bytovou náhradu (§ 712 a násl.
občanského zákoníku).
Dovoláním daným na poštu dne 3.10.2003, doplněným podáním advokátky ze dne
2.2.2004 (po výzvě soudu prvního stupně usnesením ze dne 8.10.2003, čj. 17 C
51/2001-47, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 21.11.2003, čj.
17 C 51/2001-57), žalovaná napadla rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu
s tím, že tato rozhodnutí vycházejí z nesprávného právního posouzení.
V odůvodnění dovolání žalovaná zejména oběma soudům vytkla, že se nezabývaly
platností nájemní smlouvy, pokud jde o dobu trvání nájmu, když tuto smlouvu
uzavřela v tísni v době, kdy musela řešit bytový problém. Soudy obou stupňů
podle ní rozhodly „jen s přihlédnutím k formálním znakům skutkové podstaty
věci“. Dále uvedla, že ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku bylo soudy
využito jen minimálně, a to ve vztahu k lhůtě k vyklizení. Vyklizení tak, jak o
něm bylo rozhodnuto pokládá za akt, který je v rozporu s dobrými mravy, neboť
jde zatím o čtyřčlennou rodinu zcela nemajetnou, která si svépomocí bydlení
vyřešit nemůže. Odvolacímu soudu dále dovolatelka vytýká, že ji zkrátil na
právu zúčastnit se jednání před soudem, když nevnímal její včasnou omluvu pro
nemoc. Ze všech výše uvedených důvodů proto navrhuje, aby Nejvyšší soud
rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání.
Žalobce se k dovolání vyjádřil pouze tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně i
soudu odvolacího považuje za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání
zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené
náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou ve smyslu ust. § 241 odst. 1
o.s.ř. a jí bylo dovolání též doplněno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze na
základě dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Dovolatelka
v dovolání důvod přípustnosti dovolání neuvedla.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle ust. § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.l a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim
přihlížet pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené odvolacím soudem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písm. b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. § 237 odst. 3
o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení založena na
závěru o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je důvod uvedený v § 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej
dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky, na
kterých napadené rozhodnutí spočívá a jen ty z nich, jejichž posouzení
odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnila.
Z obsahu dovolání (původního i doplněného) lze dovodit, že dovolatelka je toho
názoru, že za dané situace, kdy má dvě nezletilé děti, navíc je těhotná a spolu
s manželem jsou zcela nemajetní a nemají možnost řešit otázku bydlení
svépomocí, je rozhodnutí soudů obou stupňů v rozporu s ust. § 3 odst. 1
občanského zákoníku.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího, který na
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně též odkazuje, je zřejmé, že oba soudy
se aplikací ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku zabývaly. Na základě
zjištěných skutkových okolností posuzované věci, které dovolatelka v dovolání
nezpochybnila, dospěly k závěru, že nebyly shledány takové důvody, které by
umožňovaly odepřít žalobci právo požadovat vyklizení předmětného bytu. Za
situace, kdy žalovaná neplnila řádně své povinnosti vyplývající z nájemního
vztahu (neplatila řádně a ve stanovených termínech nájemné), nelze po
pronajímateli spravedlivě požadovat, aby s odkazem na ust. § 3 odst. 1
občanského zákoníku takový stav trpěl. Soudy obou stupňů pak sociální možnosti
a situaci žalované zohlednily při stanovení lhůty k plnění, kterou určily delší
než je obvyklé.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka v dovolání za otázku zásadního právního
významu označila aplikaci ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku, což nemůže
činit napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm.
c/ a odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným, neboť jde o otázku,
která je v rozhodovací praxi posuzována jednotně. V dané věci. je též zřejmé,
že odvolací soud aplikoval ust. § 3 obč. zákoníku v souladu s rozhodovací praxí
soudů.
Další námitkou dovolatelky, že soudy obou stupňů neposuzovaly zda nájemní
smlouva k předmětnému bytu je platná z hlediska doby trvání nájmu, se dovolací
soud nemohl zabývat, neboť jak je patrno z obsahu spisu, dovolatelka
argumentaci, že nájemní smlouvu uzavřela v tísni v době, kdy musela řešit
bytový problém, použila poprvé v dovolání, když po celou dobu řízení platnost
nájemní smlouvy nezpochybňovala a v dovolacím řízení nelze uplatnit nové
skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o.s.ř.).
Dovolací soud se rovněž tak nemohl zabývat námitkou dovolatelky, že odvolací
soud ji zkrátil na právu zúčastnit se jednání před soudem, když nevzal v úvahu
její včasnou omluvu. Obsahově se jedná o námitku jiné vady řízení, a k takovéto
vadě, mohla-li mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li
dovolání přípustné. Sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána,
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládá.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí
odvolacího soudu není podle ust. § 237 odst. 1 pís. b/ a c/ o.s.ř. přípustné a
proto podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. rozhodl tak, že
dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na
jejich náhradu, neboť podle spisu žalobci žádné náklady v tomto řízení
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2005
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu