26 Cdo 2658/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka
v právní věci žalobců A) J. M. (dříve T.), zastoupené obecným zmocněncem Mgr.
P. K. a B) Stavebního bytového družstva V., zastoupeného advokátem, proti
žalovaným 1) J. Ř. a 2) M. P., oběma zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu,
vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 82 C 236/99, o dovolání prvního
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2000, č.
j. 8 Co 304/2000-114, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2000, č. j. 8 Co
304/2000-114, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. října 1999, č. j.
82 C 236/99-88, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti 1.
žalovaného J. Ř. vyklidit byt č. 54 v O. – D., na ul. A. 1, č. p. 24, a o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní A) J. M. a 1. žalovaným J. Ř.
zrušují, a řízení o žalobě na vyklizení 1. žalovaného se zastavuje.
II. Náhrada nákladů řízení před soudy všech tří stupňů se 1. žalovanému proti
žalobkyni A) nepřiznává.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 10. 1999, č. j. 82 C 236/99-88,
zamítl žalobu na vyklizení žalovaných z bytu č. 54, na ulici A. 1, č. p. 24, v
O. – D. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Soud
prvního stupně vycházel mimo jiné ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v
Ostravě ze dne 17. 3. 1994, sp. zn. 54 C 100/93, který nabyl právní moci dne
18. 6. 1994, bylo zrušeno právo společného nájmu prvního žalovaného a jeho
bývalé manželky J. Ř. k předmětnému bytu, tato byla určena jeho výlučnou
nájemkyní, a žalovanému bylo uloženo byt vyklidit po zajištění náhradního bytu,
že jmenovaná poté převedla členská práva a povinnosti v družstvu žalobce B) na
J. M., a tato následně (v roce 1994) na žalobkyni A), která je (na základě
nájemní smlouvy ze dne 22. 12. 1994) nájemkyní předmětného bytu, jakož i ze
zjištění, že první žalovaný se do předmětného bytu nastěhoval proti vůli
žalobkyně A) v listopadu 1998 (v letech 1994 až 1998 zde nebydlel ), užívá ho
dosud (náhradní byt pro něho dosud nebyl nikým zajištěn), a že druhá žalovaná v
předmětném bytě nikdy nebydlela. Žalobu na vyklizení neshledal soud prvního
stupně důvodnou, neboť dospěl k závěru, že žalobci se nemohou – za situace, kdy
prvnímu žalovanému byla pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost k
vyklizení předmětného bytu po zajištění bytové náhrady - domáhat ochrany svých
práv žalobou na plnění (§ 80 písm. b/ o. s. ř.) s poukazem na změnu poměrů,
spočívající v tom, že žalovaný byt neužívá, ale že musí zvolit „jinou žalobu“.
K odvolání žalobkyně A) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 5.
2000, č. j. 8 Co 304/2000-114, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci
samé, týkajícím se prvního žalovaného změnil tak, že mu uložil předmětný byt
vyklidit do tří dnů od právní moci rozsudku; ve vztahu ke druhé žalované
zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, dospěl na rozdíl od něho k závěru, že žaloba na vyklizení
je vůči prvnímu žalovanému důvodná. Zaujal názor, že žalovanému svědčilo právo
v předmětném bytě do zajištění bytové náhrady bydlet toliko ve vztahu k jeho
bývalé manželce, a že nepřešlo na žalobkyni A), poté, kdy se tato stala členkou
družstva a nájemkyní bytu. Okolnost, že bývalá manželka žalovaného porušila
svoji povinnost, vyplývající z pravomocného soudního rozhodnutí, kterým bylo
zrušeno jejich právo společného nájmu, nemůže jít k tíži žalobkyně A). Na
základě toho odvolací soud žalobě na vyklizení prvního žalovaného - s poukazem
na analogickou aplikaci ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl. Ve vztahu
ke druhé žalované zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil s
odůvodněním, že tato v předmětném bytě nebydlí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, které
odůvodnil nesprávným právním posouzením věci. Odvolacímu soudu vytýká „široký“
výklad ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák., jakož i nesprávnost jeho závěru, na
kterém založil vyhovující výrok svého rozsudku. Poukazuje na to, že se nikdy
nevzdal svého práva v předmětném bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, že mu
nikdy nebyl zajištěn náhradní byt, a že nemá jinou možnost bydlení. Dovolatel
má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.), že jeho právo na bydlení, založené pravomocným soudním
rozhodnutím, trvá, a že žalobkyně A) je povinna jeho výkon strpět, přičemž
poukazuje na ustanovení „§ 712 odst. 1 obč. zák.“ (dle jeho citace míněno
zřejmě ustanovení § 712 odst. 6 obč. zák.), k němuž odvolací soud nepřihlédl.
Namítá též, že je nutno „vzít v úvahu předchozí proběhlá a pravomocně skončená
řízení“. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán
4. 5. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen \"o. s. ř.\").
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a je podle § 238 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. přípustné, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým
byl ve vztahu k 1. žalovanému změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve
věci samé.
Podle ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
K vadám uvedeným v § 237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, i k vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací
soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je řízení zmatečné i tehdy,
jestliže v téže věci bylo již pravomocně rozhodnuto.
Dle ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu. Překážka věci pravomocně rozhodnuté
(rei iudicatae) tedy brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto,
byla projednávána znovu.
Ve smyslu tohoto ustanovení jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení
o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto,
a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž
nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za podmínky, že tento důvod
plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Pro posouzení, zda
je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem
skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce (srov. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, pod pořadovým číslem
119). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v
různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom
řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v
případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální
nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného
řízení (shodně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp.
zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněného pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Z výsledků dokazování v řízení před soudy obou stupňů vyplynulo, že rozsudkem
Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 19994, č. j. 54 C 100/93-33, který
nabyl právní moci dne 18. 6. 1994, bylo zrušeno právo společného nájmu
předmětného bytu manžely Ř., výlučnou nájemkyní bytu byla určena J. Ř. a
prvnímu žalovanému bylo uloženo byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění
náhradního bytu.
Prvnímu žalovanému tak vzniklo právo užívat předmětný byt (tzv. právo
na bydlení), založené pravomocným soudním rozhodnutím, opírající se o
ustanovení § 712 odst. 6 věty první občanského zákoníku ve znění před novelou
provedenou s účinností k 1. 1. 1995 zákonem č. 267/1995 Sb. (a posléze o
ustanovení § 712 odst. 6 věty před středníkem obč. zák.), podle kterého nebyl
povinen se z bytu vystěhovat a vyklidit jej, dokud mu nebyla zajištěna
odpovídající bytová náhrada. Osobou povinnou strpět výkon tohoto práva (resp.
osobou oprávněnou k případnému výkonu rozsudku o zrušení práva společného nájmu
bytu manžely) byla bývalá manželka prvního žalovaného (jako účastnice řízení,
na jehož základě se stala výlučnou nájemkyní bytu).
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo
2481/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002,
pod pořadovým číslem 31, zaujal právní názor, podle kterého právo na bydlení,
svědčící rozvedenému manželovi, založené pravomocným soudním rozhodnutím se
váže k bytu, který má vyklidit, nikoli k osobě výlučného nájemce bytu a
neprosadí se ve vztahu k jinému bytu než tomu, v němž má rozvedený manžel právo
dle rozsudku bydlet (srov. odůvodnění citovaného rozsudku).
Se zřetelem k uvedenému je tak třeba v souzené věci dovodit, že právo
na bydlení svědčící prvnímu žalovanému, se vázalo k bytu, který měl vyklidit,
nikoli k osobě jeho bývalé manželky, která byla určena výlučnou nájemkyní bytu.
S odkazem na právní argumentaci v citovaném rozsudku obsaženou, dovolací soud v
projednávané věci též sdílí zde vyslovený právní názor, podle kterého v případě
zániku nájemního poměru výlučného nájemce bytu dochází z hmotněprávního
hlediska k tomu, že omezení, jímž bylo jeho právo nájmu za trvání nájemního
poměru zatíženo, přechází na jeho právní nástupce. Stala-li se tedy v dané věci
žalobkyně A) právní nástupkyní bývalé výlučné nájemkyně předmětného bytu
(bývalé manželky prvního žalovaného), přešla na ni omezení (oprávnění) založená
shora citovaným pravomocným soudním rozsudkem o zrušení práva společného
nájmu. Požaduje-li tedy nyní znovu vyklizení bytu prvním žalovaným, pak se
domáhá přiznání téhož práva, jež jí vůči prvnímu žalovanému svědčí podle
rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 1994, č. j. 54 C 100/93-33.
Lze tedy uzavřít, že projednání a rozhodnutí této věci ve vztahu k
prvnímu žalovanému bránila překážka věci pravomocně rozsouzené. Nejvyšší soud
proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
rozsudky soudů obou stupňů ve vztahu k prvnímu žalovanému zrušil a řízení pro
překážku věci rozsouzené zastavil (§ 243b odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř.).
Za tohoto stavu se dovolací soud nemohl zabývat otázkou, zda prvnímu
žalovanému dosud svědčí právo na bydlení, založené shora citovaným rozsudkem
okresního soudu či nikoli (tj. zda nedošlo k zániku jeho povinnosti z tohoto
rozsudku vyplývající v důsledku dobrovolného vystěhování se z předmětného bytu
- srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1987, pod pořadovým číslem 8).
O náhradě nákladů v řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle §
243b odst. 3 a 4, § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř. Důvody zvláštního zřetele
hodné, pro které nebyla 1. žalovanému proti žalobkyni A) přiznána náhradu
nákladů řízení před soudy všech stupňů shledal dovolací soud především v povaze
sporu, kdy jeho výsledek závisel na úvaze soudu, v okolnosti, že dovolací
řízení skončilo z jiných důvodů, než které byly uplatněny v dovolání, a v
neposlední řadě i v okolnosti, že 1. žalovaný, ač v předmětném bytě bydlí,
neplatí za jeho užívání žalobkyni A) žádnou úhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu