26 Cdo 2663/2021-351 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou ve věci žalobce T. Ř., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Uhlířem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 18, proti žalovanému J. L., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému opatrovnicí T. K., advokátkou se sídlem XY, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 33/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2021, č. j. 25 Co 267/2019-316, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, č. j. 25 Co 267/2019-316, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (soud prvního stupně) ze dne 24. 5. 2019, č. j. 18 C 33/2014-248, ve znění usnesení ze dne 31. 7. 2019, č. j. 18 C 33/2014-256, kterým uložil žalovanému vyklidit tam specifikované nemovitosti a předat je žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku
a zaplatit mu náklady řízení ve výši 15.112,53 Kč; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Dovolatel především namítá, že neměl možnost účinně hájit svá práva již od začátku řízení, neboť ačkoliv s ohledem na svou závažnou psychickou poruchu nebyl schopen před soudem samostatně jednat, byl mu ustanoven opatrovník až v odvolacím řízení. Dále odvolacímu soudu vytýká, že mu odňal možnost účastnit se odvolacího jednání (když jeho žádosti o odročení z důvodu nemoci nevyhověl), ani věc nevrátil soudu prvního stupně, aby se prostřednictvím opatrovníka mohl vyjádřit a označit důkazy, nenapravil tak vadu spočívající v tom, že nebyl zastoupen opatrovníkem, a porušil rovněž ustanovení § 132 o. s. ř., když se nevypořádal s jeho námitkou, že v řízení nemohl doložit důkazy k prokázání svých tvrzení.
Tím však nevymezuje žádnou otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil jednak tzv. zmatečnostními vadami podle § 229 odst. 1 písm. c), § 229 odst. 3 o. s. ř. a jednak vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Dovolatel tak uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o
návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu