26 Cdo 2716/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové ve věci
žalobkyně Vězeňské služby České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672,
proti žalovanému P. G., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 274/92, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 1999, č. j. 21 Co 113/99, 21 Co
216/99-121, ve spojení s usnesením ze dne 13. října 2000, č. j. 21 Co 113/99,
21 Co 216/99-142, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. září 1999, č. j. 21 Co 113/99, 21 Co
216/99-121, ve spojení s usnesením ze dne 13. října 2000, č. j. 21 Co 113/99,
21 Co 216/99-142, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. září 1999, č. j. 21
Co 113/99, 21 Co 216/99-121, ve spojení s usnesením ze dne 13. října 2000, č.
j. 21 Co 113/99, 21 Co 216/99-142, změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 30. dubna 1998, č. j. 12 C 274/92-90,
ve spojení s usnesením ze dne 23. dubna 1999, č. j. 12 C 274/92-113, tak, že
zamítl žalobu na vyklizení „bytu č. 7, ve 3. patře domu čp. 1152 P. - M., D. č.
9, sestávajícího z 2+1 s přísl.\" (dále jen „sporný byt\", resp. „byt\") a
rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů pokládaly rozhodnutí o přidělení bytu, vydané podle § 154
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v roce 1979,
tedy ve znění zákona č. 58/1969 Sb. (dále jen „obč. zák.\"), za právní úkon ve
smyslu § 34 obč. zák. Soud prvního stupně v poměrech dané věci dovodil
neplatnost rozhodnutí o přidělení bytu žalovanému. Uvedené rozhodnutí bylo
totiž vydáno dne 11. ledna 1979, tedy v době, kdy dům, v němž se sporný byt
nachází, nebyl ještě kolaudován - kolaudace proběhla až dne 21. května 1979
(neplatnost podle § 39 obč. zák.). Obsahuje - li rozhodnutí o přidělení bytu ze
dne 11. ledna 1979 odkaz na ustanovení § 24 zákona č. 41/1964 Sb., o
hospodaření s byty, podle něhož zde vyjmenované byty přiděloval „místní národní
výbor na návrh ...\", avšak citované rozhodnutí vydalo „Ministerstvo
spravedlnosti ČSR - Správa sboru nápravné výchovy\", „jeví se toto rozhodnutí
jako zcela neurčité a nesrozumitelné\" (neplatnost podle § 37 obč. zák.). Byla
- li následná dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne 6. května 1979 uzavřena
na základě neplatného rozhodnutí o přidělení bytu, je rovněž ve smyslu § 37 a §
39 obč. zák. neplatná. V důsledku toho pak žalovanému nevzniklo právo užívat
sporný byt (§ 155 odst. 1 obč. zák.), které by se ve smyslu § 871 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník
\"), změnilo na nájem bytu, a proto žalovaný byt užívá, „aniž by k tomu měl
právní důvod\". Navíc soud prvního stupně dovodil, že v daném případě nešlo o
byt vystavěný v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků
podniku. Vězeňská služba a její právní předchůdce Sbor nápravné výchovy byly
totiž „fakticky organizací rozpočtovou s určitými odchylkami\", napojenou na
státní rozpočet, a ani skutečnost, že stavba domu, v němž se byt nachází, byla
zahrnuta do zvláštní části státního rozpočtu, neznamená, že šlo o vlastní volné
prostředky právního předchůdce žalobkyně. Naproti tomu odvolací soud dovodil,
že byl - li „investorem stavby (v němž se byt nachází) právní předchůdce žalobce
\", šlo o byt vystavěný v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných
prostředků podniku, tehdy přidělovaný podle § 25 zákona č. 41/1964 Sb., o
hospodaření s byty. Rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 11. ledna 1979 nemůže
být neplatné jen proto, že v něm namísto správného ustanovení § 25 zákona č. 41/1964 Sb. bylo v důsledku písařské chyby nesprávně citováno ustanovení § 24
téhož zákona. Neplatnost rozhodnutí o přidělení bytu nelze dovodit ani z toho,
že bylo vydáno ještě před kolaudací domu, v němž se byt nachází. Podle názoru
odvolacího soudu nelze v této souvislosti „přehlédnout, že investor a přídělce
byl týž subjekt a o přidělení bylo rozhodnuto v době, kdy stavba byla před
kolaudačním řízením (které měl provádět stavební úřad téhož). Samotná
neexistence bytu ale rozhodně působí neplatnost (ve smyslu § 39 obč. zák.)
zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 6.5.1979, protože v této
dohodě popsaný byt dosud právně neexistoval ...
Protože ale žalovaný v
označeném bytě bydlel nejenom na základě této neplatné dohody, ale i po
kolaudaci bytu se souhlasem právního předchůdce žalobce, platil úhradu za jeho
užívání ... , vzniklo mu konkludentně tímto způsobem užívací právo k označenému
bytu dle ust. § 155 obč. zák. a následně i právo nájmu dle § 871 odst. 4
občanského zákoníku\".
nesprávné právní posouzení věci. Uplatnila tak dovolací důvod podle § 241 odst.
3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o.s.ř.\"), byť v dovolání, avšak bez bližšího vymezení,
rovněž uvedla, že odvolací soud „vyšel ze zjištění, která v podstatné části
nemají oporu v provedeném dokazování\", tedy jakoby vedle dovolacího důvodu
podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. uplatnila i dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. c/ o.s.ř. V rámci užitého dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3
písm. d/ o.s.ř. především namítla, že ze skutečností zjištěných soudy obou
stupňů (zejména z provedených listinných důkazů o financování výstavby domu, v
němž se byt nachází) nelze dovodit, že šlo o byt vystavěný v podnikové bytové
výstavbě z vlastních volných prostředků podniku, přidělovaný způsobem uvedeným
v ustanovení § 25 zákona č. 41/1964 Sb. Z uvedených důkazů vyplývá, že výstavba
bytového objektu, v němž se sporný byt nachází, byla financována ze zvláštní
části státního rozpočtu určené pro výstavbu bytů ozbrojených složek. Takový
byt, který ovšem nebyl bytem vystavěným v podnikové bytové výstavbě z vlastních
volných prostředků podniku (bývalý Sbor nápravné výchovy jako zvláštní
rozpočtová organizace tzv. vlastní volné prostředky ani mít nemohl), mohl být
podle tehdejších předpisů platně přidělován jako byt podnikový ve smyslu § 66
zákona č. 41/1964 Sb. pouze místním národním výborem podle § 24 zákona č.
41/1964 Sb.; v současné době jde o byt služební ve smyslu § 7 odst. 1 písm. c/
zákona č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Současně namítla
neplatnost rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu § 37 a § 39 obč. zák., „neboť
bylo vydáno nepříslušným orgánem a v rozporu se zákonem. S bytem bylo nakládáno
jako s bytem, i když právně ještě bytem nebyl, neboť k tomu ještě nebyl
příslušným stavebním úřadem určen. Tento nedostatek nemohl být zhojen ani
dodatečnou kolaudací\". Kromě toho je žalobkyně přesvědčena, že dohoda o
odevzdání a převzetí bytu nemohla být v daném případě uzavřena konkludentně,
jak dovodil odvolací soud. Je tomu tak proto, že její právní předchůdce
neprojevil vůli směřující k uzavření takové dohody. To vyplývá ze skutečnosti,
že vůči žalovanému „uplatnil žalobu o přivolení k výpovědi nájmu služebního
bytu\". Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), subjektem k tomu oprávněným
(účastnicí řízení) jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím svého
zaměstnance s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.),
splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 věty
první o.s.ř. a je jím napaden rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238
odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.
Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst.
1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z
obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a s přihlédnutím k
dovolacím námitkám žalobkyně správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.), znamená především
přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného právního závěru, že pro
účely vydání rozhodnutí o přidělení bytu postačila fyzická existence bytu a
připravenost ke kolaudaci domu, v němž se byt nacházel; jinak řečeno, kolaudace
domu nebyla nutným předpokladem pro vydání rozhodnutí o přidělení bytu. Poté
půjde o posouzení, zda dohoda o odevzdání a převzetí bytu byla v daném případě
uzavřena konkludentně. Konečně bude zapotřebí přezkoumat správnost právního
závěru, podle něhož sporný byt byl bytem vystavěným v podnikové bytové výstavbě
z vlastních volných prostředků podniku, tedy bytem podléhajícím přidělovací
pravomoci „organizace hospodařící s těmito byty po předchozím souhlasu ...\" ve
smyslu § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.
Podle § 868 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále opět jen „občanský zákoník\"), pokud dále není uvedeno jinak
(pro účely dané věci jinak uvedeno není), řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož
i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních
předpisů. Vzhledem k tomu, že k vydání rozhodnutí o přidělení bytu a k uzavření
dohody o odevzdání a převzetí bytu došlo v roce 1979, bude zapotřebí - s
přihlédnutím k citovanému ustanovení - otázky určené k dovolacímu přezkumu
řešit podle právní úpravy účinné v té době, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném v roce 1979, tedy ve znění po novele
provedené zákonem č. 58/1969 Sb. (dále opět jen „obč. zák.\"), a podle zákona
č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (zrušeného s účinností od 1. ledna 1992 -
srov. § 878 bod č. 2. občanského zákoníku).
Podle ustanovení § 154 odst. 1 obč. zák. rozhodnutím o přidělení bytu vydaným
místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o
hospodaření s byty, anebo jinými skutečnostmi stanovenými zákonem, vzniklo
občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí
bytu. Právo osobního užívání bytu vzniklo dohodou o odevzdání a převzetí bytu
sjednanou mezi organizací a občanem (§ 155 odst. 1 obč. zák.). Z uvedených
ustanovení vyplývá, že právní skutečností působící vznik práva osobního užívání
bytu byla dohoda o odevzdání a převzetí bytu. Dohoda přitom mohla být platně
uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu
o přidělení bytu (jiná skutečnost stanovená zákonem). Občanský zákoník
nepředepisoval písemnou formu dohody o odevzdání a převzetí bytu, stanovil
pouze, že o dohodě se sepíše zápis (§ 155 odst. 2 věta první obč. zák.); dohoda
mohla být tedy platně uzavřena i ústně, případně i mlčky - konkludentně, např.
tak, že organizace předala občanovi klíče od bytu a ten se do bytu nastěhoval.
Pro účely dané věci nelze opomenout, že na nájem se dnem 1. ledna 1992 změnilo
pouze právo osobního užívání bytu a právo užívání jiných obytných místností a
místností nesloužících k bydlení vzniklé podle dosavadních předpisů, pokud trvá
ke dni 1. ledna 1992 (§ 871 občanského zákoníku) - srov. rovněž rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, a rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97,
uveřejněné pod č. 25 a 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní
judikatura. Zbývá dodat, že na nájem služebního bytu se změnilo osobní užívání
bytů sloužících k trvalému ubytování pracovníků organizace (§ 871 odst. 4
občanského zákoníku), pokud byt splňoval kritéria stanovená zákonem pro
služební byty (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze sešitu
č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Přitom bytem se ve smyslu § 62
zákona č. 41/1964 Sb. rozuměla místnost nebo soubor místností, které byly podle
rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohly tomuto účelu sloužit jako
samostatné bytové jednotky. Pro úplnost lze připomenout, že pro účely zákona č.
72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a
některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé
zákony (zákon o vlastnictví bytů), se bytem podle jeho § 2 písm. b/ rozumí
místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu
určeny k bydlení. Další definice bytu, byť pro účely vyhlášky č. 137/1998 Sb.,
o obecných technických požadavcích na výstavbu, je v současné době obsažena v §
3 odst. 1 citované vyhlášky - bytem se zde rozumí soubor místností, popřípadě
jednotlivá obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a
vybavením splňuje požadavky na trvalé užívání a je k tomuto užívání určen.
Právní posouzení věci odvolacím soudem nelze pokládat za správné, zabýval - li
se tento soud otázkou neplatnosti rozhodnutí o přidělení bytu z hledisek
obsažených v ustanovení § 39 (a rovněž § 37) obč. zák. jakoby šlo o právní
úkon. Rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo totiž
rozhodnutím vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.), tj. sice právní
skutečností, avšak nikoli právním úkonem. Rozhodnutí ostatních orgánů
příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty mělo stejnou
povahu (§ 1 odst. 2 a § 58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) - srov. Občanský
zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana
549.
Z důvodů uvedených v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí je tedy vyloučena
úvaha o neplatnosti rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 11. ledna 1979 pro
rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák., byť bylo vydáno v době, kdy dům, v
němž se byt nacházel, nebyl ještě kolaudován. Bez významu tak v těchto
souvislostech zůstává právní závěr, podle něhož existence kolaudačního
rozhodnutí je předpokladem toho, aby určité místnosti mohly být předmětem
občanskoprávních vztahů jako byty, vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, uveřejněném na straně
36 v sešitě č. 1 z roku 2000 časopisu Právní rozhledy (srov. rovněž rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon
1848/97, uveřejněný pod č. 15 v příloze č. I/2000 časopisu Soudní judikatura).
Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost
správního aktu (v daném případě rozhodnutí o přidělení bytu); může jej
přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní) - k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 1997, sp.
zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom nicotným aktem je správní akt vydaný
tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96,
uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, z jehož první právní věty rovněž vyplývá, že mimo rámec správního
soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy
však zkoumá, zda jde o správní akt /zda nejde o paakt/, zda je správní akt
vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a
vykonatelný).
Podle § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
občanského zákoníku (citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995
nařízením vlády č. 58/1995, kterým se provádí občanský zákoník - srov. § 7
vládního nařízení), se pro účely ustanovení § 184 písm. a/ obč. zák. považovaly
za byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace byty podnikové, byty
vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniků a
byty služební. Definice podnikového bytu byla obsažena v § 66 zákona č. 1/1964
Sb., o hospodaření s byty. Podle ní šlo o byty trvale určené pro ubytování
pracovníků hospodářských, rozpočtových nebo jiných organizací, zejména byty v
domech, které organizace vystavěly jako investoři nebo získaly nebo získají ze
státní bytové výstavby. Seznamy těchto bytů vedly místní národní výbory, které
je také na návrh organizace v postupu podle § 24 odst. 1 a 2 zákona č. 41/1964
Sb. přidělovaly. Definici pojmu „byty vystavěné v podnikové bytové výstavbě z
vlastních volných prostředků podniků\" zákon č. 41/1964 Sb. (a ni jiný v té
době platný právní předpis) neobsahoval; šlo o byty, jejichž výstavba byla
financována podle předpisů k tomu účelu vydaných. V době, kterou je zapotřebí
sledovat, šlo o ařízení vlády č. 151/1975 Sb., o finančním hospodaření státních
hospodářských a některých dalších socialistických organizací, vyhlášku č.
152/1975 Sb., o financování reprodukce základních prostředků, a Zásady pro
financování podnikové výstavby, které byly schváleny usnesením vlády ČSSR č.
232 z 23. září 1976 a které byly rozvedeny ve výnosu federálního ministerstva
financí ze dne 8. prosince 1976, č. j. II/28 757/76, č. 73 Finančního
zpravodaje - částka 15/1976. Podle § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. byty
vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku
přidělovala organizace hospodařící s těmito byty po předchozím souhlasu
závodního výboru základní organizace Revolučního odborového hnutí po projednání
na její členské schůzi a po vyjádření místního národního výboru.
Závěr, že sporný byt byl bytem vystavěným v podnikové bytové výstavbě z
vlastních volných prostředků podniku, nelze rovněž - vzhledem ke zjištěným
skutečnostem - pokládat za správný (jde o závěr předčasný); tento závěr totiž
ze zjištěných skutečností, jak správně namítla žalobkyně, dovodit nelze.
Otázku, zda skutečně o takový byt šlo, je totiž zapotřebí řešit z pohledu již
citovaných předpisů, které tehdy upravovaly financování výstavby těchto bytů.
Při řešení této otázky bude v první řadě zapotřebí vyřešit několik svou povahou
předběžných otázek. Především jde otázku, zda Sbor nápravné výchovy zřízený
zákonem č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, byl v kritické době
právnickou osobou, resp. byl organizační složkou ministerstva spravedlnosti, a
v návaznosti na to otázku tehdejšího investora stavby (domu, v němž se sporný
byt nachází). Poté lze přistoupit k řešení otázky, zda investora stavby lze
zařadit mezi subjekty, jejichž finanční hospodaření (§ 2 nařízení vlády č.
151/1975 Sb.) a způsob financování reprodukce základních prostředků a jiného
hmotného majetku (§ 1 vyhlášky č. 52/1975 Sb.) je citovanými předpisy upraveno,
tj. zda investor stavby patří mezi subjekty, na něž se - z hlediska věcné
působnosti - vztahovaly citované předpisy, upravující financování výstavby bytů
vystavěných v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami
žalobkyně, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř.
správný. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř.
zrušil a podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
V dalším řízení vyřeší odvolací soud - z pohledu výše citovaných předpisů -
především otázku charakteru sporného bytu. Dojde - li k závěru, že šlo o byt
vystavěný v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku
(přidělovaný podle § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. „organizací hospodařící s
těmito byty po předchozím souhlasu ...\"), posoudí, zda žalovanému vzniklo
právo osobního užívání bytu (§ 154 odst. 1, § 155 odst. 1 obč. zák.), které by
se ve smyslu § 871 občanského zákoníku s účinností od 1. ledna 1992
transformovalo na nájem bytu. Přijme - li naopak závěr, že šlo o byt podnikový
ve smyslu § 66 zákona č. 41/1964 Sb. (přidělovaný podle § 24 odst. 1 zákona č.
41/1964 Sb. místním národním výborem), posoudí, zda o jeho přidělení
rozhodnutím ze dne 11. ledna 1979 nerozhodl k tomu absolutně věcně nepříslušný
orgán (srov. rozhodnutí uveřejněné pod R /1999 a R 11/2000).
Dovolací soud se z důvodu předčasnosti nezabýval posouzením správnosti závěru,
že kolaudace domu nebyla nutným předpokladem pro vydání rozhodnutí o přidělení
bytu, a závěru, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu byla uzavřena
konkludentně; šlo - li totiž o byt podnikový, neměly by pro rozhodnutí ve věci
samé uvedené závěry žádný význam.
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i
o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Miroslav Ferák , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková