26 Cdo 2716/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce M. v. a k. Ú., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. A.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 68.090,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 82/98, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 2004, č. j. 26 Co
230/2003-341, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Trutnově (dále též jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním
rozsudkem ze dne 10. února 2000, č. j. 5 C 82/98-195, vyhověl změněné žalobě a
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří měsíců od právní moci
rozsudku částku 68.150,- Kč s tam uvedeným poplatkem z prodlení (výrok I.),
vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částek 864,- Kč, 432,- Kč, 432,- Kč,
432,- Kč, 432,- Kč, 432,- Kč, 579,- Kč a 579,- Kč s tam specifikovanými úroky z
prodlení (dále jen „vzájemný návrh“) zamítl (výrok II.) a rozhodl o poplatkové
povinnosti (výroky III. a IV.) a o nákladech řízení účastníků (výrok V.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen „odvolací
soud“) usnesením ze dne 10. dubna 2001, č. j. 26 Co 283/2000-230, citovaný
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku III. a zrušil jej ve výrocích
I., II. a V. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. června 2001, č. j. 5 C 82/98-255, soud
prvního stupně změněné žalobě vyhověl do částky 68.060,- Kč s tam uvedeným
poplatkem z prodlení (výrok I.), vzájemný návrh znovu zamítl (výrok II.), co do
částky 98,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 2. srpna
1996 do zaplacení řízení zastavil (výroky III. a IV.) a rozhodl o nákladech
řízení účastníků (výrok V.).
K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 31. května 2002, č. j. 20
Co 579/2001-273, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně vyjma odvoláním
nenapadených výroků III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 10. března 2003, č.
j. 5 C 82/98-304, žalobě vyhověl ohledně částky 34.450,30 Kč s tam uvedeným
poplatkem z prodlení (výrok I.), co do částky 3.084,80 Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl (výrok II.), ohledně částky 30.524,90 Kč s příslušenstvím řízení
zastavil (výrok III.), vzájemný návrh opět zamítl (výrok IV.) a rozhodl o
nákladech řízení účastníků (výrok V.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 22. ledna 2004, č. j. 26
Co 230/2003-341, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve
výrocích I., III. IV. a V., odmítl odvolání žalovaného proti výroku II. a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že právní
předchůdce žalobce (V. a k. T., s. p.) jako pronajímatel a žalovaný (tehdejší
jeho zaměstnanec) uzavřeli smlouvu o nájmu (služebního) bytu sestávajícího ze
dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, v 2. nadzemním podlaží domu čp. 120 na
náměstí T. v Ú. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), že práva a povinnosti pronajímatele bytu a současně zaměstnavatele
žalovaného přešly v roce 1994 na žalobce, že žalovaný ukončil pracovní poměr u
žalobce ke dni 31. prosince 1994 a že po skončení pracovního poměru byt
nevyklidil a nepředal žalobci a i nadále jej se svou rodinou (manželkou a
dcerou) užíval k bydlení. Dále zjistily, že koncem roku 1995 se objevily
problémy s dodávkou tepla a teplé vody do bytu způsobené nutností ruční
regulace kotelny, do níž neměl žalovaný přístup, že žalovaný „se nehodlal
žalobce doprošovat“ a na přelomu let 1995 a 1996 přestal byt užívat a žalobci
oznámil, že nebude odebírat teplo a teplou vodu, že žalobce s tímto jeho
postojem nesouhlasil, že mu zaslal nový evidenční list datovaný dnem 30. prosince 1995 a že následnými přípisy žalovaný žalobci sděloval, že neužívá byt
z důvodů vážných nedostatků ve vytápění a dodávkách teplé vody. Poté vzaly za
prokázáno, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. května 1996, č. j. 9 C 55/96-20, bylo pravomocně ke dni 2. srpna 1996 přivoleno k výpovědi
žalobce z nájmu žalovaného k předmětnému bytu, že podle citovaného rozsudku
skončil nájemní poměr žalovaného k bytu dne 30. listopadu 1996, že již přípisem
ze dne 17. října 1996 žalovaný žalobci oznámil, že spolu s manželkou opustil
společnou domácnost vedenou v předmětném bytě s dcerou D. A. a že nájem bytu
tím přechází na dceru, že současně požádal o snížení nájemného o 50 % za dobu
šesti měsíců zpětně a že i nadále má byt pod svým uzamčením a nepředal jej
žalobci. Zjistily rovněž, že žalovanému byly doručeny evidenční listy a
oznámení o zvýšení nájemného na 501,- Kč měsíčně od ledna 1996, na 598,50 Kč od
srpna 1996 a na 753,60 Kč od prosince 1997, že za dobu od března 1996 do října
1999 zaplatil žalovaný na takto stanoveném nájemném v březnu až červenci 1996
po 432,- Kč a v srpnu a září 1996 po 579,- Kč, že dům je vytápěn dálkově a
teplo hradí dodavateli žalobce, že náklady na poměrnou část tepla k vytápění v
rozsahu 40 % v ceně účtované dodavatelem určené pro bytový sektor
přefakturovával žalobce žalovanému od února 1996 do října 1999 v měsíčních
splátkách, jejichž celkový součet činil 27.605,- Kč, že předmětný byt nebyl
osazen samostatným vodoměrem, že v období od ledna 1995 do ledna 1996 jej
užívaly tři osoby a že celková spotřeba vody tak činila při 56 m3 vody na
obyvatele ročně a 30 m3 na automobil 214,5 m3 při sazbě vodného i stočného v
daném období 6,- Kč/m3. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především
dovodily, že žalobce je pronajímatelem předmětného bytu (a je tudíž v dané věci
aktivně věcně legitimován), že žalovaný byl do uplynutí výpovědní lhůty (do 30.
listopadu 1996) jeho nájemcem a že poté byl v postavení osoby uvedené v
ustanovení § 712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném
znění (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodily, že předmětný byt byl bytem
služebním podle § 7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 102/1992 Sb.“), že do zániku nájemního
poměru žalovaného nemohlo z důvodu uvedeného v ustanovení § 709 obč. zák. přejít právo nájmu bytu na dceru žalovaného v důsledku trvalého opuštění
společné domácnosti žalovaným – tehdejším nájemcem bytu (§ 708 obč. zák.), že
po zániku nájemního poměru žalovaného nedošlo k vyklizení a předání bytu
žalobci proto, že vyklizení nespočívá v pouhém odstranění věcí povinného z
bytu, nýbrž i v jeho předání do faktické moci oprávněného, a že za této situace
trvala povinnost žalovaného platit nájemné a služby spojené s nájmem bytu. Poté
– z důvodů uvedených v rozsudcích soudů obou stupňů – bylo žalobě (po částečném
zpětvzetí ohledně částky 30.524,90 Kč s příslušenstvím) vyhověno co do částky
34.450,30 Kč s příslušenstvím v podobě poplatku z prodlení specifikovaného v
rozsudku soudu prvního stupně, co do částky 3.084,80 Kč s příslušenstvím byla
žaloba zamítnuta a zamítnut byl rovněž vzájemný návrh. Jde-li o otázku slevy z
nájemného, resp. z úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, soudy
dovodily, že ustanovení § 673 obč. zák. se v tomto případě neuplatní, neboť
postup pro nájemce bytu je upraven v ustanovení § 699 obč. zák., podle něhož je
zapotřebí právo na slevu uplatnit u pronajímatele bez zbytečného odkladu. Konstatovaly, že žalovaný uplatnil právo na slevu z nájemného pouze dopisem ze
dne 17. října 1996 (požadoval slevu na nájemném za šest měsíců zpětně ve výši
50 %); tento nárok však neshledaly důvodným proto, že neprokázal závady, a dále
také proto, že o slevu žádal převážně za období mimo topnou sezónu.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 34.450,30 Kč s tam
specifikovaným poplatkem z prodlení, podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že
v této části spočívá napadený rozsudek na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání – s poukazem na posléze uvedené okolnosti – především zpochybnil
správnost závěru, že žalobce byl pronajímatelem předmětného bytu. Podle jeho
názoru právo pronajmout byt vyplývá z vlastnického práva k bytu, resp. k domu,
v němž se byt nachází. V daném případě je však nesporné, že vlastníkem
předmětného domu včetně provozního střediska a předmětného bytu je město Ú. (a
nikoliv žalobce), a to na základě dohody o bezúplatném převodu majetku od
předávajícího Fondu národního majetku České republiky. Dovolatel namítl, že
odvolací soud se touto otázkou nezabýval přesto, že uvedenou okolnost výslovně
zmínil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Za této situace byla
podle názoru dovolatele nájemní smlouva na straně pronajímatele uzavřena pouhým
správcem nemovitosti a je proto neplatná. Zde odkázal na usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 19. července 2004, č. j. 26 Co 337/2004, vydané
ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 7/99, v němž byla
řešena otázka neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené na straně pronajímatele
správcem nemovitosti. Je-li žalobce příspěvkovou organizací města Ú., jehož
předmětem činnosti je též správa svěřeného majetku, neznamená to, že převzal
práva a povinnosti pronajímatele bytu včetně práva vybírat nájemné a úhradu za
plnění poskytovaná s užíváním bytu a popřípadě je rovněž vymáhat. V dovolání
zpochybnil rovněž správnost právního závěru, že byl nájemcem předmětného bytu. V této souvislosti uvedl, že smlouvu o nájmu předmětného bytu nikdy neuzavřel,
a to ani v jiné než písemné formě, což právní úprava v té době připouštěla, že
předmětný byt začal užívat na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 27. února 1992 a na základě evidenčního listu pro výpočet úhrady za jeho užívání,
že tyto listiny nemohou nahradit smlouvu o nájmu bytu ve smyslu § 685 obč. zák., pro níž byly i v době, o kterou v dané věci jde, předepsány obligatorní
náležitosti jako označení bytu a jeho příslušenství, rozsah jejich užívání,
způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich
výši, a že rozhodnutí o přidělení bytu vydané dne 27. února 1992, tj. po 1. lednu 1992, je nulitním aktem. Je tedy otázkou, zda vůbec, popřípadě kdy právo
nájmu bytu vzniklo. Navíc je přesvědčen, že mu nemohl vzniknout nájem
služebního bytu, a proto lze v tomto případě uvažovat o právu společného nájmu
bytu manžely (v této situaci by pak musela být dána výpověď z nájmu bytu i jeho
manželce). Podle názoru dovolatele soudy nesprávně posoudily také otázku slevy
z nájemného. Ve smyslu § 698 odst. 1 věty druhé obč. zák. má totiž nájemce
právo na přiměřenou slevu z nájemného i tehdy, jestliže nebyla poskytována
plnění spojená s užíváním bytu, nebo byla poskytována vadně, a jestliže se v
důsledku toho užívání bytu zhoršilo.
Podle dovolatele nárok vzniká v tomto
případě na základě „faktického stavu a nikoliv na základě upozornění či jak
odvolací soud tvrdí na základě žádosti …“. Za nesprávný pokládal dovolatel
rovněž závěr, že „předmětný byt nevyklidil, byť ho neužívá, a že tedy trvá jeho
povinnost hradit nájem a poplatky za služby spojené s nájmem“. Tvrdil, že „byt
vyklidil na základě svého oznámení ze dne 17.10.1996“, že z bytu odstranil jak
své věci, tak také věci svých rodinných příslušníků a že poté jej opustil nejen
on, nýbrž i manželka a dcera. Vyklizení nelze podle jeho názoru chápat jako
předání bytu pronajímateli (včetně předání klíčů); rozhodující je naopak pouze
„faktický stav vyklizení“. Skutečnost, že byt vyklidil, vyplývá podle něj i z
odhlášky na odběr elektrické energie. Namítl rovněž, že pokud se dobrovolně z
bytu vystěhoval, ačkoliv mu byla rozhodnutím soudu uložena povinnost byt
vyklidit až po zajištění náhradního bytu, splnil tím svou povinnost a došlo k
zániku povinnosti splněním; současně s dobrovolným splněním povinnosti byt
vyklidit zanikla i jeho povinnost platit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná
s užíváním bytu. Podle jeho názoru je absurdní, aby platil úhradu za plnění
poskytovaná s užíváním bytu, i když mu tyto služby nebyly poskytovány, a to jen
proto, že skutečná spotřeba např. vody a tepla nemohla být měřena, neboť v bytě
nebyly instalovány příslušné přístroje. V závěru dovolání označil za zásadně
právně významné následující právní otázky:
zda žalobce byl a je pronajímatelem předmětného bytu,
zda se žalovaný stal nájemcem bytu a zda poté byl v postavení osoby podle §
712a obč. zák.,
zda šlo o nájem služebního bytu, nebyl-li vázán na výkon práce pro
pronajímatele a žalovaný se ani nezavázal k výkonu takové práce,
zda vzniklo právo společného nájmu bytu manžely, nešlo-li o nájem služebního
bytu,
zda žalovaného, byť je pozici osoby podle § 712a obč. zák., tíží povinnost
platit úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu přesto, že byt vyklidil, a
přesto, že je – z důvodu neužívání bytu k bydlení – nespotřebovával,
zda pro účely slevy z úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu je zapotřebí
„výtka žalobci“,
zda v tomto řízení jsou soudy vázány názorem vysloveným v rozsudku ve věci sp.
zn. 9 C 55/96 Okresního soudu v Trutnově, že šlo o nájem služebního bytu,
zda uplatněné nároky neměly být posouzeny podle ustanovení o bezdůvodném
obohacení.
Navrhl, aby dovolací soud (v napadeném rozsahu) zrušil rozhodnutí odvolacího
soudu a věc mu (v tomto rozsahu) vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. ledna 2004,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném
případě jeho potvrzujícímu výroku týkajícímu se povinnosti žalovaného zaplatit
žalobci částku 34.450,30 Kč s poplatkem z prodlení) se řídí ustanoveními § 237
odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani
vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3
o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě
přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že ohledně napadené částky 34.450,30 Kč s poplatkem z prodlení nerozhodl soud
prvního stupně ve svém třetím rozsudku jinak než v předcházejících (odvolacím
soudem v tomto výroku zrušených) rozsudcích; ve všech třech rozsudcích bylo
změněné žalobě ohledně této částky s poplatkem z prodlení vyhověno.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – použil
dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojil proti
skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů,
z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro závěry, že žalobce
jako pronajímatel předmětného bytu je v daném řízení aktivně věcně legitimován,
že žalovaný byl nájemcem předmětného bytu a poté byl v postavení osoby podle §
712a obč. zák. a že předmětný byt byl bytem služebním podle § 7 odst. 1 písm.
b/ zákona č. 102/1992 Sb. V tomto směru odvolacímu soudu vytkl, že dospěl k
nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných)
skutkových zjištění. Tím fakticky uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). výtka nesprávného
právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak zde založena
na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatel však přehlédl,
že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice
napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak
pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/
o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a §
238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost
dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být
námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti
dovolání právně relevantní. Ve vztahu k případným nově uváděným okolnostem je
zapotřebí zdůraznit, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení
měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé
(§ 241a odst. 4 o.s.ř.); jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv.
skutkových novot.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybnil rovněž správnost (úplnost)
skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, pro
účely právního posouzení otázek specifikovaných v předchozím odstavci
odůvodnění nabídl vlastní (zčásti jiný) skutkový stav a z okolností uváděných v
dovolání dovozoval nesprávnost závěrů, že žalobce jako pronajímatel předmětného
bytu je v daném řízení aktivně věcně legitimován, že žalovaný byl nájemcem
předmětného bytu a že předmětný byt byl bytem služebním podle § 7 odst. 1 písm.
b/ zákona č. 102/1992 Sb., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
K dovolací námitce podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř., tj. k námitce, že nárok na slevu podle § 698 obč. zák. vzniká v tomto
případě na základě „faktického stavu a nikoliv na základě upozornění či jak
odvolací soud tvrdí na základě žádosti …“,je zapotřebí uvést následující. To,
že právo na slevu z nájemného nebo z úhrady za plnění poskytovaná s užíváním
bytu, je třeba uplatnit u pronajímatele (bez zbytečného odkladu), nečiní v
soudní praxi žádné obtíže, a to i vzhledem ke znění ustanovení § 699 věty první
obč. zák., které možnost jiného výkladu nepřipouští. V této souvislosti nelze
ani přehlédnout, že podle § 699 věty druhé obč. zák. právo zanikne, nebylo-li
uplatněno do šesti měsíců od odstranění závad. Neuplatněním práva v
šestiměsíční lhůtě zaniká právo na slevu z té které měsíční úhrady, nikoliv
nárok na slevu na úhradu splatnou v dalších měsících. Lze se tedy domáhat při
déletrvající vadě slevy jen za šest měsíců nazpět (srov. Občanský zákoník,
Komentář, 9. vydání 2004, nakladatelství C.H.BECK, strana 1032). Pro úplnost
zbývá dodat, že v soudní praxi se za uplatnění práva na poskytnutí slevy v
nájemním vztahu pokládá též oznámení nájemce, že pro vady předmětu nájmu nebude
až do jejich odstranění uhrazovat sjednané nájemné v plné výši (případně že
část nájemného, které takto zadržel, doplatí po odstranění vad předmětu nájmu).
Pro posouzení, zda bylo uplatněno právo na poskytnutí slevy, není podstatné,
jestli se pronajímateli nakonec dostane úhrady nájemného v plné výši, ale fakt,
že část nájemného není pronajímateli vyplácena v určených lhůtách (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2001, sp.zn. 20 Cdo
2295/99, uveřejněný pod č. 25 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní
judikatura).
V soudní praxi nebyl dosud zaznamenán odklon ani od právního názoru vysloveného
v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1987, pod pořadovým číslem 8, podle něhož „jestliže se ten, jemuž bylo
rozhodnutím soudu uloženo byt vyklidit, dobrovolně z bytu vystěhuje, splnil tím
svou povinnost a došlo k zániku závazku splněním. Nemůže tu už dojít k obnovení
tohoto zaniklého závazku, ani k navrácení lhůty k jeho splnění a tím méně k
opětovnému oprávnění byt užívat do doby než bude přidělen náhradní byt nebo
poskytnuto náhradní ubytování“ (rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 79 v
příloze sešitu č. 16 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). K uvedenému
právnímu názoru se přihlásil i Nejvyšší soud České republiky např. v usnesení
ze dne 10. února 2000, sp.zn. 26 Cdo 1372/99, v rozsudcích ze dne 27. června
2000, sp.zn. 26 Cdo 1330/98, ze dne 13. května 2005, sp.zn. 26 Cdo 503/2004,
ze dne 20. října 2005, sp.zn. 26 Cdo 337/2005, a sdílí jej i v projednávané
věci. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek však nelze přehlédnout právní
názor, podle něhož ukládá-li vykonávané rozhodnutí povinnost byt vyklidit, aniž
by zároveň stanovilo vyklizený byt odevzdat, vycházejí soudy správně z toho, že
ve vyklizení je obsaženo i odevzdání bytu, takže pokud povinný nesplní
povinnost také byt oprávněnému odevzdat (např. předáním klíčů), nedošlo k
dobrovolnému splnění povinnosti a soudy výkon rozhodnutí nařizují (srov. R
27/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – uveřejněno rovněž pod č. 145
v příloze sešitu č. 22 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).
Pro úplnost zbývá dodat, že osoba, jíž po skončení nájemního poměru k bytu
svědčí podle § 712 odst. 6 obč. zák. právo v bytě bydlet do zajištění
odpovídající bytové náhrady, má (obdobně jako nájemce bytu) povinnost platit
úhradu za užívání bytu, a to ve výši, která odpovídá nájemnému (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. října 2002, sp.zn. 26 Cdo 492/2001,
uveřejněný pod č. 20 v sešitě č. 2 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Jestliže na základě výše shrnutých nezpochybnitelných skutkových zjištění
odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – mimo jiné usoudil, že jde-li
o otázku slevy z nájemného, resp. z úhrady za plnění poskytovaná s užíváním
bytu, je postup pro nájemce bytu upraven v ustanovení § 699 obč. zák., podle
něhož je zapotřebí právo na slevu uplatnit u pronajímatele bez zbytečného
odkladu, že po zániku nájemního poměru žalovaného nedošlo k vyklizení a předání
bytu žalobci proto, že vyklizení nespočívá v pouhém odstranění věci povinného z
bytu, nýbrž i v jeho předání do faktické moci oprávněného, a že za této situace
trvala povinnost žalovaného platit nájemné a služby spojené s nájmem bytu,
neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem
standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak
měl proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r. předseda senátu