26 Cdo 2728/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobců a) J. F., a b) K. F., zastoupených advokátkou, proti
žalovaným 1) J. R., a 2) I. R., o určení, že povinnost vyklidit byt není
vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň – město
pod sp.zn. 19 C 10/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 21. dubna 2004, č.j. 18 Co 150/2004-177, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. dubna 2004, č.j. 18 Co
150/2004-177, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň – město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17.
10. 2003, č.j. 19 C 10/2002-127 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 20.
3. 2002, č.j. 19 C 10/2002-53, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 29. 1.
2003, č.j. 19 C 10/2002-93, byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením
Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2003, č.j. 18 Co 242/2003-109, a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení), rozhodl, že se určuje, že žalovaným při
vyklizení bytu č. 3, II. kategorie, v l. poschodí domu č.p. 1029 v P. (dále
„předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) nepřísluší náhradní byt (výrok
I.), že tím se mění rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 2. 2. 1993,
sp.zn. 10 C 117/92, který nabyl právní moci dne 27. 2. 1993 ve výroku o
povinnosti vyklidit byt do 15 dnů poté, co jim bude zajištěn náhradní byt
(výrok II.) a uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů
od právní moci rozsudku (výrok III.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok
IV.). Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že pravomocným rozsudkem Okresního
soudu Plzeň - město ze dne 2. 2. 1993, č.j. 10 C 117/92-25, bylo k návrhu
právních předchůdců žalobců přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaných k
předmětnému bytu (z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč.zák.) a bylo jim
uloženo byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, že žalobci nabyli
vlastnické právo k předmětnému domu kupní smlouvou ze dne 17. 5. 2001, že
kupní smlouvou ze dne 1. 12. 1995 získali žalovaní vlastnické právo (mimo
jiné) k domu č.p. 96 v L. (dále „dům v L.“), který na základě stavebního
povolení ze dne 14. 10. 1997 plně rekonstruovali, avšak přes prodloužení
termínu kolaudace do 31. 12. 2004 dosud o kolaudaci nepožádali, že tento dům je
zcela funkční, že obec L. je zahrnuta do integrované městské hromadné dopravy,
a že v průběhu řízení v dané věci žalovaní převedli dům v L. darovací smlouvou
ze dne 26. 2. 2002 na svoji dceru V., která v mezidobí dosáhla zletilosti.
Soud prvního stupně, vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu
vyjádřeného v jeho zrušujícím usnesení, posuzoval otázku, zda žalovaní získali
adekvátní bytovou náhradu, která by odůvodňovala vyklizení předmětného bytu bez
bytové náhrady, analogicky jako případ přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle
ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) obč.zák. Dovodil, že dům v L. je možno
považovat za rovnocennou bytovou náhradu, neboť i když se nenachází ve stejné
lokalitě jako předmětný byt, je dopravně dostupný a plně odpovídá potřebám
bydlení rodiny žalovaných. Žalovaní tedy měli ke dni podání žaloby dva byty, a
pokud se jedné možnosti bydlení vzdali, je na nich, aby nesli důsledky tohoto
svého jednání. Na základě toho uzavřel, že poté, co bylo pravomocně přivoleno k
výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, nastala na jejich straně taková
změna poměrů, která odůvodňuje, aby jejich povinnost k vyklizení bytu nebyla
vázána na zajištění bytové náhrady.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem
ze dne 21. 4. 2004, č.j. 18 Co 150/2004-177, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. V odůvodnění svého rozsudku odkázal na právní názor vyjádřený v
uváděných rozhodnutích Nejvyššího soudu, podle něhož soud může podle § 80 písm.
c) o.s.ř. určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na
zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení
bytu na zajištění bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto
práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce
vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy. Zaujal názor, že posouzení této
otázky je vždy individuální a specifické s přihlédnutím ke konkrétní
projednávané věci; poukázal na to, že žalovaní zakoupili předmětný dům obsazený
nájemníky v roce 2001 a nemohli si být jisti, že v něm bezodkladně uspokojí
svoji bytovou potřebu, a že povinnost žalovaných k vyklizení byla vázána na
zajištění náhradního bytu, nikoliv bytu mimo obec (ačkoliv správně – dle
ustanovení § 712 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku ve znění platném ke dni
2. 2. 1993, kdy bylo rozhodováno o přivolení k výpovědi – měla být vázána na
zajištění přiměřeného náhradního bytu). Za rozhodující pro právní posouzení
věci považoval, zda žalovaným byl takovýto náhradní byt zajištěn, případně zda
si sami zajistili bydlení, které by mohlo být za náhradní byt považováno; za
změnu poměrů odůvodňující odepření bytové náhrady by bylo možno považovat
pouze objektivní možnost bydlení v takovém náhradním bytě. Zdůraznil přitom,
že zajištění náhradního bytu mimo obec přichází v úvahu jen v případech, kdy
tak stanoví zákon (§ 712 odst. 2 věta čtvrtá, § 713 odst. 1 věta třetí
obč.zák.) a za podmínky, že tak soud výslovně rozhodl. Vzhledem k tomu, že
oba žalovaní jsou pracovně vázáni na P., kam chodí do školy i jejich děti,
které s nimi žijí ve společné domácnosti, že obec L. spadá do tzv. „vnější
zóny“, na kterou se nevztahuje městská hromadná doprava a dojíždění do P. by
tak bylo pro jejich rodinu obtížnější, jakož i vzhledem k tomu, že nebylo
prokázáno, že by ke dni převodu domu v L. na jejich dceru došlo ke kolaudaci
tohoto domu, nenastala podle názoru odvolacího soudu taková změna poměrů, že by
výkon práva žalovaných (trvání na zajištění bytové náhrady) byl v rozporu s
dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost odůvodnili podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatněné
dovolací důvody označili odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a
odst. 3 o.s.ř. Vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo ke
změně poměrů, a poukazují na to, že v řízení bylo nepochybně zjištěno, že v
mezidobí (v roce 1995) se žalovaní stali vlastníky domu v L., který kompletně a
poměrně nákladně zrekonstruovali, že tento dům je bez problémů dosažitelný z P.
jak hromadnou dopravou, tak i dvěma osobními automobily, které žalovaní
vlastní, že byli jeho vlastníky i v době zahájení řízení v dané věci, a že
tento dům je zcela způsobilý zajistit jejich bytovou potřebu, a to v nepoměrně
vyšší kvalitě a rozsahu než předmětný byt. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že
posuzoval otázku zajištění bytové náhrady pro žalované podle současné právní
úpravy (§ 712 odst. 2 věty čtvrté a § 713 odst. 1 věty třetí obč.zák.), ačkoliv
v době, kdy bylo rozhodováno o jejich povinnosti k vyklizení (v roce 1992)
byla tato úprava odlišná, a že vycházel z toho, že žalovaní mají právo na
přiměřený náhradní byt, ačkoliv dle pravomocného soudního rozhodnutí je jejich
vyklizovací povinnost podmíněna toliko zajištěním náhradního bytu. Dovolatelé
mají za to, že odvolací soud měl pouze hodnotit a zkoumat to, zda pořízením
domu v L., který je dostatečnou bytovou náhradou, došlo na straně žalovaných k
takové změně poměrů, že by trvání na bytové náhradě bylo v rozporu s dobrými
mravy. V této souvislosti dovolatelé namítají, že jim nelze klást k tíži
okolnost, že žalovaní dosud neprovedli (v původním ani v prodlouženém termínu)
kolaudaci domu, ačkoliv jeho rekonstrukce již byla dokončena, a že je nutno
vycházet z toho, že dům je fakticky schopen sloužit k bydlení žalovaných.
Odvolací soud (uvádí se dále v dovolání) vůbec nehodnotil jednání žalovaných
spočívající v převodu domu v průběhu řízení z toho hlediska, zda není v rozporu
s dobrými mravy, a nevyvodil z něho odpovídající závěry; v této souvislosti
dovolatelé namítají, že šlo o jednání účelové a poukazují na okolnosti, z nichž
takovýto charakter jednání žalovaných vyplývá. Vyjadřují přesvědčení, že
žalovaní se vlastním rozhodnutím svévolně vzdali jiné – pro ně dostačující –
možnosti bydlení, čímž jednali v rozporu s dobrými mravy; rovněž tak nelze dle
jejich názoru zaměňovat stav v době rozhodnutí soudu se stavem rozhodujícím pro
rozsudek, tj. vycházet z úvahy, že žalovaní (kterým svědčí toliko právo na
bydlení) měli až do rozhodnutí soudu právo volby, zda budou bydlet v předmětném
bytě nebo ve svém domě. Namítají též, že výkon práva žalovaných je
nepřiměřeným a nepřípustným zasahováním do jejich vlastnického práva, neboť
nemají možnost užívat předmět svého vlastnictví. Navrhli, aby napadený rozsudek
byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní (nezastoupeni advokátem) ve svém dovolacím vyjádření obsáhle
vyvraceli argumenty žalobců, namítli, že žalobci zamlčeli okolnosti, za nichž
předmětný dům získali do vlastnictví, a uvedli, že jsou ochotni dům od nich
odkoupit.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 21. dubna
2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o
něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§
240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§
241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.
1 písm. a/ o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení; k vadám
vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř. přihlíží, i
když nebyly v dovolání uplatněny; vady tohoto druhu tvrzeny nebyly a jejich
existence se nepodává ani z obsahu spisu. Dovolatelé sice výslovně namítají
existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (k níž dovolací soud rovněž přihlíží z úřední povinnosti),
nicméně svoji námitku nijak obsahově nekonkretizují a dovolací soud existenci
takovéto vady neshledal. Naplnění vady řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst.
2 písm. a) o.s.ř. nelze spatřovat ani v tvrzené námitce, že odvolací soud
nesprávně „zaměnil stav v době rozhodnutí soudu se stavem rozhodujícím pro
rozsudek“, neboť obsahově (jak bude dále rozvedeno) jde o námitku směřující
proti právnímu posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vytýkají-li pak
dovolatelé odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu (jimi namítané) okolnosti, které
jsou rozhodné pro posouzení uplatněného nároku, jde taktéž obsahově o dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nikoli o dovolací důvod
podřaditelný pod ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, vycházel odvolací soud z
právního názoru, že za předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon
práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce
vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud –
podle § 80 písm. c) o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení
bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. Uvedený právní názor odpovídá
konstantní judikatuře dovolacího soudu - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99 (na který odkázal odvolací soud),
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod
pořadovým číslem 45, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001,
sp.zn. 26 Cdo 223/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 2, pod C 195.
Soudní praxe (srov. zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996) je rovněž ustálena v názoru, že
rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1
obč.zák., je nutno – vzhledem k charakteru tohoto ustanovení jako právní normy
s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci
musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti na
straně žalobce, tak i na straně žalované. Odpovídající úsudek soudu tu musí být
podložen konkrétními skutkovými zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva
skutečně v rozporu s dobrými mravy je. Není-li právní posouzení důvodnosti
aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. podloženo úvahou zabývající se všemi
uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že v daných souvislostech by změnou
poměrů byla pouze objektivní možnost bydlení v takovém bytě, který by bylo
možno považovat za byt náhradní, tj. aby se především nacházel v téže obci jako
byt vyklizovaný a aby byl kolaudován jako způsobilý k bydlení. Jak vyplývá z
odůvodnění jeho rozsudku, nepřihlížel přitom k dalším okolnostem, které byly v
řízení tvrzeny (vyšly v řízení najevo), jako je zejména okolnost, že se
žalovaní vzdali možnosti realizovat svoji potřebu bydlení v domě v L. a
nezabýval se důvody tohoto jejich jednání, resp. jeho časovou návazností na
průběh řízení v dané věci. Přitom sama okolnost, že se osoba, jíž přísluší
právo na bytovou náhradu, vzdala bez vážného důvodu možnosti trvale uspokojit
svoji bytovou potřebu v domě, jehož je (spolu)vlastníkem, může být důvodem pro
odepření tohoto práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11.
1999, sp.zn. 26 Cdo 1428/98, uveřejněný pod č. 3 v časopise Soudní judikatura
č. 1/2001). Nelze také přehlédnout, že okolnost, že nájemce má dva (více) bytů
je samostatným důvodem výpovědi z nájmu bytu (vyjma případu, že na něm nelze
spravedlivě požadovat, aby užíval jeden byt). Je-li takto postižitelné právo
nájmu, pak tím spíše by měla být takováto okolnost zohledněna v případě, kdy
jde toliko o právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady; jinak by totiž
osoba, jíž takovéto právo svědčí, měla více práv než nájemce bytu. V této
souvislosti lze poukázat i na právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2135/2000, uveřejněném pod C 415 v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4, podle kterého soud zkoumá
existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč.zák. ke dni dání
(doručení) výpovědi z nájmu bytu, jakož i na právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1649/2003, uveřejněném pod
C 2273 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 27, podle něhož se za
současné právní úpravy již neuplatní tzv. volba ze dvou bytů (srov. § 8 odst. 2
dříve platné vyhlášky č. 45/1964 Sb.). V neposlední řadě nelze pominout
okolnost, že odvolací soud se při posouzení věci z hlediska ustanovení § 3
odst. 1 obč.zák. nezabýval ani tím, jaký je faktický stav domu v L., ani
důvody, pro něž nedošlo k jeho kolaudaci (v řádném resp. v náhradním termínu);
jeho právní posouzení je neúplné a tudíž i nesprávné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
byl uplatněn důvodně. Protože napadený rozsudek není správný, Nejvyšší soud
jej podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle §
243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst.
1, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
V Brně dne 27. ledna 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu