26 Cdo 2741/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Müllerové a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Michala Mikláše v
právní věci žalobců A/ J. H., a B/ Z. M., obou zastoupených advokátem, proti
žalovaným 1. L. Č. a 2. E. Č., o určení povinnosti vyklidit byt bez zajištění
přiměřeného náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C
14/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
11. května 2000, č.j. 22 Co 160/2000-47, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2000, č.j. 22 Co
160/2000-47, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 13. 9. 1999, č.j. 9 C 14/99-20,
vyhověl návrhu žalobců na určení, že „povinnost žalovaných k vyklizení bytu
sestávajícího ze 2 pokojů, kuchyně, předsíně, WC, komory a
koupelny v 1. patře domu čp. 387 v ., uložená žalovaným rozsudkem Okresního
soudu v Kolíně čj. 4 C 148/95 ze dne 19. 10. 1995, není nadále vázána na
podmínku zajištění přiměřeného náhradního bytu a žalovaní jsou povinni vyklidit
i se všemi osobami užívajícími tento byt na základě jejich práva a žalobcům
vyklizený odevzdat tento byt do 15 dnů od právní moci rozsudku\". Žalobcům
zároveň nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za
prokázáno, že žalobci jsou spoluvlastníky domu čp. 387, žalovaným byla
rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 10. 1995, „č.j.\" (správně sp.
zn.) 4 C 148/95, který nabyl právní moci 6. 2. 1996, uložena povinnost výše
označený byt vyklidit a vyklizený žalobcům předat do 15 dnů od zajištění
přiměřeného náhradního bytu, že žalovaní od května roku 1995 neplatí nájemné,
po dni 1. 7. 1998 neplatí také vodné a úhradu za osvětlení a od počátku roku
1999 pak neplatí ani „za odpad\", a že žalovaní „dobře vědí, že za bydlení v
bytě by měli platit, v placení jim nic závažného nebrání\" (1. žalovaný pobírá
mzdu, 2. žalovaná pobírá starobní důchod a jejich syn, který s nimi bydlí,
pobírá „jakési dávky\"). Okresní soud zdůraznil, že v předcházejícím řízení
byla žalovaným uložena vyklizovací povinnost proto, že byt užívali bez právního
důvodu, a že „v případě takového vyklizení v zásadě nepřichází v úvahu
jakákoliv bytová náhrada\", že však tehdy soud přihlédl k okolnostem případu a
podle § 3 obč. zák. jim bytovou náhradu přiznal, ač na ni ze zákona neměli
právo. Žalovaným bylo s odkazem na dobré mravy přisouzeno více, než na co měli
právo - pokračoval okresní soud - oni se však zachovali tak, že (neplacením za
bydlení) neplní své základní povinnosti. Za této situace by bylo
podle názoru okresního soudu „v rozporu s dobrými mravy, aby jejich povinnost
byt vyklidit byla nadále vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu\".
Žalovaní - uzavřel okresní soud - si výhody přiznané jim podle § 3 obč. zák.
nevážili a chovali se v rozporu s dobrými mravy, proto jim soud „tuto výhodu
rovněž podle § 3 obč. zák. odňal a žalobě v plném rozsahu vyhověl\". Výrok o
nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobcům odůvodnil soud prvního stupně ve
smyslu § 150 o. s. ř. ne zcela korektním jednáním žalobců k žalovaným v
dřívější době, které - jak uvedl - „působí až šikanózně\".
Krajský soud v Praze rozhodl o odvolání žalovaných proti rozsudku
soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 5. 2000, č.j. 22 Co 160/2000-47.
Skutková zjištění okresního soudu prvního stupně shledal soud dostatečnými pro
rozhodnutí ve věci a odkázal na ně, neztotožnil se ale s právním posouzením
zjištěného skutkového stavu. Konstatoval, že žalobci se domáhají „změny
pravomocného rozsudku č.j. 4 C 148/95-16, kterým bylo uloženo žalovaným dosud
obývaný byt vyklidit až po zajištění přiměřeného náhradního bytu\", a požadují
- s ohledem na chování žalovaných a na skutečnost, že žalovaní neplatí
ničeho za užívání bytu - vydání rozhodnutí, že žalovaným bytová náhrada
nepřísluší, a že jsou povinni byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Této určovací žalobě podle § 80 písm. c/ o. s. ř. by soud mohl vyhovět jen za
předpokladu, že došlo ke změně poměrů, za kterých bylo výše označeným
rozsudkem rozhodnuto o povinnosti žalovaných předmětný byt vyklidit a předat
žalobcům po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Taková změna poměrů však
podle názoru odvolacího soudu dosud nenastala. Žalovaní nadále nemají jinou
možnost bydlení a odvolací soud - jak dále uvedl - „tvrzení žalobců, kterými
odůvodňují žalobu, považuje za nepodstatné\". Proto krajský soud rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně vyslovil, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 2. 6.
2000, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 238
odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a v němž namítli, že napadený rozsudek „vychází z
nesprávného právního názoru\". Odvolacímu soudu především vytkli, že „vůbec
nevzal v potaz ani alternativní návrh žalobců a žalovaným nadále přiznává právo
na přiměřený náhradní byt\", především ale namítali, že odvolací soud svým
rozhodnutím „vytváří stav narušující vážným způsobem práva vlastníků domu\".
Dovozovali, že „důsledek napadeného rozhodnutí v praxi zní: Komu byla uložena
povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat byt do lhůty po zajištění přiměřeného
náhradního bytu nehrozí ani v případě neplacení úhrad za užívání bytu možnost
změny či odepření zajištění náhradního, navíc přiměřeného, bytu\". Poukazovali
na - podle jejich mínění - bezdůvodné zvýhodnění žalovaných, kteří po řadu
let neplní své povinnosti a jednají v rozporu s právní úpravou a dobrými
mravy\". Dovolatelé vyjádřili názor, že byl dán důvod pro změnu původního
rozhodnutí, protože žalovaní vyvolali porušením povinností stav odůvodňující
změnu, a napadený rozsudek tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Navrhli proto, aby dovolací soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o. s.
ř.), je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé, a dovolatelé uplatňují způsobilý dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. d/ o. s. ř., namítají-li, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám
řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.
s. ř.), dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/
o. s. ř. jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právního předpisu, který
na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určený právní předpis
nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní vztah, který je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky
založen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně dne 19. 10. 1995, č. j.
4 C 148/95-16, jímž bylo žalovaným uloženo vyklidit předmětný byt (na základě
závěru, že jej po skončení nájemního poměru na dobu určitou užívají bez
právního důvodu) do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu.
Obsahem tohoto právního vztahu je mimo jiné právo žalovaných v bytě bydlet do
zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalobců výkon
tohoto práva strpět. Dovolací soud považuje za nutné zdůraznit, že toto právo
není již právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §§ 685 a násl. obč. zák., nýbrž
jde pouze o tzv. právo na bydlení, které je časově omezené. I zde však platí
obecné ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního
důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s
dobrými mravy. Dobrými mravy se přitom rozumí souhrn společenských, kulturních
a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost,
vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí
společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura, sešit č. 8 z roku 1997, pod pořadovým číslem 62).
Soudní praxe již dříve dovodila (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25), že
podle ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. lze určit, že dříve uložená povinnost
k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního
ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo o vyklizení
bytu po přidělení příslušné bytové náhrady rozhodnuto) ke změně poměrů.
Právní názor vyjádřený v citovaném rozhodnutí se uplatní i poté, kdy byl
občanský zákoník s účinností od 1. 1. 1992 novelizován zákonem č. 509/1991 Sb.
V rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 45 (dále
též „R 45/2000\"), Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny
poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění
určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy
(§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud - podle § 80 písm. c/ o.s.ř. - určit, že
dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové
náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době
rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo dříve rozhodnuto o vyklizení bytu
s vázaností na zajištění této bytové náhrady). Podstatou takového řízení je
určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím
rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované
osoby v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Je-li tomu tak, může
soud tento nárok zcela odepřít, případně rozhodnout o změně formy bytové
náhrady. Je ovšem třeba zdůraznit, že po změnách, které byly v občanském
zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudů o
bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění
(srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1993, pod pořadovým číslem 28).
Při posuzování otázky změny poměrů na straně žalovaného jako vyklizované osoby
nelze přehlédnout, že neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s
užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce je v občanském zákoníku výslovně
uvedeno jako případ hrubého porušování povinností, které pro nájemce vyplývají
z nájmu bytu, a je důvodem pro vypovězení práva nájmu bytu
(srov. § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Lze-li z důvodu uvedeného v § 711
odst. 1 písm. d/ obč. zák. postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc - bez
dalšího - pouze s vázaností na zajištění přístřeší (srov. § 712 odst. 5 obč.
zák. a § 712 odst. 2 obč. zák.), musí být tím spíše v podobné situaci
postižitelné pouhé právo na bydlení přiznané žalovaným poté, kdy byli po
skončení nájemního poměru na dobu určitou zavázáni byt vyklidit. Opačný závěr
by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno
právo nájmu bytu, by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v
bytě bydlet; taková osoba by totiž pro neplacení nájemného či úhrady za
plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla - na rozdíl od nájemce - nijak
postižitelná (srov. výše citované rozhodnutí R 45/2000, jakož i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99). Dovodil-li tedy
odvolací soud, že „tvrzení žalobců, kterými odůvodňují žalobu, považuje za
nepodstatné\" (tj. že na změnu poměrů nelze usoudit z neplacení úhrady za
bydlení a za plnění poskytovaná s užíváním bytu poté, kdy bylo o
vyklizovací povinnosti žalovaných rozhodnuto), nelze jeho právní posouzení věci
pokládat za správné.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tak byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř.
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová