26 Cdo 2786/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy
Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní
věci žalobce
M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. p. z. t. v likvidaci, o
náhradu inventáře zaplacením částky 1.445.426,70 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 234/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000, čj. 14 Co 222/2000-34, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 31.8.2000, čj. 14
Co 222/2000-34, který nabyl právní moci dne 23.9.2000, změnil zamítavý rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14.1.2000, čj. 10 C 234/99-20, tak, že
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 199.205 Kč s 12% úrokem od
25.8.1999 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací
soud rozhodl rovněž o nákladech řízení, a výslovně připustil dovolání proti
potvrzující části rozsudku.
Žalobce se jako oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "zákon o půdě") domáhal žalobou, podanou u soudu dne
26.7.1999, zaplacení částky 1.445.426,70 Kč s příslušenstvím, jako náhrady za
odnětí mrtvého inventáře podle ustanovení § 20 tohoto zákona.. Soud prvního
stupně s ohledem na námitku promlčení, vznesenou žalovaným, žalobu zamítl.
Odvolací soud dospěl k odlišnému názoru, přičemž za prokázáno měl, že žalobci
nárok podle ustanovení § 20 zákona o půdě vznikl, a že jej žalobce uplatil u
žalovaného v prekluzivní lhůtě. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že
žalovaný po podání žaloby uznal svou povinnost k náhradě ve výši 199.205 Kč, a
to v písemném vyjádření k žalobě. Později vznesenou námitku promlčení i co do
výše 199.205 Kč proto odvolací soud neuznal s ohledem na ustanovení § 110 odst.
1 občanského zákoníku a na výše uvedený projev žalovaného. Ve zbývající části
zamítavého výroku ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrzen. Odvolací soud dále z ustanovení §1 odst. 3 zákona o půdě
dovodil, že pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se vztahy k majetku
občanským zákoníkem, včetně úpravy promlčecích lhůt, neupravených v zákoně o
půdě. Přestože odvolací soud nesouhlasil s výkladem soudu prvního stupně
ohledně počátku běhu promlčecí lhůty, dospěl rovněž k závěru, že žaloba byla
podána po uplynutí promlčecí doby; neboť výzva byla dle § 102 občanského
zákoníku správně uplatněna u osoby povinné v prekluzivní lhůtě, počátek běhu
promlčecí lhůty se pak posunul ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1,2, zákona o
půdě až na následující den stanovený zákonem, kdy marně uplynula lhůta 60 dnů.
V souladu s ustanovením § 239 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud připustil dovolání
pro otázku výkladu běhu promlčecí lhůty za situace, kdy povinná osoba s
oprávněnou jedná od včasného podání výzvy k náhradě, avšak po podání žaloby
vznese námitku promlčení. V této souvislosti odkázal odvolací soud na nález
Ústavního soudu sp.zn. II ÚS 309/95 publikovaný v svazku 7 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, č. 6, dle něhož může být takové jednání hodnoceno jak
jednání v rozporu s § 3 občanského zákoníku, tj. s dobrými mravy, a nemělo by
požívat ochrany.
Žalobce napadl potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním,
jehož přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Uplatnil přitom
dovolací důvody, vyjádřené v ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. c),d) o.s.ř., které dále konkretizuje. Především tvrdí, že
nárok na náhradu mrtvého inventáře uplatnil řádně a včas, a mezi účastníky od
té doby probíhalo jednání o rozsahu a způsobu jeho vypořádání. Podle jeho
názoru platí, že účastníci se dohodli, že náhrada bude poskytnuta v jiné lhůtě,
než lhůtě 60 dnů, uvedené v § 20 odst. 2 zákona o půdě, a nemohlo proto dojít k
promlčení nároku. Následné zamítnutí žaloby z tohoto důvodu považuje za
nesprávné. Dále namítá, že uvedené vznesení námitky promlčení žalovaným je
jednáním, jež je v rozporu s § 3 občanského zákoníku, tj. s dobrými mravy.
Žalobce konstatuje, že žalovaný jeho nárok obecně uznal, pouze pokud jde o jeho
výši podmiňoval poskytnutí náhrady předložením podrobných listin o odnětí
majetku, které však neexistovaly. O odnětí mechanizace jeho otci - právnímu
předchůdci žalobce - nikdy nebyl vyhotoven soupis, výměry byly vydány jen o
odnětí velké techniky. Přitom je nepochybné, že otci byla odňata veškerá
zemědělská mechanizace. Žalovaný přesto o poskytnutí náhrady jednal a nikdy
žalobci jako oprávněné osobě nesdělil konečné stanovisko, které by mělo být
podkladem pro podání žaloby. K podání žaloby se žalobce rozhodl až po zjištění,
že povinnou osobou je žalovaný, který je v likvidaci, a v jejím rámci nehodlá
žalobce uspokojit.Vzhledem k názoru žalobce, že nemohlo k promlčení jeho nároku
dojít, navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v části, ve které potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozsudku soudu prvního stupně v části,
ve které byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem odvolacího soudu.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17.zákona č.30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1.1.2001 ( dále jen "o.s.ř.").
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání je založena na ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., protože
odvolací soud k návrhu žalobce výrokem výslovně připustil dovolání, neboť jde o
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Jiné důvody přípustnosti
dovolání dány nejsou, a to včetně vad řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
o.s.ř., které vždy zakládají přípustnost dovolání. Uplatněné dovolací důvody
jsou podřaditelné pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. , protože
dovolatel napadá správnost právního posouzení věci odvolacím soudem; dovolací
důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm.c) o.s.ř. ( spočívající v tom, že
skutková zjištění soudu v podstatné části nevycházejí z provedených důkazů)
sice dovolatel rovněž zmiňuje, blíže jej však neodůvodňuje. Dovolací soud by se
tímto důvodem ovšem ani nemohl zabývat, protože v případě, kdy přípustnost
dovolání vyplývá z výroku odvolacího soudu podle § 239 odst. 1 o.s.ř., je
dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen právní závěry rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v mezích
uplatněných dovolacích důvodů ( § 242 odst.3 věta prvá o.s.ř.), týkajících se
právního závěru odvolacího soudu, že nároku žalobce, založenému ustanovením §
20 odst. 1 zákona o půdě, a převyšujícímu 199.205 Kč, nelze vyhovět z důvodu
promlčení, jehož se povinný dovolal.
Dovolací soud v prvé řadě nemá pochybnosti o správnosti právního závěru
odvolacího soudu, že zákon o půdě neupravuje institut promlčení práv tímto
zákonem založených, a že s ohledem a ustanovení § 1 odst. 3 zákona o půdě je
třeba při rozhodování o promlčení těchto nároků použít ustanovení § 101
občanského zákoníku, obsahujícího obecnou úpravu institutu promlčení. Správný
je rovněž právní závěr odvolacího soudu, že právo na náhradu za zemědělský
inventář ve smyslu ustanovení § 20 (které bylo řádně uplatněno u povinné osoby
v propadné lhůtě), bylo možno poprvé uplatnit u soudu prvý den poté, kdy
povinnému uplynula 60-ti denní lhůta k poskytnutí náhrady podle ustanovení § 20
odst. 2 zákona o půdě, takže tímto dnem počala běžet obecná tříletá lhůta k
uplatnění nároku u soudu. Z obsahu spisu neplyne, že by se účastníci dohodli o
posunu počátku promlčecí lhůty, jak tvrdí dovolatel, ani žádná jiná skutečnost,
z níž by bylo možno vyvozovat přerušení této lhůty, resp. vznik nové promlčecí
lhůty. Rovněž nedošlo k uznání dluhu ( nad částku přiznanou odvolacím soudem)
co do důvodu i výše, takže nepřichází v úvahu desetiletá promlčecí doba podle
ustanovení § 110 odst. 1 obč. zák. Jestliže za této situace žalovaný námitku
promlčení uplatnil, postupoval soud v souladu s ustanovením § 100 odst. 1 obč.
zák., podle něhož v případě, že dlužník se dovolá promlčení, nelze promlčené
právo věřiteli přiznat.
Zbývá proto posoudit, zda v daném případě uplatnění námitky promlčení povinnou
osobou nebylo namístě aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož
výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v
rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud ve své judikatuře zastává názor, že
aplikace uvedeného ustanovení je při posuzování práv a povinností dle zákona o
půdě možná, musí však být odůvodněna mimořádnými okolnostmi případu. Za takový
případ by bylo možno považovat např.vyjádření povinné osoby, že hodlá plnit ve
výši požadované oprávněnou osobou, jednání obou stran o tom, že nárok oprávněné
osoby bude v požadované výši uspokojen věcmi, které budou určeny dodatečnou
dohodou účastníků, eventuelně v jiných případech, které by bylo možno posuzovat
jako vážný příslib plnění se strany povinného, podložený jeho reálným jednáním.
Tak tomu však v daném případě nebylo. Výzvu k poskytnutí náhrady podle
ustanovení § 20 zákona o půdě učinil žalobce podle zjištění soudu prvního
stupně v roce 1991 ( výzva je sepsána dne 21.8.1991). Z žádného důkazu ve spisu
nevyplývá, že by žalovaný uznával nárok žalobce nad částku přiznanou rozsudkem
odvolacího soudu . Naopak žalobce ve výpovědi před soudem prvního stupně dne
14.1.2000 uvedl, že žalovaný v podstatě uznával jeho nárok, nikoli však výši.
Nabídku žalovaného na "kompenzaci ve strojích" považoval žalobce za
nepřijatelnou.
Dovolací soud nespatřuje za této situace v okolnostech případu důvody hodné
zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly spatřovat v uplatněné námitce
promlčení rozpor s dobrými mravy. Nebylo prokázáno, že by žalovaný svým
jednáním utvrzoval žalobce v domnění, že mu poskytne náhradu v celé jím
požadované výši. Žalobce si naopak musel být nejméně od roku 1992 vědom toho,
že žalobce nepovažuje jeho nárok za dostatečně prokázaný zejména z hlediska
výše. Na běh promlčecí lhůty pak nemá vliv ani okolnost, že žalovaný se
výslovně nevyjádřil, že nárok žalobce neuznává - právě nečinnost povinného
poté, kdy měl začít ze zákona plnit, opravňuje věřitele k uplatnění nároku u
soudu. Šlo tedy dle názoru dovolacího soudu o obvyklou situaci, kdy žalobce
musel zvážit, zda má své právo uplatnit u soudu. Pokud tak v promlčecí lhůtě
neučinil, a k podání žaloby přistoupil až poté, kdy zjistil, že žalovaný je v
likvidaci, dopadají na něj následky promlčení stanovené občanským zákonem, jak
je shora uvedeno.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto shledán správným a dovolání bylo v důsledku
toho zamítnuto (§ 243b odst. 1, věta před středníkem o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému, jenž by s
ohledem na výsledek dovolacího řízení měl nárok na jejich náhradu (§ 243b odst.
4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.), prokazatelné náklady tohoto řízení
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková