26 Cdo 2791/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana
Huška ve věci žalobce 3. družstva, zastoupeného advokátem, proti žalované M.
S., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k movité věci a o
umožnění přístupu k věci pronajímateli, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad
Nisou pod sp. zn. 7 C 171/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. května 2005, č. j. 30 Co
159/2005-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby žalované bylo uloženo umožnit mu přístup do „bytu č. 4
v domě v J. n. N.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a to jednou ročně
za účelem kontroly stavu bytu a majetku žalobce v něm umístěného a dále podle
potřeby v mimořádných případech jako jsou zejména živelné pohromy, nutné a
plánované opravy, revize apod. (dále jen „žaloba na umožnění přístupu do
bytu“); současně se domáhal určení, že je vlastníkem plynového topení
umístěného v předmětném bytě.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28.
ledna 2005, č. j. 7 C 171/99-120, uložil žalované povinnost umožnit žalobci
přístup do předmětného bytu „za účelem kontroly, zda byt je užíván řádným
způsobem, a to vždy v dopoledních hodinách první říjnovou sobotu v kalendářním
roce“ (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem plynového
topení umístěného v bytě (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků
(výrok III.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. května 2005, č. j. 30 Co
159/2005-130, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku III., rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků a vyslovil, že v zamítavém výroku II. zůstává
rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo
jiné za zjištěno, že od konce osmdesátých let (minulého století) neumožnila
žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) žalobci, resp. dříve jeho právnímu
předchůdci, (pronajímateli bytu) přístup do bytu za účelem kontroly jeho
užívání a že žalobce v průběhu řízení uváděl, čeho by se kontrola v bytě měla
týkat (celková kontrola bytu a jeho stavu, odsouhlasení pasportu). Na tomto
skutkovém základě odvolací soud – ve vztahu k žalobě na umožnění přístupu do
bytu – především dovodil, že v daném případě není soud vázán návrhem účastníků,
neboť z ustanovení § 665 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen „obč.
zák.“), vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Poté rovněž
dovodil, že vzhledem ke znění ustanovení § 665 odst. 1 věty druhé obč. zák.
není zapotřebí v petitu žaloby výslovně uvádět, co konkrétně může žalobce
kontrolovat, a pokračoval, že běžná (preventivní) kontrola předmětu nájmu a
způsobu jeho užívání je právem pronajímatele a že nedojde-li k dohodě mezi
účastníky nájemního vztahu, může upravit formu kontroly, její frekvenci a
rozsah soud, který je v tomto směru limitován pouze ustanovením § 3 odst. 1
obč. zák., tj. vyvážeností zájmů účastníků nájemního vztahu z hlediska dobrých
mravů. Zde dovodil, že kontrola prováděná jednou ročně je adekvátní jak ve
vztahu k pronajímateli tak také ve vztahu k nájemci a nelze ji pokládat za
šikanózní výkon práva pronajímatele. Z těchto důvodů vyhovující výrok I.
rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku I., podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle § 241a
odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především namítla, ustanovení § 665
odst. 1 věty druhé obč. zák. „rozhodně nevyjadřuje způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky, ale stanoví pouze právo pronajímatele přístupu do bytu za
jistým a jednoznačným účelem, t. j. zda je byt řádně užíván … stanoví, k čemu
je pronajímatel oprávněn …. Žádný jiný důvod přístupu do bytu nepřichází do
úvahy s výjimkou ustanovení § 692 odst. 3 obč. zák.“. Současně příkladmo uvedla
ustanovení § 142, § 149 a § 438 obč. zák., která naopak podle jejího názoru
způsob vypořádání vztahu mezi účastníky upravují. V návaznosti na to uvedla, že
ačkoliv žalobní petit ve znění „žalované se ukládá nebránit výkonu vlastnických
práv bráněním přístupu do bytu za účelem jeho kontroly“ nebyl v průběhu řízení
změněn, bylo o této části žaloby rozhodnuto – nad rámec tohoto návrhu – tak, že
„žalovaná je povinna umožnit žalobci přístup do předmětného bytu za účelem
kontroly, zda byt je užíván řádným způsobem, a to vždy v dopoledních hodinách
první říjnovou sobotu v kalendářním roce“. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že
vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil přesto, že z něj
nevyplývá, o jakou konkrétní kontrolu v bytě by mělo jít. Za neurčité – z
důvodů vyjmenovaných v dovolání – pokládá i vymezení doby kontroly užitím
sousloví „v dopoledních hodinách“. Dodala rovněž, že podle § 665 odst. 1 věty
druhé obč. zák. kontrolu zde upravenou nelze požadovat a realizovat způsobem
nadměrným, např. opakovaně. Má za to, že o věc zásadního právního významu jde
proto, že z „ústavního nálezu 218/95“ vyplývá, že je porušením čl. 36 Listiny
základních práv a svobod, rozhodne-li soud – jako v daném případě – nad rámec
uplatněného návrhu. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud
v napadeném rozsahu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu
vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. května 2005, tedy
po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího
soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §
237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci
přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve vyhovujícím
výroku I. napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.).
V projednávané věci – jde-li o uplatněné dovolací důvody – dovolatelka v
dovolání formálně odkázala na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.,
tedy jakoby v dovolání vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř. uplatnila rovněž dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolací soud však zastává názor, že
posléze uvedený dovolací důvod – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2
o.s.ř.) – nijak obsahově nekonkretizovala, neboť v dovolání neuvedla, že
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Její dovolací námitky (odvolací
soud potvrdil ve vyhovujícím výroku I. rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv
ten rozhodl nad rámec žaloby a přitom zde nešlo o řízení, v němž by z právního
předpisu vyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky; z výroku I.
rozsudku soudu prvního stupně potvrzeného napadeným rozsudkem nevyplývá, o
jakou konkrétní kontrolu v bytě by mělo jít; neurčité je i vymezení doby
kontroly užitím sousloví „v dopoledních hodinách“) jsou z obsahového hlediska
podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Dovolatelka však přehlédla, že k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
(stejně jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy,
je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však
takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že odvolací soud – s
odkazem na ustanovení § 665 odst. 1 věty druhé obč. zák. – rovněž dovodil, že
běžná (preventivní) kontrola předmětu nájmu a způsobu jeho užívání je právem
pronajímatele a že nedojde-li k dohodě mezi účastníky nájemního vztahu, může
upravit formu kontroly, její frekvenci a rozsah soud, který je v tomto směru
limitován pouze ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., tj. vyvážeností zájmů
účastníků nájemního vztahu z hlediska dobrých mravů. Zde dovodil, že kontrola
prováděná jednou ročně je adekvátní jak ve vztahu k pronajímateli tak také ve
vztahu k nájemci a nelze ji pokládat za šikanózní výkon práva pronajímatele. Z
uvedeného vyplývá, že odvolací soud se zabýval (a to s odkazem na ustanovení §
3 odst. 1 obč. zák.) otázkou nadměrnosti kontroly ve smyslu § 665 odst. 1 věty
druhé obč. zák. Správnost závěrů, které v tomto směru přijal, dovolatelka ničím
nezpochybnila; za takové zpochybnění totiž nelze bez dalšího pokládat její
dovolací námitku, že podle § 665 odst. 1 věty druhé obč. zák. kontrolu zde
upravenou nelze požadovat a realizovat způsobem nadměrným, např. opakovaně.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak
měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 25. května
2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu