26 Cdo 2820/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) A.
P., zastoupenému advokátem, a 2) L. L., o určení neplatnosti dohody, vedené u
Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 980/2001, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2007, č. j. 38 Co
395/2005-133, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2007, č. j. 38 Co 395/2005-133,
a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. května 2005, č. j.
5 C 980/2001-115, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Hodoníně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
6. května 2005, č. j. 5 C 980/2001-115, výrokem I. zamítl žalobu na určení
neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností k „družstevnímu bytu
č. 1
o velikosti 1+2 v I. podlaží domu č. p. 1207 na ulici Novosady v B.“ (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“) uzavřené mezi žalovanými A. P. a L. L. dne 21.
července 1998 a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II., III.
a IV.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
1. února 2007, č. j. 38 Co 395/2005-133, potvrdil citovaný rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I. a III. (výrok I.), změnil ho v nákladových
výrocích II. a IV. (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků (výrok IV.).
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně mimo
jiné za zjištěno, že žalobkyně a první žalovaný uzavřeli manželství dne
2. července 1983, že dne 15. listopadu 1984 uzavřeli s P. H. dohodu
o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu, že téhož dne požádali
Stavební bytové družstvo V. o převod členských práv a povinností k bytu
a předložili mu prohlášení o majetkovém vypořádání a že na základě zápisu
o odevzdání a převzetí družstevního bytu ze dne 17. prosince 1984 předmětný byt
převzali. Dále zjistil, že žalobkyně a první žalovaný podepsali dne 20. září
1988 prohlášení o rozdělení společného majetku, že podle tohoto prohlášení si
měl první žalovaný „ponechat“ předmětný byt, že v říjnu 1988 se žalobkyně s
dcerou z předmětného bytu odstěhovala do garzoniéry, kterou jí poskytl její
zaměstnavatel, že garzoniéru měla zařízenou věcmi, které si pořídila s prvním
žalovaným za trvání manželství, že rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne
27. prosince 1988,
sp. zn. 4 C 338/88, bylo manželství žalobkyně a prvního žalovaného pravomocně
rozvedeno ke dni 24. ledna 1989 a že v roce 1994 se žalobkyně přestěhovala do
podnájmu ve V. na M.. Vzal také za prokázáno, že od října 1988 žalobkyně
předmětný byt nenavštívila, že neprojevila ani zájem se do něj dostat, že
prvního žalovaného nevyzvala k předání klíčů od bytu a umožnění vstupu do něj a
že dne
21. července 1998 uzavřeli žalovaní dohodu o převodu členských práv a
povinností k předmětnému bytu (dále jen „dohoda ze dne 21. července 1998“). Na
tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně a první
žalovaný uzavřeli ústní dohodu o zrušení práva společného nájmu předmětného
bytu s tím, že jako člen družstva bude dále nájemcem bytu první žalovaný a že
žalobkyně se z bytu vystěhuje bez bytové náhrady. Uzavření uvedené dohody ze
strany žalobkyně odůvodnil konstatováním, že „žalobkyně od října 1988 byt
nenavštívila, neměla zájem se do bytu dostat, přestože od něj neměla klíče,
žádným způsobem žalovaného č. 1 nevyzývala k předání klíčů a umožnění vstupu do
bytu, a proto se … jeví nepravděpodobné, že by v bytě měla své osobní věci,
které by mohla 10 let postrádat“. Odvolací soud pak dovodil, že dohodu o dalším
užívání předmětného bytu (dohodu ve smyslu § 177 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. –
dále jen „obč. zák. před novelou“) žalobkyně a první žalovaný uzavřeli
konkludentně. Na konkludentní uzavření dohody ve smyslu § 177 odst. 1 obč. zák.
před novelou ze strany žalobkyně přitom usoudil z toho, že „žalobkyně ještě za
trvání manželství se z bytu spolu s nezletilou dcerou odstěhovala, vzala si
sebou částečně bytového zařízení a po dobu více než 13 let o byt žádným
způsobem neprojevila zájem, neusilovala o jeho užívání a nesnažila se věc řešit
např. podáním žaloby na zrušení práva společného nájmu bytu“; za této situace
SBD V. pokládalo za jediného nájemce předmětného bytu prvního žalovaného, který
byt užíval a platil z něho nájemné, a nemělo proto pochyb o tom, že je to první
žalovaný, kdo může platně převést členská práva a povinnosti na jiný subjekt,
což se stalo (platnou) dohodou ze dne 21. července 1998. Z těchto důvodů
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé
potvrdil.
Proti výrokům I., II. a IV. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní
význam; přitom odkázala na ustanovení § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V
dovolání zpochybnila správnost právního názoru, že uzavřela s prvním žalovaným
konkludentně dohodu
o dalším užívání bytu podle § 177 odst. 1 obč. zák. před novelou. V této
souvislosti uvedla, že předmětný byt opustila ještě před rozvodem manželství
proto, aby nedocházelo k rozporům a hádkám, avšak rozhodně neučinila
kvalifikovaný projev vůle směřující k uzavření dohody o dalším užívání bytu v
tom smyslu, že byt by měl nadále užívat první žalovaný. Podle názoru
dovolatelky nasvědčují i svědecké výpovědi tomu, že ke konkrétní dohodě v tomto
směru nedošlo, byť se určitá jednání vedla. Nakonec poukázala na řízení vedená
u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 980/2001
a 6 C 1473/98. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný se ve vyjádření k dovolání mimo jiné ztotožnil s právním
posouzením věci odvolacím soudem, zdůraznil, že konkludentní uzavření dohody
potvrdili i slyšení svědci, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí
řízení
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky
(§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil (ve výroku o věci samé) v pořadí
první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod,
kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu dovolání – dospěl k závěru, že
dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Napadený rozsudek je založen (rovněž) na právním závěru, že na základě
konkludentně uzavřené dohody mezi dovolatelkou a prvním žalovaným (o zrušení
práva společného užívání předmětného /družstevního/ bytu) a o dalším užívání
bytu ve smyslu § 177 odst. 1 obč. zák. před novelou se první žalovaný stal jako
člen družstva jediným uživatelem (a později nájemcem) předmětného bytu a mohl
proto platně uzavřít s druhým žalovaným dohodu o převodu členských práv a
povinností.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení (předběžné)
právní otázky, zda ze zjištěného skutkového stavu věci lze dovodit závěr, že
dovolatelka
a první žalovaný uzavřeli konkludentně dohodu (o zrušení práva společného
užívání předmětného /družstevního/ bytu) a o dalším užívání bytu ve smyslu §
177 odst. 1 obč. zák. před novelou. Je-li podle závěru dovolacího soudu
napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení
této otázky) přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 177 odst. 2 obč. zák. před novelou nabyl-li práva na přidělení
družstevního bytu jeden z rozvedených manželů před uzavřením manželství,
zanikne právo společného užívání bytu rozvodem; právo byt užívat zůstane tomu z
manželů, který nabyl práva na byt před uzavřením manželství. V ostatních
případech společného užívání družstevního bytu rozhodne soud, nedohodnou-li se
rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich po slyšení orgánu družstva o zrušení
tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva byt dále
užívat; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu.
Z ustanovení § 177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou vyplývalo, že
rozvedení manželé mohli zrušit právo společného užívání družstevního bytu
dohodou, v jejímž rámci se také dohodli na dalším užívání bytu; mohli tedy
takto učinit dohodou jako (dvoustranným) právním úkonem, jehož účastníky byli
oba rozvedení manželé. Protože pro tuto dohodu nebyla v době do 31. prosince
1991 stanovena písemná forma, mohla být uzavřena i ústně, popřípadě
konkludentně, jak to lze dovodit z ustanovení
§ 35 odst. 1 obč. zák. před novelou. Za konkludentní projev nelze však bez
dalšího považovat opomenutí ve formě mlčení či jiné nečinnosti; neplatí proto
bez dalšího zásada, že „kdo mlčí, souhlasí“.
Jako (dvoustranný) právní úkon musela dohoda ve smyslu § 177 odst. 2 věty druhé
obč. zák. před novelou – vedle tam uvedených náležitostí – splňovat i obecné
náležitosti právních úkonů normované ustanovením § 34 a násl. obč. zák. před
novelou. Uzavření dohody ve smyslu § 177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před
novelou pak v první řadě předpokládalo existenci projevu vůle směřujícího k
uzavření takové smlouvy (dohody), tedy ke vzniku těch práv a povinností, které
právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 34 obč. zák.), a to na straně
obou rozvedených manželů. Jinak řečeno závěr o uzavření dohody ve smyslu § 177
odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou konkludentním způsobem nutně
předpokládal, že zde byl dán konkludentní projev vůle směřující k uzavření
takové dohody na straně obou rozvedených manželů.
Z toho mimo jiné vyplývá, že soud musí podle výsledků provedeného dokazování
posoudit, zda vůle obou rozvedených manželů směřovala k uzavření takové dohody.
Na takový konkludentní projev vůle na straně dovolatelky však nelze bez dalšího
usoudit z pouhého jejího mlčení či nečinnosti, jak to ve skutečnosti v
posuzovaném případě učinil odvolací soud, který na konkludentní uzavření dohody
ze strany dovolatelky usoudil z toho, že se s nezletilou dcerou ještě za trvání
manželství z bytu odstěhovala, vzala si sebou část bytového zařízení a po dobu
více než 13 let neprojevila o byt zájem, neusilovala o jeho užívání a
nepokusila se věc řešit např. podáním žaloby na zrušení práva společného nájmu
bytu. Nezabýval-li se ovšem odvolací soud posouzením, zda dovolatelka
projevila, byť konkludentně, vůli směřující k uzavření dohody ve smyslu § 177
odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou, nemohl ani uzavřít, že dovolatelka a
první žalovaný takovou dohodu (konkludentně) uzavřeli. Z uvedeného vyplývá, že
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl použit opodstatněně.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené
rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který se rovněž nezabýval
posouzením, zda dovolatelka projevila vůli směřující k uzavření dohody ve
smyslu § 177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou), dovolací soud zrušil i
toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b
odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu