26 Cdo 2835/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. J. proti žalované M.
C., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C
181/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
července 2000, č. j. 19 Co 291/2000-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. července 2000, č.
j. 19 Co 291/2000-35, potvrdil - v tam uvedeném znění - rozsudek ze dne 15.
března 2000, č. j. 17 C 181/99-18, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního
stupně) uložil žalované "vyklidit byt 2+1 s příslušenstvím ve IV. patře domu
číslo popisné 17 v P. ulici v P. do 6 měsíců od právní moci rozsudku" a
rozhodl, že žalobci se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Současně
odvolací soud rozhodl, že žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost (a
současně důvodnost) výslovně opřela o ustanovení "§ 237 písm. f) (správně § 237
odst. 1 písm. f/) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). Naplnění namítané vady spatřuje v
postupu soudu prvního stupně, který dne 15. března 2000 věc projednal a rozhodl
v její nepřítomnosti, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonem
stanovené předpoklady. Omluvu (odůvodněnou nemocí) k jednání nařízenému na
tento den totiž nehodnotil ve světle její předchozí omluvy (odůvodněné rovněž
nemocí) spojené s žádostí o odročení v pořadí prvního jednání v dané věci, a
proto ji nepovažoval rovněž za žádost o odročení v pořadí druhého jednání.
Přitom v pořadí první jednání, nařízené na den 12. ledna 1999 (správně 2000),
na základě její omluvy - spojené s žádostí o odročení jednání - odročil. Tím jí
byla odňata možnost vyjádřit se k dané věci a byla jí tak znemožněna realizace
procesních práv přiznaných zákonem a ústavou. Zároveň v dovolání namítla, "že
nebyla objasněna základní otázka týkající se členství dovolatelky v bytovém
družstvu, dohody mezi předcházejícím a současným bytovým družstvem a nebylo
objasněno, proč družstvo po desetiletí jednalo a jedná s dovolatelkou jako s
bydlící členkou konkrétního bytu, ... když dovolatelka nikdy nebyla v nájmu či
podnájmu své tety, tím méně žalobce, a na svůj náklad například v době nemoci
své tety nechala za více jak 60.000,- Kč na žádost bytového družstva vyměnit
všechna okna". Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že žalované nebyla odňata možnost
jednat před soudem, neboť věc konzultovala s JUDr. J. S. a lze předpokládat,
"že jí byla známa skutečnost, že pokud nebude soudu včas doručena odpovídající
omluva se žádostí o odročení jednání, může soud ve věci jednat bez její
přítomnosti". Podle žalobcova názoru byly rozhodující skutečnosti zjištěny z
listinných důkazů a lze jen stěží předpokládat, že by výslech žalované
významným způsobem změnil rozhodnutí soudu. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání bylo sice podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (§ 236
odst. 1 o.s.ř.), včas a subjektem k tomu oprávněným, tj. účastnicí řízení
(žalovanou) řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.),
avšak není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(jako je tomu v projednávaném případě), připouští občanský soudní řád dovolání
v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami
uvedenými v § 237 odst. 1 o.s.ř. zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v
ustanoveních § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239
odst. 1 a 2 o.s.ř. v daném případě nejde. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, aniž tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení
odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle § 238
odst. 1 písm. b/ o.s.ř. normuje toto ustanovení. Nenavrhla - li žalovaná
vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění
návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §
239 odst. 2 o.s.ř.; odvolací soud sám přípustnost dovolání proti svému
potvrzujícímu rozsudku ve smyslu § 239 odst. 1 o.s.ř. nevyslovil.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 237 odst. 1
o.s.ř.
Jak již bylo výše zmíněno, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu - tedy i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu -
jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §
237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není
založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve
tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve
smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a
osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se
jich účastník výslovně dovolává. Vzhledem k tomu, že vady řízení vyjmenované v
§ 237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a g/ o.s.ř. žalovaná nenamítá a jejich
existence nevyplývá ani z obsahu spisu, jeví se v projednávané věci podstatným
posoudit, zda došlo k odnětí možnosti žalované jednat před soudem prvního
stupně (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) tím, že jednání dne 15. března 2000, při
němž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé, nebylo na základě písemné omluvy
žalované (odůvodněné nemocí) odročeno.
Podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným
postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí
postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která
mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit
přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku
řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem
odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom
jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování
postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy)
a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování;
k uvedené vadě pak přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla - li v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli.
Příkladem odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu citovaného ustanovení je
mimo jiných i případ, kdy soud věc projednal v rozporu s ustanovením § 101
odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka. Naproti tomu nelze považovat za
odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá
občanskému soudnímu řádu.
Účastník má právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR
ze dne 16. prosince 1992 a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb.). Není vyloučeno, aby
soud věc projednal a rozhodl bez přítomnosti účastníka, je však vždy povinen
poskytnout mu možnost, aby jejímu projednání přítomen byl. Ustanovení § 115
o.s.ř. ukládá soudu, aby k nařízenému jednání předvolal účastníky a všechny,
jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno
tak, aby měli dostatek času k přípravě. Na účastníku pak je, zda svého práva
využije či nikoli. Podle § 101 odst. 2 o.s.ř. totiž pokračuje soud v řízení, i
když jsou účastníci nečinní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k
jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v
jeho nepřítomnosti. Soud tak může ve smyslu citovaného ustanovení projednat věc
v nepřítomnosti řádně předvolaného účastníka za předpokladu, že nepřítomný
účastník nepožádal - z důležitého důvodu - o odročení jednání. Přitom se v
soudní praxi ustálil názor, že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není
bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu § 101 odst. 2 o.s.ř. (srov.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 1996, sp. zn. 2
Cdon 369/96, uveřejněné pod č. 25 v sešitě č. 3 z roku 1998 časopisu Soudní
judikatura).
Z obsahu spisu vyplývá, že v pořadí první jednání u soudu prvního stupně,
nařízené na den 12. ledna 2000, k němuž se nedostavil žádný z účastníků, bylo
na žádost obou účastníků odročeno na den 15. března 2000 (žalovaná v žádosti
uvedla, že na den 12. ledna 2000 byl stanoven termín její operace a požádala "o
určení nového termínu v jarních měsících"). Dne 8. března 2000 žalovaná
doručila soudu prvního stupně podání, v němž uvedla, že "s velkou omluvou
posílá potvrzení lékaře vydané na základě jejího onemocnění"; v připojeném
lékařském potvrzení bylo uvedeno, že dne 7. března 2000 byla ošetřena u
praktického lékaře a byl jí doporučen klidový režim po dobu čtrnácti dnů. Jak
plyne z protokolu o jednání ze dne 15. března 2000, soud prvního stupně v úvodu
jednání konstatoval, že žalovaná se k jednání nedostavila, nepřítomnost
omluvila onemocněním a o odročení jednání nežádala. Poté věc projednal v
nepřítomnosti žalované a o uplatněném nároku téhož dne rozhodl.
Žalovaná se tedy k jednání u soudu prvního stupně dne 15. března 2000, k němuž
byla řádně a včas předvolána (předvolání jí bylo doručeno poštou dne 7. února
2000), po předchozí písemné omluvě (odůvodněné onemocněním) nedostavila. V
tomto případě - na rozdíl od omluvy k jednání na den 12. ledna 2000, v níž o
odročení jednání požádala - pouze (onemocněním) omluvila svou nepřítomnost u
jednání, avšak o jeho odročení jednoznačně nepožádala.
Postup soudu prvního stupně, který při jednání dne 15. března 2000 vzal na
vědomí písemnou omluvu žalované, věc projednal v její nepřítomnosti a téhož dne
o uplatněném nároku rozhodl, byl tudíž, a to i s přihlédnutím k výše zmíněné
judikatuře, v souladu s ustanovením § 101 odst. 2 o.s.ř. a proto jej nelze
hodnotit jako "nesprávný". Řízení před soudem prvního stupně tak namítanou
vadou podle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. postiženo nebylo. Lze jen dodat, že
žalovaná se účastnila projednání svého odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně u odvolacího soudu a mohla tak - ať již sama nebo prostřednictvím svého
tehdejšího zástupce, rovněž přítomného u odvolacího jednání - uplatnit svá
procesní práva, včetně možnosti "vyjádřit se k dané věci".
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto,
takže žalobci vzniklo ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty první (per
analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o.s.ř. právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč (§ 7, § 9
odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č.
235/1997 Sb.) a z paušální náhrady hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§
13 odst. 1 a 3 téže vyhlášky), celkem 575,- Kč. Uvedenou částku bude žalovaná
povinna zaplatit v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o.s.ř. (§ 243b odst. 4
o.s.ř.) k rukám zástupce žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová