Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně M. N., zastoupené JUDr. Ivou Háječkovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. čp. 6, proti žalovaným 1. J. Š. a 2. V. Š., zastoupeným JUDr. Vladimírem Jiřenou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 12, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 148/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. června 1999, č.j. 6 Co 1707/99 - 87, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 24. 3. 1999, č. j. 14 C 148/98 - 61, žalobu, jíž se žalobkyně domáhala přivolení k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím v domě č. XY ve XY (dále též jen „předmětný byt“ nebo „byt“); tato výpověď byla dána žalovaným dne 4. 8. 1998 z důvodů uvedených v § 711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zák., které podle žalobních tvrzení měly spočívat v tom, že žalovaní po dobu od ledna do července 1998 neplatili za spotřebovanou vodu a že neprovádějí úklid společných prostor, že první žalovaná žalobkyni fyzicky napadla, a že druhý žalovaný bez souhlasu pronajímatelky v bytě podniká.
Zároveň okresní soud rozhodl, že žalovaní nemají právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobkyně je vlastnicí domu, v němž se předmětný byt nachází a pronajímatelkou bytu, že žalovaní, kteří jsou nájemci předmětného bytu, neplatili v období od 11. 1. 1998 do 31. 8. 1998 žalobkyni „úhradu za spotřebovanou vodu a jí účtovanou náhradu za úklid společných prostor v domě“, že mezi žalobkyní a první žalovanou „došlo k fyzickému napadení“, že žalobkyně ve svém domě prováděla od roku 1995 rozsáhlé stavební úpravy, které měly vliv na čistotu v domě, že druhý žalovaný „je držitelem živnostenských listů s místem podnikání pod adresou navrhovatelky“, že pokud provozoval podnikatelskou činnost, bylo to v prostorách společnosti D., a že po ukončení spolupráce s touto firmou již podnikatelskou činnost neprovozoval.
Okresní soud dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. není dán, protože žalobkyně nezaslala žalovaným písemnou výstrahu, že hrubě porušují dobré mravy v domě, a tím nesplnila základní předpoklad pro uplatnění tohoto výpovědního důvodu. V neplacení úhrady za spotřebovanou vodu za období od 11. 1. 1998 do 31. 8. 1998 okresní soud neshledal hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., když konstatoval, že žalovaní písemně žádali žalobkyni o „vyúčtování spotřebované vody“ s tím, že z jejich propočtů i z propočtů žalobkyně měl plynout přeplatek „na spotřebované vodě“.
I když o právním úkonu žalovaných, směřujícímu k započtení vzniklého přeplatku, uvedl soud prvního stupně, že úkon „nebyl perfektní ve smyslu § 580 o. z.“, soud „k této situaci“ přihlédl a nezaplacení úhrady za vodu po dobu delší tří měsíců nepovažoval za porušení povinností nájemce takové intenzity, aby byl naplněn výpovědní důvod ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Stejný závěr vyslovil i ve vztahu k prokázanému neplacení částky 200,- Kč za úklid v domě, když vzal za prokázáno, že žalobkyně v domě prováděla od roku 1995 rozsáhlé stavební úpravy.
Soud prvního stupně zároveň neshledal naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v tvrzeném podnikání druhého žalovaného v předmětném bytě, když nebylo prokázáno, že by druhý žalovaný podnikatelskou činnost v domě žalobkyně „skutečně vyvíjel a provozoval, byť měl v živnostenských listech uvedeno jako místo podnikání adresu svého bydliště“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 6. 1999, č. j. 6 Co 1707/99 - 87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni zavázal nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení; zároveň nevyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání. Zdůraznil, že při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu musí soud vycházet z toho, zda jsou naplněny výpovědní důvody v této výpovědi uvedené; tyto důvody nesmějí být dodatečně měněny či rozšiřovány (v tomto ohledu konstatoval, že jako výpovědní důvody dle § 711 odst. 1 písm. d/ a c/ obč. zák. uplatnila žalobkyně ve výpovědi z nájmu obsažené v žalobě „skutečnost, že odpůrci neplatili po dobu delší jak 3 měsíce za odběr vody, navrhovatelka byla odpůrkyní fyzicky napadena, odpůrci nepřispívali na úklid společných prostor a chodníku a odpůrce v bytě bez souhlasu navrhovatelky podniká“).
Pokud žalobkyně v odvolacím řízení uvedla další skutečnosti (tvrzení, že žalovaní jsou vlastníky nemovitosti, resp. že prováděli v bytě „zásahy, které narušily statiku domu“), nemohl k nim odvolací soud přihlédnout právě proto, že nebyly uvedeny v samotné výpovědi. V otázce posouzení existence výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zák. se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že v případě výpovědního důvodu ve smyslu § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. neprokázala žalobkyně splnění podmínky pro jeho uplatnění - předchozí písemné výstrahy.
Ohledně výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že v daném případě nejde o hrubé porušení povinností nájemce takové intenzity, aby odůvodňovalo přivolení k výpovědi, když mezi účastníky řízení dosud nebylo vyjasněno, zda je za odběr vody nedoplatek, či přeplatek. Odvolací soud rovněž neshledal porušení povinností nájemce tím, že druhý žalovaný v bytě podniká, neboť - jak uvedl - v nájemní smlouvě není zakotvena povinnost žádat o souhlas pronajímatele a ze žádného zákona nevyplývá, že by žalovaný, pokud „má v živnostenském listě napsáno jako sídlo podnikání předmětný byt, porušil své zákonné povinnosti“.
Návrhu žalobkyně na připuštění dovolání (k otázce, „zda je oprávněna žaloba o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, má-li nájemce v bytě bez souhlasu pronajímatelky místo svého podnikání“ a k „oprávněnosti přivolení k výpovědi z nájmu bytu za situace, kdy nájemce dluží úhradu za služby v délce osmi měsíců“) odvolací soud nevyhověl, neboť podle jeho názoru tyto otázky nejsou zásadního významu a v daném případě jde o to, „zda jsou naplněny skutkové podklady, ze kterých soud vychází při rozhodování o přivolení k výpovědi, a toto je otázkou zkoumání každého konkrétního případu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. (ve znění před novelizací občanského soudního řádu zákonem č. 30/2000 Sb. - dále opět „o. s. ř.“), a v němž jako dovolací důvody uvedla, že „rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru, z neúplného dokazování a z nesprávného výkladu provedených důkazů“. Namítala, že soudy obou stupňů při rozhodování zcela pominuly důkazy, které předložila, a vycházely pouze z tvrzení žalovaných, kteří je ovšem nemohli ničím dokázat, dovozovala, že soud se měl „přesvědčit v době rozhodování o tom, zda přeplatek tvrzený žalovanými existuje, a pokud by neexistoval, měl žalobě vyhovět“.
Tvrdila rovněž, že žalovaní platí „daleko menší částky, než mají v platných a jimi podepsaných smlouvách“, a že dluží i nájemné. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že by druhý žalovaný (podnikáním v bytě bez souhlasu pronajímatelky) porušil svou povinnost nájemce pouze v případě, kdyby měl zákaz podnikání výslovně zakotven v nájemní smlouvě. Poukázala na to, že potvrzením živnostenského úřadu prokázala, že žalovaný má „v bytě místo podnikání“, zdůraznila, že výpovědním důvodem podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je i to, užívá-li nájemce byt k jiným účelům než k bydlení (např. pro výkon podnikání) a „pronajímatele, o jehož souhlas nežádal, tím vystavuje odpovědnosti podle veřejnoprávních předpisů“.
Ve stejné souvislosti zpochybnila skutkové zjištění, že druhý žalovaný v bytě nepodniká, když jeho „místopřísežné prohlášení“ nepovažovala „bez předložení daňových přiznání“ za věrohodný důkaz. Dovolatelka dále uvedla, že soud pominul její tvrzení, že žalovaní v domě neuklízejí a polemizovala se zjištěními soudu o tom, že stavební úpravy, které v domě prováděla, byly úpravami rozsáhlými; i zde vytkla soudu, že si námitku žalovaných „nikterak neověřil“. Vycházejíc z této argumentace (doplněné tvrzeními o chování žalovaných „po dobu soudního řízení“) dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se poté, kdy shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř., a dovolací důvody jsou podle obsahu podřaditelné ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., zabýval otázkou, zda je dovolání žalobkyně přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání může přezkoumat napadený rozsudek z hlediska uplatněných (a relevantních) dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je tato přípustnost obecně stanovena v ustanoveních § 237, § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř.
Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř., jejichž existence činí přípustným (a současně důvodným) dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o. s. ř., nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (nejde totiž o případ, kdy byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil). Totéž platí i o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., poněvadž odvolací soud ve výroku potvrzujícího rozsudku
nevyslovil, že dovolání je přípustné (naopak návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl). Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání již pouze podle § 239 odst. 2 o. s. ř., když právě na toto procesní ustanovení žalobkyně poukazuje. Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Základní předpoklad, za jehož splnění může vůbec dovolací soud uvažovat o tom, zda napadené rozhodnutí má onen zásadní význam, totiž návrh účastníka (žalobkyně), aby byla přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vyslovena, byl naplněn. Jak se ze spisu podává - a jak již bylo uvedeno - odvolací soud tomuto procesnímu návrhu žalobkyně nevyhověl.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních (a nikoli skutkových). Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci jde mimo jiné tehdy, jestliže soud na zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, nebo při subsumpci skutkových zjištění (souhrnu všech poznatků o skutečnostech podstatných pro rozhodování) pod správně určenou právní normu vyloží nesprávně podmínky obecně vyjádřené v její hypotéze a v důsledku toho nesprávně aplikuje vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy. Jestliže § 239 odst. 2 o. s. ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může jít z hlediska věcného vymezení jen o takový důvod, jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - nepokládal za právně významné. Navrhl-li účastník, aby dovolání bylo připuštěno, aniž právně významné otázky konkretizoval v úplném výčtu, a stejně tak zamítl-li odvolací soud návrh na připuštění dovolání, aniž otázky předložené účastníkem zahrnul do výrokové části rozhodnutí, vychází se z toho, že odvolací soud návrhu nevyhověl ohledně všech právních otázek, na jejichž řešení své rozhodnutí založil. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem; proto se mohou právní otázky, na jejichž řešení rozhodnutí spočívá, stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl (zpochybnil-li v dovolání správnost řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal). K tomu, aby konkrétní dovolání bylo shledáno přípustným ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř., je zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež současně dovolatel fakticky napadl. Neučiní- li tento závěr, dovolání přípustné není a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, obsahuje-li řešení právní otázky, jež má význam i pro posouzení jiných (obdobných) sporů, a může mít proto vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, jde-li o právní otázky judikaturou vyšších soudů doposud neřešené nebo otázky, jejichž řešení je v rozhodovací praxi soudů nejednotné nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v ustálené (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, a také tehdy, shledá- li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od této ustálené judikatury odchýlit.
Teprve naplnění všech uvedených procesních skutečností ve svém souhrnu je předpokladem přípustnosti dovolání. Tento předpoklad ale není naplněn v situaci, kdy řešení příslušné právní otázky se v poměrech dovolatele nemůže projevit příznivě proto, že v řízení o dovolání, jehož přípustnost má být opřena pouze o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., není dovoleno, aby dovolací soud vycházel z jiných skutkových zjištění než z těch, jaká učinil odvolací soud, neboť dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (námitku, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování) zde uplatnit nelze. O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu tohoto procesního ustanovení jde zejména v případě, kdy soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popř. i procesního) práva. Na jiném místě tohoto rozsudku již dovolací soud zmínil, že je při přezkumu vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly dovolatelkou obsahově vymezeny. V souzené věci dovolatelka nezpochybňuje skutkové závěry soudů obou stupňů o nesplnění zákonného předpokladu pro úspěšné uplatnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. (předchozí písemné výstrahy). Již z tohoto důvodu není možný přezkum správnosti napadeného rozsudku, pokud spočívá na právním závěru, že nebyl naplněn tento výpovědní důvod.
Tvrzení dovolatelky, jimiž v dovolání zpochybňuje správnost většiny skutkových zjištění o okolnostech rozhodných pro závěr, zda byl, či naopak nebyl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., jsou podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., tedy důvodu, který v řízení o dovolání, opírajícím se o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., uplatněn být nemůže. To platí jak o skutkovém zjištění ohledně existence (neexistence) přeplatku na úhradách za dodávku vody, tak o zjištění o povaze stavebních prací, které žalobkyně v domě prováděla (a které soud vzal v úvahu při posuzování skutečnosti, že žalovaní se nepodíleli na úklidu společných prostor a chodníku), a konečně i o zjištění, že nebylo prokázáno, že by druhý žalovaný svou podnikatelskou činnost v domě žalobkyně „skutečně vyvíjel a provozoval, byť měl v živnostenských listech uvedeno jako místo podnikání adresu svého bydliště“ (a že tuto podnikatelskou činnost uskutečňoval v prostorách společnosti D.).
Za tohoto procesního stavu dovodil Nejvyšší soud, že právní otázkou, jíž lze přiznat zásadní význam ve výše vyloženém smyslu (a vzhledem k níž shledává dovolání přípustným podle § 239 odst. 2 o. s. ř.), je pouze otázka, zda skutečnost, že druhý žalovaný má adresu svého bydliště, tj. předmětný byt, uvedenu v živnostenských listech jako místo podnikání (tato skutečnost byla prokázána), naplňuje skutkovou podstatu výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.
Takto vymezenou otázku Nejvyšší soud České republiky již řešil ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1846/2000, v němž vyslovil právní názor, že užívá-li nájemce byt řádně k uspokojování své bytové potřeby a provozuje-li podnikatelskou činnost (živnost) nikoli v bytě, ale ve svých provozovnách, není samo uvedení místa bydlení jako sídla nebo místa podnikání hrubým porušením povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od tohoto právního názoru ani v souzené věci, v níž - podle skutkových zjištění nezpochybnitelných v dovolacím řízení - druhý žalovaný provozoval svou podnikatelskou činnost (živnost) mimo předmětný byt. Konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na shodném výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., a uzavírá tedy, že dovolatelce se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (jak jej obsahově vymezila) nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Při již zmíněné neexistenci zmatečnostních vad (§ 237 odst. 1 o. s. ř.) a vzhledem k tomu, že zároveň nebyly shledány tzv. jiné vady, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (vady uvedené § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., k nimž podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti), muselo být dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaným, kteří by jinak měli proti neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu, v dovolacím řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r. předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková