USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Jany Misiačkové v právní věci žalobců a) P. M., b) P. M., zastoupených JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem se sídlem v Praze, Havlíčkova 1680/13, proti žalované STINGO s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Hradební 398/1, IČO 60066164, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, o zrušení závazku, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 219/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2023, č. j. 5 Co 1409/2022-281, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 10. 2022, č. j. 25 C 219/2020-240, zamítl žalobu, kterou se žalobci proti žalované domáhali zrušení závazku založeného smlouvou o nájmu ze dne 11. 1. 2007 (dále jen „nájemní smlouva“) uzavřenou mezi matkou žalobců a žalovanou, která založila oprávnění žalované výlučně užívat nemovitost ve výroku
specifikovanou (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
2. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 4. 2023, č. j. 5 Co 1409/2022-281, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se zabýval tím, zda došlo k naplnění alespoň jedné z alternativních podmínek pro zrušení závazků podle § 2000 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), tedy zda nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou více než 10 let bez vážného důvodu či zda se okolnosti, z nichž strany při uzavírání smlouvy vycházely, změnily do té míry, že již nelze na žalobcích rozumně požadovat, aby byli nájemní smlouvou nadále vázáni.
V odůvodnění s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že byla-li nájemní smlouva uzavřena na dobu určitou v délce 42 let, nestalo se tak bez vážného důvodu. Vážnost důvodu shledal zejména v nutnosti využití a zužitkování investice žalované do rekonstrukce a přístavby předmětu nájmu ve vnitrobloku, přičemž zhodnocování takové investice zahrnuje i možnost účetního odepisování této investice. Zdůraznil, že ustanovení § 2000 odst. 1 o. z. neslouží k napravení následků nevýhodně uzavřených smluv; představuje výjimku ze zásady pacta sunt servanda, a proto je na místě výkladová střídmost, přičemž k rušení závazku by neměl soud přistupovat bez velmi pečlivého zdůvodnění.
Zároveň měl shodně se soudem prvního stupně též za to, že se okolnosti, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku, nezměnily do té míry, že na zavázané straně lze rozumně požadovat, aby byla smlouvou dále vázána. Touto okolností není fakt, že smlouva je v současné ekonomické realitě pro žalobce nevýhodná. Jde o běžné kontraktační riziko a právní předchůdkyně žalobců si měla být vědoma toho, že v horizontu 42 let je naprosto běžné, že během tohoto období může dojít k několika ekonomickým krizím či recesím tzn. ke zhoršení ekonomických ukazatelů včetně vyšší míry inflace, než jaká je běžná.
Za irelevantní měl i námitku dovolatelů, že jejich matka uzavírala nájemní smlouvu jako 57letá žena s vážnými zdravotními problémy a jako spotřebitelka bez odborných znalostí v oblasti nemovitostního trhu, s odůvodněním, že předchůdkyně žalobců uzavřela smlouvu jako plně svéprávná osoba a svůj případný informační deficit mohla zhojit poradou s odborníkem.
3. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
4. Předně je třeba zdůraznit, že dovolatelé zpochybňují právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování a nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci. Uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Pouze pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a jejich skutkové závěry nejsou zjevně nepřiměřené. 5. Jiný dovolací důvod uplatnili i námitkami, jimiž odvolacímu soudu vytýkají, že neprovedl dostatečné dokazování a že své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Odvolacímu soudu tak vytýkají vady řízení, k nimž však může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.). 6. Označili-li dovolatelé jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. skutečnost, že „Rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním a procesněprávním posouzení věci, zakládající se v omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav při neunesení důkazního břemene tížící žalovanou, přičemž dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“, patrně přehlédli, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelů míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívají dovolatelé, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Ostatně i pokud by dovolatelé přípustnost v případě výše předložené otázky vymezili řádně, nemohla by přípustnost dovolání založit, neboť napadené rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene není založeno. 7. Otázka předpokladů pro zrušení dlouhodobého závazku podle ustanovení § 2000 odst. 1 o. z., kterou dovolatelé pokládají za dovolacím soudem dosud neřešenou, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Uvedená otázka již byla Nejvyšším soudem řešena a odvolací soud se od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 26 Cdo 740/2021, uveřejněném pod číslem 88/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že za vážný důvod k uzavření smlouvy o nájmu na do dobu delší než deset let lze mimo jiné považovat investice nájemce vynaložené na opravy předmětu nájmu, které jsou způsobilé ospravedlnit mimořádně dlouhou dobu trvání nájemního poměru účastníků (obdobně komentářová literatura: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání, 2. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2023). Z hlediska ekonomické racionality a rentability závazku je nepochybně oprávněný požadavek nájemce na návratnost jím vynaložených investic, přičemž není podmínkou (jak se mylně domnívají dovolatelé), aby důvody, pro které je uzavírán dlouhodobý nájemní vztah, byly vyjádřeny přímo ve smlouvě. 8. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 4. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu