26 Cdo 2852/2017-366
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou v právní věci žalobkyně TIMAL, s.r.o., se sídlem v Jakubově u Moravských Budějovic 48, IČO 26935112, zastoupené Mgr. Hanou Hřebenářovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, proti žalované M. M., H., zastoupené JUDr. Janem Károu, advokátem se sídlem v Kaplici, Dlouhá 154, o zaplacení 1.613.820 Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 13 C 1333/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2016, č. j. 37 Co 65/2015-347, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobu o zaplacení částky 1.613.820 Kč, rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladech státu, současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Takový údaj se však v dovolání nenachází a ani z celého jeho obsahu nelze zjistit, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v dovolání není ani vymezena žádná právní otázka, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Dovolatelka především zpochybnila správnost skutkových zjištění a
hodnocení provedeného dokazování soudem, právní posouzení věci odvolacím soudem zpochybňuje prostřednictvím skutkových námitek a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (dovolání lze podat jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci). Jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., uplatnila i námitkami, jimiž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237- 238a o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu