26 Cdo 287/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobců A) E. R., a B) O. B., zastoupených advokátem,
proti žalovaným 1) L. V., a 2) E. V., zastoupeným advokátem, o přivolení k
výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C
225/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.
srpna 2002, č. j. 51 Co 279/2002-19 (správně 192), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni E. R. na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. V poměru mezi žalobcem O. B. a žalovanými nemá žádný z těchto účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) v pořadí
třetím rozsudkem ze dne 27. února 2002, č. j. 38 C 225/98-168, vyhověl žalobě a
přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k „bytu č. 9 o pokoji a kuchyni s
příslušenstvím, II. kategorie (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“),
ve druhém nadzemním podlaží domu čp. 1402 v P.“ (dále jen „předmětný dům“,
resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní
lhůty, která počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci
rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat
do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty po zajištění přístřeší a rozhodl o
nákladech řízení účastníků a státu. Předchozí rozsudky soudu prvního stupně
(zamítavý ze dne 18. srpna 1999, č. j. 38 C 225/98-29, a vyhovující ze dne 28.
března 2001, č. j. 38 C 225/98-109) byly zrušeny – první k odvolání
žalobců a druhý k odvolání žalovaných – usneseními Městského soudu v Praze
(odvolacího soudu) ze dne 1. března 2000, č. j. 51 Co
541/99-40, a ze dne 26. září 2001, č. j. 51 Co 386/2001-136, a věc byla vždy
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přitom ve zrušujícím usnesení ze
dne 1. března 2000, č. j. 51 Co 541/99-40, vyslovil odvolací soud závazný
právní názor, že výpověď z nájmu bytu není neplatná pro neurčitost podle § 37
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době
rozhodování odvolacího soudu (dále jen „obč. zák.“), a je tudíž platným
(hmotněprávním) úkonem žalobců.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 16. srpna 2002, č.
j. 51 Co 279/2002-192, v pořadí třetí (vyhovující) rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že
žalobci (pronajímatelé bytu) jsou spoluvlastníky předmětného domu, že žalovaní
(společní nájemci předmětného bytu) v bytě nebydlí již řadu let, že ani stav
bytu v době místního ohledání nesvědčil o užívání bytu žalovanými alespoň
občas, že žalovaní jsou spoluvlastníky domu čp. 14 ve S., v němž ve skutečnosti
bydlí, že i v zimních měsících dojížděli k soudním jednáním ze S., že tam, a to
nedaleko S. v D., mají rovněž svého praktického lékaře, že do bytu přichází
pouze občas žalovaný, a že od konce roku 1997 v bytě bydlí P. V., s jehož
rodiči se žalovaní již dlouhou dobu znají. Na tomto skutkovém základě soudy
dovodily, že žalovaní byt neužívají, a protože vážné důvody pro neužívání bytu
ani netvrdili, uzavřely, že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1
písm. h/ obč. zák.; proto k výpovědi z nájmu bytu přivolily.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž
uvedli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. Podle názoru dovolatelů je absurdní a
nepřijatelné paušální hodnocení svědků, které odvolací soud rozdělil na „svědky
vypovídající ve prospěch žalobců“, tj. svědky, kteří – až na syna žalobkyně –
nejsou podle odvolacího soudu v tak blízkém vztahu k žalobcům a na výsledku
sporu neměli zájem, a „svědky vypovídající ve prospěch žalovaných“, tj. svědky,
kteří podle odvolacího soudu naopak měli na výsledku sporu zájem nebo měli
blízký vztah k účastníkům. Podle dovolatelů je bezcenná výpověď svědkyně
Záleské, neboť z ní nevyplynulo, že žalovaní v bytě nebydlí. Stejně je
zapotřebí hodnotit také výpověď svědka Ing. Z. Naopak nelze bagatelizovat
výpověď svědkyně B., která je v bytě zaznamenala. Dovolatelé mají zato, že
nelze hovořit o objektivním hodnocení důkazů, považoval-li odvolací soud za
nevěrohodného svědka RNDr. H., který přesvědčivě vypovídal o způsobu jejich
bydlení ve S. a v P. Je podle dovolatelů nejasné, proč odvolací soud nehodnotil
výpověď svědkyně Č., která byla instruována, jak má vypovídat. Žalovaní
pokládají za nepřijatelné, aby soud, který k tomu nemá vlastní osobní
zkušenosti a odbornou kvalifikaci, považoval závěr státního stavebního dohledu
za neobjektivní; soud měl naopak vycházet z okolností, které mu orgán státního
stavebního dohledu v tomto směru sdělil. Mají rovněž zato, že zcela nepřípadné
závěry učinily soudy z místního ohledání, o němž nebyl pořízen protokol na
místě, nýbrž až v budově soudu. Není pravda, že v bytě nedokázali označit své
zubní kartáčky; pravdivé není ani tvrzení, že v lednici nebylo žádné jídlo, a
skutečnosti neodpovídá ani hodnocení počtu a charakteru věcí, které v
předmětném bytě měli. Jde-li o právní posouzení věci, namítli, že nelze
uvažovat o neužívání bytu ve smyslu § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., jestliže
v bytě po celou dobu bydlel příslušník jejich domácnosti P. V. I kdyby o
neužívání bytu (ve smyslu § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.) šlo, není naplněn
předpoklad neužívání bytu bez vážných důvodů, pokud žalovaní jako nájemci bytu
v důchodovém věku podstatnou část roku pobývali ve svém rekreačním zařízení.
Soud měl zohlednit rovněž to, že jejich zdravotní stav vylučuje, aby dosavadní
způsob užívání rekreačního objektu na úkor bydlení v předmětném bytě měl trvalý
charakter. Za této situace šlo pouze o přechodné neužívání bytu a v tomto
případě podle judikatury Nejvyššího soudu nelze výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. h/ obč. zák. použít. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především namítla, že podle jejího
názoru bude dovolání projednáno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Má také zato, že
odvolací soud ve zrušujícím rozhodnutí nevyslovil závazný právní názor, a proto
nemůže jít o přípustnost dovolání, kdy byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který předcházející
rozhodnutí zrušil. Bude-li dovolání projednáno podle zákona č. 99/1963 Sb., ve
znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), pak, a to
i vzhledem k výše uvedenému, lze uvažovat o jeho přípustnosti pouze podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Poté se žalobkyně vyjádřila k dovolacím námitkám
žalovaných a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
považuje především za potřebné zdůraznit, že žalobkyně se mýlí, má-li zato, že
o dovolání žalovaných bude rozhodnuto podle občanského soudního řádu, ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Vydal-li totiž soud prvního
stupně své rozhodnutí (v pořadí třetí) dne 27. února 2002, musel odvolací soud
odvolání žalovaných proti rozhodnutí soudu prvního stupně projednat podle
občanského soudního řádu, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna
2001 zákonem č. 30/2000 Sb., neboť jiný postup mu přechodná ustanovení zákona
č. 30/2000 Sb. neumožňovala (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 1. a bod
15. zákona č. 30/2000 Sb.). Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno
po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění od 1. ledna 2001,
rovněž dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. –
dále opět jen „o.s.ř.“.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.). Současně
dovodil, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť
směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí třetí) rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku (ve svém prvním – zamítavém – rozsudku) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Lze
pouze připomenout, že pro účely přípustnosti dovolání podle citovaného
ustanovení je směrodatné, že rozhodování soudu prvního stupně bylo usměrněno
závazným právním názorem odvolacího soudu; je ovšem nerozhodné, že tento právní
názor byl vysloven ve zrušujícím rozhodnutí, které bezprostředně nepředcházelo
rozsudku soudu prvního stupně, potvrzenému napadeným rozsudkem. Vzhledem k
uvedenému lze uzavřít, že i tam, kde příčinou odlišného pozdějšího rozsudku
soudu prvního stupně byl závazný právní názor vyjádřený v rozhodnutí, jímž byl
zrušen jakýkoliv dřívější rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když
nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§
238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář,
5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaní brojí proti způsobu hodnocení
důkazů, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) čerpal svá
skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů
odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a
v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru
odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu
věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací
soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů vyplynuly; přitom nepominul žádné rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto
konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový
stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad
uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho
vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda – s přihlédnutím ke zjištěným
skutečnostem – lze pokládat za správný právní závěr, že výpovědní důvod podle §
711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. je naplněn.
Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi
pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může
vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem
stanovených (§ 711 odst. 1 obč. zák.).
Podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. může pronajímatel – s přivolením
soudu – vypovědět nájem bytu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů a nebo
ho bez závažných důvodů užívá jen občas.
Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. vyplývá, že naplnění
uvedeného výpovědního důvodu předpokládá, že nájemce byt neužívá buď vůbec nebo
ho užívá jen občas, a že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány
vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá (užívá občas) byt k účelu, k
němuž je určen. Přitom soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku
doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §
711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.; k tomuto okamžiku tedy posuzuje, zda na základě
zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení –
neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2001,
sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu
Soudní judikatura). O „neužívání (občasné užívání) bytu“ ve smyslu tohoto
ustanovení jde tehdy, kdy byt je zcela nebo převážně opuštěn, tj. kdy není
zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení. Vážnými
(závažnými) důvody neužívání (občasného užívání) bytu jsou pouze takové
okolnosti, které brání nájemci, aby byt užíval (aby ho užíval soustavně a
nikoli pouze občas). Vážnost (závažnost) důvodů neužívání (občasného užívání)
bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (srov. např. R
62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) s přihlédnutím k okolnostem
konkrétního případu. Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými
(závažnými) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen
občas), mohou být např. ústavní léčení, výkon základní vojenské služby či
nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu (členů jeho domácnosti). Vážným
(závažným) důvodem neužívání (občasného užívání) bytu může být též výkon
zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního
případu, zda vážné (závažné) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je
nájemcem užíván jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž je nutno
zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele
(vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu.
Součástí zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud vycházel
při posuzování otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm.
h/ obč. zák., bylo rovněž skutkové zjištění, že P. V., s jehož rodiči se
žalovaní již dlouhou dobu znají, v předmětném bytě bydlí od konce roku 1997, a
že žalovaní v bytě nebydlí již řadu let, neboť ve skutečnosti bydlí v domě čp.
14 ve S., jehož jsou spoluvlastníky. Nebydlí-li žalovaní v bytě již řadu let,
nelze P. V., který v předmětném bytě za této situace žije bez žalovaných,
pokládat za příslušníka jejich domácnosti, jak míní žalovaní. Je tomu tak
proto, že domácnost je v ustanovení § 115 obč. zák. vymezena především
společným trvalým soužitím dvou či více fyzických osob (a zároveň – kumulativně
– společným hrazením nákladů na jejich potřeby).
Z pohledu skutkové podstaty upravené v ustanovení § 711 odst. 1 písm.
h/ obč. zák. (neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů) je nerozhodné, kde
nájemce v době dání výpovědi z nájmu bytu bydlí; rozhodující je pouze to, že
nájemce nebydlí – bez vážných důvodů – ve vypovídaném bytě, tj. byt – bez
vážných důvodů – neužívá. Nebydlí-li žalovaní v bytě soustavně řadu let, nelze
podle názoru dovolacího soudu při posuzování vážnosti důvodů neužívání bytu
zohlednit v jejich prospěch skutečnost, že jako nájemci bytu v důchodovém věku
bydlí ve svém domě ve S. Je tomu tak proto, že za situace, kdy je předmětný byt
opuštěn (není nájemci využíván k bydlení), není naplněn zájem pronajímatelů na
řádném využití bytu k bydlení, tj. zájem, který nelze v naznačených
souvislostech bez dalšího pominout.
Mají-li žalovaní svého praktického lékaře nedaleko S. (v D.), nelze
přijmout ani jejich dovolací námitku, že jejich zdravotní stav vylučuje, aby
bydlení ve S. na úkor bydlení v předmětném bytě mělo trvalý charakter. Podle
názoru dovolacího soudu je v tomto ohledu nerozhodné, že v místě jejich
současného pobytu neexistují specializovaná lékařská pracoviště. Nelze totiž
přehlédnout, že i v menších obcích, kde není běžně dostupná specializovaná
lékařská péče, osoby s nepříznivým zdravotním stavem žijí.
Lze uzavřít, že právní posouzení věci lze pokládat za správné, jestliže
na základě zjištěného skutkového stavu věci (žalovaní v předmětném bytě nebydlí
již řadu let, žalovaní jsou spoluvlastníky domu čp. 14 ve S., v němž ve
skutečnosti bydlí, i v zimních měsících dojížděli k soudním jednáním ze S.,
tam, a to nedaleko S. v D., mají rovněž svého praktického lékaře, do bytu
přichází pouze občas žalovaný a od konce roku 1997 v bytě bydlí P. V., s jehož
rodiči se žalovaní již dlouhou dobu znají) odvolací soud shodně se soudem
prvního stupně usoudil na naplněnost výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1
písm. h/ obč. zák. Za této situace ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se žalovaným správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím
užitých dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.
zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a
odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před
středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalované,
kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení,
které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
1.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst.
1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Protože žalobci žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovaným
právo, v dovolacím řízení nevznikly, bylo v poměru mezi žalobcem a žalovanými
rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jím ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. února 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu