26 Cdo 2870/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobkyně GERMA, spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Roháčova 18, IČ:
61677779, zastoupené JUDr. Tomášem Richtrem, advokátem se sídlem ve Slaném,
Komenského 37, proti žalované Středočeské obchodní společnosti Group, a. s., se
sídlem v Kyšicích, Nová 101, IČ: 25783327, zastoupené Mgr. Karlem Hnilicou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 40, o zaplacení částky 595.000,- Kč,
vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 79/2007, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2008, č. j. 22 Co
640/2007-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 9. 2007, č. j.
10 C 79/2007-51, žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 595.000,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2008, č. j. 22 Co 640/2007-71,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že účastnice uzavřely dne
24. 2. 2003 nájemní smlouvu, podle které žalobkyně pronajala žalované část
svého pozemku st. parc. č. 739/5 v k. ú. S. za účelem přístupu k jejím
nemovitostem - objektu výrobní a skladové haly na pozemku st. parc. č. 724/8 v
témže k. ú., a to na dobu určitou od 1. 3. 2003 do 29. 2. 2004 za nájemné ve
výši „20.000,- Kč + 19 % DPH měsíčně“. Neopodstatněnou shledal odvolací soud
námitku žalované, že nájemní smlouva je neplatným právním úkonem pro neurčitost
podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“), jestliže uváděla, že
rozsah pozemku přenechaného do nájmu je vyznačen šrafováním na snímku pozemkové
mapy, který je nedílnou součástí smlouvy, avšak snímek ke smlouvě připojen
nebyl. Zdůraznil, že žalovaná užívala část pozemku žalobkyně v době od 24. 2.
2003 do 29. 2. 2004, aniž mezi účastnicemi vznikly jakékoliv pochybnosti o
rozsahu užívání, a námitka je tak pouze účelovým tvrzením. Shodně se soudem
prvního stupně dospěl odvolací soud také k závěru, že podle § 676 odst. 2
občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) se platná nájemní smlouva po uplynutí
doby, na kterou byla sjednána, obnovovala vždy na dobu jednoho roku, neboť
žalovaná nepřestala část pozemku žalobkyně užívat ani po uplynutí sjednané
doby nájmu, tj. po 29. 4. 2004, a žalobkyně nepodala u soudu žalobu, aby
žalovaná pozemek vyklidila. Žalovaná také namítala, že užívá pozemek žalobkyně
na základě předběžného opatření – usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 3.
2004, č. j. 12 C 109/2001-75, které nabylo právní moci 1. 6. 2004. Předběžné
opatření bylo vydáno v řízení, v němž se domáhá zřízení věcného břemene cesty
po předmětném pozemku žalobkyně ke svým nemovitostem. Žalobkyni (v označeném
řízení žalované) bylo uloženo, aby do právní moci rozhodnutí soudu ve věci
vedené pod sp. zn. 12 C 109/2001 umožnila žalované (v označeném řízení
žalobkyni) přístup k objektu výrobní a skladové haly, postavené na pozemku st.
parc. č. 724/8, zastavěná plocha a nádvoří, v k. ú. S. , a to přes pozemek st.
parc. č. 739/5, ostatní plocha. Odvolací soud k tomu uvedl, že žalovaná
kontinuálně pokračovala v užívání pozemku žalobkyně již od 1. 3. 2004, a to ve
stejném rozsahu, jako do té doby. Předběžné opatření bylo vydáno až 8. 3. 2004
a podle něj je žalovaná oprávněna užívat jen přístupovou cestu. Ve shodě se
soudem prvního stupně odvolací soud také uvedl, že žalobkyně nepodala ve smyslu
§ 676 odst. 2 obč. zák. ve lhůtě 30 dnů od skončení nájmu žalobu na vyklizení
pozemku žalovanou a uvedený úkon nemůže být nahrazen návrhem žalobkyně na
vydání předběžného opatření ze dne 8. 3. 2004, kterým se v řízení o zřízení
věcného břemene domáhala, aby žalované byl zamezen vstup na její pozemek.
Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k obnově nájemního vztahu žalobkyni náleží
požadovaná částka, kterou jí žalovaná dluží na nájemném za dobu od března 2004
do dubna 2006.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Protože jde o
rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
(čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“, a § 243c odst. 2 občanského
soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání, které žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně
zastoupena, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť jím byl
potvrzen prvý rozsudek soudu prvního stupně, a z následujících důvodů nemůže
být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§
241a odst. 3 o. s. ř.). Jestliže dovolateka brojila proti skutkovým zjištěním
učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou
stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci podle § 676
odst. 2 obč. zák. (že žalovaná užívala část pozemku žalobkyně od 1. 3. 2004 ve
stejném rozsahu jako před tímto dnem), uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud proto vycházel ze skutkového
zjištění, že žalovaná užívala předmětný pozemek ve stejném rozsahu i po 1. 3.
2004.
Dovolatelka dále uplatila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Za otázku zásadního právního významu
považovala otázku platnosti nájemní smlouvy části pozemku, jako určitého
právního úkonu ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., jestliže ke smlouvě nebyl
přiložen snímek pozemkové mapy s vyznačením rozsahu užívání pozemku, ačkoliv
je podle nájemní smlouvy její nedílnou součástí. Nejvyšší soud v rozsudku ze
dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 356/2004, publikovaném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 3012, uvedl, že „součástí smlouvy o převodu části
parcely, týkající se části parcely dosud v katastru nemovitostí neoddělené,
musí být geometrický plán, kterým byla převáděná část oddělena. Jestliže však
byl geometrický plán přiložen jen jako příloha ke smlouvě a přesto smlouva byla
registrována a z obsahu geometrického plánu je objektivně jasné, jaká
nemovitost byla převedena, není smlouva o jejím převodu neplatná pro
neurčitost“. Tyto závěry jsou použitelné pro daný případ jen s tou obměnou, že
pokud účastníci smlouvy o nájmu části pozemku učinili nedílnou součástí nájemní
smlouvy snímek pozemkové mapy s vyznačením rozsahu pronajímané části pozemku a
snímek nebyl přiložen, avšak v rozsahu jím vymezeném začal nájemce pozemek
užívat, není smlouva neplatná pro neurčitost. Snímek lze ke smlouvě připojit a
objektivně je jeho obsah doložen i tím, že o rozsahu užívaného pozemku mezi
účastníky smlouvy žádné pochybnosti nevznikly.
Ani další žalovanou předestřená právní otázka, zda žaloba pronajimatele o
vyklizení nemovitosti (pozemku) nájemcem ve smyslu § 676 odst. 2 obč. zák. může
být nahrazena návrhem na vydání předběžného opatření, kterým se pronajímatel
domáhá zákazu vstupu nájemce na pozemek, není otázkou zásadního právního
významu. O takovou otázku nejde, jestliže zákonná úprava je naprosto
jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 103). Z ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák.
jednoznačně vyplývá, že pronajímatel může zabránit obnově nájemního vztahu,
užívá-li nájemce nemovitost i po skončení nájmu, pouze žalobou na vyklizení
nemovitosti.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního
právního významu neřeší, a proto je Nejvyšší soud odmítl [§ 243b odst. 5 a §
218 písm. c) o. s. ř.].
Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. by
žalobkyni vůči žalované náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu