26 Cdo 2896/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce Výzkumného ústavu geodetického, topografického a
kartografického, v.v.i., se sídlem Zdiby, Ústecká 98, zastoupeného JUDr. Jitkou
Němcovou, advokátkou se sídlem Praha 9, Prouzova 2, proti žalovanému V. R.,
bytem P. 3, B. 551/56, zastoupenému JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem
Praha 7, Poupětova 3, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3
pod sp.zn. 21 C 79/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 12. října 2011, č.j. 72 Co 375/2011-147, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.300,- Kč, k rukám JUDr. Jitky Němcové, advokátky se sídlem Praha 9,
Prouzova 2, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 2. 2011,
č.j. 21 C 79/2006-107, zamítl žalobu na vyklizení žalovaného z bytu
sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství ve 2. nadzemní podlaží
domu č.p. 551, B. ulice v P. 3 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o
nákladech řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, č.j. 72 Co 375/2011-147, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalovanému uložil předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku;
dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ve shodě se soudem prvního stupně ze závěru, že
předmětný byt neměl charakter bytu služebního ve smyslu ustanovení § 7 zákona
č. 102/1992 Sb., a proto se taktéž zabýval naplněním předpokladů pro přechod
nájmu bytu podle § 706 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném před
novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“). Vycházeje ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně – poté, co doplnil dokazování obsahem
spisu soudu prvního stupně sp.zn. 13 D 1054/2005 – vzal za prokázáno, že
žalobci svědčí právo hospodaření k domu (ve vlastnictví České republiky), v
němž se nachází předmětný byt, že jeho nájemcem byl otec žalovaného Ing. A. R.,
který zemřel v nemocnici v B. n. L., že jmenovaný se v roce 1989 seznámil s
paní E. S., s níž začal posléze bydlet, a to v letních měsících v jejím bytě v
Č. a v zimních měsících v předmětném bytě, že oba „dávali svoje důchody
dohromady“ a hospodařili s nimi společně, že v letech 2004 a 2005 býval často
nemocen a pobýval v Č., přičemž většinu svých ošetřujících lékařů měl v B. n. L., že žalovaný pracoval mimo P. (na horské chatě, kde i bydlel) a do bytu (v
němž měl hlášeno trvalé bydliště od roku 2002) za otcem jednou až dvakrát do
měsíce dojížděl a přispíval mu na domácnost, že v době, kdy se v bytě
zdržoval, společně s otcem a paní S. nakupovali a vařili a že v červenci roku
2005 se žalovaný do bytu nastěhoval i se svojí manželkou N. (s níž uzavřel
manželství v únoru téhož roku) a začal platit nájemné z bytu a úhradu za odběr
energií. Zatímco soud prvního stupně na tomto skutkovém základě dovodil, že žalovaný
vedl se svým otcem v bytě společnou domácnost a přešlo na něho právo nájmu
podle § 706 odst. 1 věty prvé obč.zák., neboť k datu smrti svého otce neměl
jiný byt, odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru. Zdůraznil, že
rozhodnou pro posouzení existence společné domácnosti žalovaného a jeho otce
vedené v předmětném bytě byla skutečnost, zda se jejich soužití vyznačovalo
oboustranným souhlasným úmyslem založit a vést trvalé, předem časově neomezené
životní společenství.
S poukazem na skutková zjištění soudu prvního stupně, z
nichž vyplývá, že i když otec žalovaného a jeho družka lpěli na svých bytech a
nechtěli je opustit, trávili spolu převážnou většinu času střídavě v bytě
jednoho z nich a společně hospodařili, že jeho družka o něj ve svém bytě
pečovala v době jeho nemoci, že byl před svojí smrtí hospitalizován v blízké
nemocnici, kde zemřel, že mu na svoje náklady vypravila pohřeb, což se
projevilo i v rozhodnutí o dědictví (nepatrný majetek jí byl vydán jako
vypravitelce pohřbu), konstatoval, že jejich spotřební společenství nebylo
narušeno přestěhováním se žalovaného do bytu. Uzavřel-li žalovaný před tím
manželství a do bytu se nastěhoval se svojí manželkou, svědčí to o jeho úmyslu
udržovat nadále trvalé spotřební společenství primárně s ní a nikoliv též s
družkou svého otce. Žalovaný se svojí manželkou předmětný byt od nastěhování
užívali, zatímco jeho nemocný otec i v této době pobýval u své družky a jeho
občasné pobyty v bytě měly charakter dočasných návštěv. Podle názoru odvolacího
soudu tak nemůže obstát závěr soudu prvního stupně o existenci trvalého
společného soužití žalovaného a jeho otce v den jeho smrti, jak to vyžaduje
ustanovení § 706 odst.1 věty první obč.zák., tedy že na žalovaného přešlo právo
nájmu bytu. Proto jeho rozsudek změnil tak, že žalobě na vyklizení vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř. Uvádí, že pojem společné
domácnosti je pro účely ustanovení § 706 odst. 1 obč.zák. vykládán soudní praxí
tak, že se nevyžaduje spotřební společenství s nájemcem bytu a za postačující
je považována skutečnost, že se trvalé společné soužití vyznačuje souhlasným
úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé životní společenství. Takovéto soužití nemusí být nezbytně každodenní, a proto okolnost, že se jeho
otec v bytě po určitou dobu nezdržoval, není relevantní. Dovolatel má za to, že
v dané věci byly uvedené podmínky splněny a že na něho přešlo právo nájmu bytu. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho názor na charakter pobytu jeho otce v bytě
jako „dočasných návštěv“ nemá oporu v provedeném dokazování; rovněž mu vytýká,
že se nezabýval otázkou, zda v daném případě nepřicházela v úvahu aplikace
ustanovení § 708 obč.zák., ani tím, zda jeden člověk může být členem více
domácností (jako tomu bylo v případě jeho otce). Navrhl, aby napadený rozsudek
byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že žalovaný neprokázal okolnosti,
svědčící o úmyslu jeho otce vytvořit s žalovaným trvalé životní společenství,
že jeho otec žil ve společné domácnosti se svojí družkou a vyjádřil názor, že
žalovaný nesplnil (z důvodů, jež rozvedl) zákonné podmínky pro přechod nájmu
bytu. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije
ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona Bylo-li napadené
rozhodnutí vydáno dne 12. října 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012
(dále „o.s.ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny;
existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává. Dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 1 písm. b) a odst. 3
o.s.ř. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného
(popřípadě i procesního) práva. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká
mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Právní
posouzení věci je nesprávné (241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jestliže odvolací
soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 706 odst. 1 věty první obč.zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt
ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti,
vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den
jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Z konstantní judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 4. 1997,
sp.zn. 2 Cdon 1826/96, z 14. 6. 2000, sp.zn. 26 Cdo 71/99, z 28. 5. 2009,
sp.zn. 26 Cdo 2515/2007) vyplývá, že i když u osob uvedených v § 706 odst. 1
větě první obč.zák. se k přechodu práva nájmu bytu nevyžaduje z hlediska
naplnění předpokladu společné domácnosti podmínka spotřebního společenství,
vyplývající jinak z ustanovení § 115 obč.zák., je třeba, aby jejich soužití v
bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé,
jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, svědčící o souhlasné vůli
nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě, žít v trvalém životním
společenství.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že soužití žalovaného a jeho
otce nemělo charakter trvalého životního společenství, jež je jednou ze
zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu (§ 706 odst.1 věta první obč.zák.),
přičemž dovolatel uvedený závěr zpochybnil.
Činí tak jednak prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.,
jehož naplnění spatřuje v tom, že názor odvolacího soudu, že občasné pobyty
otce v bytě nepřekročily hranici pouhých dočasných návštěv, nemá oporu v
provedeném dokazování.
Z obsahu spisu vyplývá, že součástí skutkových zjištění, z nichž vycházel
odvolací soud, bylo též zjištění, že otec žalovaného a jeho družka E. S.
společně hospodařili se svými důchody, že velmi často pobýval v jejím bytě v
Č., že v nedalekém B. n. L. měl většinu svých ošetřujících lékařů, že ve zdejší
nemocnici byl opakovaně hospitalizován a v ní také zemřel, že v letech 2004 a
2005 měl vážné zdravotní problémy a pečovala o něho jeho družka ve svém bytě a
že žalovaný se do bytu přestěhoval na jaře roku 2005 a užíval ho spolu se svojí
manželkou a synem. Uvedená skutková zjištění učinil soud prvního stupně z
výpovědí svědkyň E. S., V. V. a M. R., svědka Ing. J. L. i z výpovědi
žalovaného, a odvolací soud z nich vycházel. Závěr odvolacího soudu, že po
nastěhování žalovaného a jeho rodiny do předmětného bytu měly občasné pobyty
jeho otce v bytě (až do jeho smrti v listopadu 2005) charakter občasných
návštěv, má tudíž oporu v provedeném dokazování.
V dovolání byl dále uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jehož prostřednictvím byl zpochybněn právní
závěr odvolacího soudu, že na žalovaného nepřešlo právo nájmu bytu, neboť
nebyla splněna zákonná podmínka existence trvalého společného soužití s jeho
otcem v předmětném bytě.
Jestliže v projednávané věci odvolací soud na základě skutkových zjištění (i s
přihlédnutím ke skutkovému závěru, jehož správnost se dovolateli nepodařilo
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. úspěšně
zpochybnit) dospěl k uvedenému právnímu závěru, nelze mu vytýkat nesprávné
právní posouzení věci, neboť z těchto zjištění nelze dovodit souhlasnou vůli
žalovaného a jeho otce žít v trvalém životním společenství v předmětném bytě,
jak to vyžaduje ustanovení § 706 odst. 1 věta první obč.zák.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §
241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř. správnost napadeného rozhodnutí
zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a
odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před
středníkem a odst. 6 o.s.ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími
dovolacími námitkami.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal
žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto
náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7
písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.) a z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2
odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. února 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu