26 Cdo 2911/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a/ A. I. CZ, s.r.o., b/ M. B., proti žalovaným
1/ m. K., zastoupenému advokátem, a 2/ S. K. s.r.o., o neplatnost výpovědi z nájmu nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 168/2002, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2009, č. j. 30 Co 38/2009-336, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) usnesením ze dne 12. května 2008, č. j. 15 C 168/2002-281, odmítl jako opožděně podané (podle § 208 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) odvolání žalobců proti rozsudku tohoto soudu ze dne 2. května 2007, č. j. 15 C 168/2002-249. Tímto rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi žalovaného a/ ze dne 31. října 2002 z nájmu „nebytových prostor v K., P. 3227/501“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. ledna 2009, č. j. 30 Co 38/2009-336, potvrdil citované usnesení soudu prvního stupně (usnesení ze dne 12. května 2008, č. j. 15 C 168/2002-281).
Žalobci (nezastoupeni advokátem) dne 9. dubna 2009 odvolacímu soudu doručili podání, které lze – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – považovat za dovolání proti shora označenému usnesení odvolacího soudu.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. ledna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 237 odst. 1 písm. a/ b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není rozhodnutím ve věci samé.
Přípustnost dovolání však nelze dovodit ani z ustanovení § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, neboť žádné z citovaných ustanovení nepřipouští dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o odmítnutí odvolání pro opožděnost.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je totiž dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle § 43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě, jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli odmítl-li soud prvního stupně podle § 208 odst. 1 o.s.ř. odvolání pro opožděnost (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněného pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. 41 v sešitě č. 5 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání
proti napadenému usnesení ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu. Lze proto – stejně jako ve shora zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001 – uzavřít, že proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není dovolání přípustné.
Za tohoto stavu dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost. Přitom s přihlédnutím k ustanovení § 241b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. bylo nerozhodné, že dovolatelé nebyli v dovolacím řízení zastoupeni advokátem.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu