26 Cdo 2938/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobce Ing. J. D., zastoupeného JUDr. Janem Křečkem, advokátem se
sídlem Praha 2, Náměstí Míru 15, proti žalovanému Z. K., zastoupenému JUDr.
Barborou Langerovou, advokátkou se sídlem Mratín, Polerady 01/35, o vyklizení
domu, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 9 C 462/2006, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. července
2008, č. j. 28 Co 308/2008-138, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.960,- Kč, k rukám JUDr. Jana Křečka, advokáta se sídlem Praha 2,
Náměstí Míru 15, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 11. 2007,
č. j. 9 C 462/2006-89, uložil žalovanému vyklidit část domu č. p. 8 v M., k. ú.
V., a to dvě místnosti nacházející se v 1. nadzemním podlaží domu vlevo po
vstupu do domu vstupními dvěřmi z boční – jižní strany domu a dále přilehlé
prostory – sociální zařízení a sklad uhlí (dále “předmětné prostory“ a
„předmětný dům“, resp. „dům“) do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování;
současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29.
7. 2008, č. j. 28 Co 308/2008-138, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že uložil žalovanému vyklidit předmětné prostory do 3 měsíců od právní moci
rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobce
je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že žalovaný v
něm bydlí sám a užívá předmětné prostory, že je na adrese domu hlášen k
trvalému pobytu od 29. 12. 1976, kdy se zde nacházely 4 byty, které byly
přiděleny ústní formou panem Františkem Vavřincem, vedoucím střediska Strojní a
traktorové stanice M. jejím tehdejším zaměstnancům, mezi něž patřil i žalovaný,
že písemné rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu žalovanému (ani
dalším osobám) nebylo vydáno, že uživatelé bytů neplatili úhradu za jejich
užívání, že na dům byl vydán demoliční výměr, že měl být zbourán již v roce
1984, avšak k jeho demolici nedošlo, neboť žalovaný se odmítl vystěhovat do
nabízeného náhradního bytu, že začal platit žalobci nájemné až v roce 2003 na
jeho výzvu, a že nemá jinou možnost bydlení. Odvolací soud doplnil dokazování
opakováním listinných důkazů, z nichž učinil zjištění, že rozhodnutím MNV V.
ze dne 30. 1. 1986 byl žalovanému přidělen byt v domě č. p. 6 v obci V., že
žalovaný se do něho odmítl nastěhovat, a že dne 30. 1. 1986 byl vydán příkaz k
odpojení předmětného domu od přívodu elektrické energie. Přisvědčil právnímu
posouzení věci soudem prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že žalovaný
užívá předmětné prostory bez právního důvodu, neboť mu nevzniklo – z důvodů
uvedených v odůvodnění jeho rozhodnutí – právo osobního užívání, které by se ze
zákona změnilo na právo nájmu bytu. Vzniku práva nájmu (práva osobního užívání)
bránila navíc i skutečnost, že nebyly nikdy kolaudovány jako byt. Na rozdíl
od soudu prvního stupně (který vázal vyklizení na zajištění náhradního
ubytování za použití ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po
novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. /dále jen „obč. zák.“/), odvolací soud
(s odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky) zaujal názor, že při
užívání bytu bez právního důvodu nelze na základě ustanovení 3 odst. 1 obč.
zák. podmínit povinnost k vyklizení zajištěním bytové náhrady, neboť by šlo o
založení nové povinnosti vlastníkovi. Dovodil dále, že při úvaze o aplikaci § 3
odst. 1 obč. zák. v dané věci nelze přehlédnout konkrétní okolnosti případu,
zejména postoj účastníků k nastalé situaci. Zatímco žalobce trpěl poměrně
dlouhou dobu užívání domu žalovaným, snažil se mu vyjít vstříc a nabízel mu i
odstupné, aby si mohl zajistit náhradní bydlení, žalovaný, ačkoliv od roku 1986
věděl, že mu nesvědčí žádné právo dům užívat, a byl na tuto skutečnost
opakovaně upozorňován (i žalobcem), nevyvinul žádnou aktivitu k řešení své
bytové situace. Se zřetelem k tomu nelze jeho právnímu postavení poskytnout
ochranu ani s ohledem na uvedené ustanovení. Veden těmito úvahami odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost k
vyklizení bez zajištění bytové náhrady, pouze s delší lhůtou k vyklizení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustností se
nezabýval; uvedl v něm, že pokud odvolací soud nevázal jeho povinnost k
vyklizení na zajištění bytové náhrady, spočívá napadené rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že mu byl „byt“ přidělen, a že není
jeho vinou, že jeho zaměstnavatel nerespektoval právní úpravu týkající se
hospodaření s byty. Byl v dobré víře, že mu svědčí právo byt užívat, a to mimo
jiné i proto, že byl na adrese domu hlášen k trvalému pobytu na MNV, a že byl
zastupiteli obce utvrzován o svém nájemním právu. Dovolatel má za to, že v dané
věci mělo být aplikováno ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., a to i s
přihlédnutím k jeho nepříznivému zdravotnímu stavu a nemajetnosti. Navíc mu
nyní jeho zaměstnavatel oznámil, že s ním ukončí pracovní poměr. Navrhl, aby
napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že dovolání není přípustné, a navrhl,
aby bylo odmítnuto. Poukázal rovněž na důvody, pro něž odvolací soud nevázal
vyklizení žalovaného na zajištění bytové náhrady, a vyjádřil se k uplatněným
dovolacím námitkám.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. července 2008, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., se zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Napadeným rozsudkem – jak plyne z porovnání obsahu jednotlivých výroků
napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně – byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného, ve
zbývající části, tj. ohledně povinnosti k vyklizení byl potvrzen. Přitom po
změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je
rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdon
6/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993).
Dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení se
však omezuje pouze na měnící výrok týkající se bytové náhrady pro žalovaného;
ostatně dovolatel proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu námitky
nevznáší. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání
přípustné je, s výrokem, jehož věcnou správnost dovolací soud nebyl oprávněn
přezkoumávat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud
důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí
se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. (srov.
ozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1493/96, uveřejněný pod č. 87 v časopise Soudní judikatura 11/1997).
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.;
uvedené vady dovoláním nebyly namítány a jejich existence se nepodává z obsahu
spisu.
Dovolatel dle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnil dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu
vytýká chybnou aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu,
nelze zásadně jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady;
ustanovení § 712 obč. zák., tu ani analogicky (§ 853 obč. zák.) použít nelze.
Ustálená soudní praxe však rovněž dovodila, že při úvaze o tom, zda vyklizení
místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k
bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo
určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout
okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu
svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se
soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se
ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99,
uveřejněný pod č. 133 v časopise Soudní judikatura 11/2001). Rovněž v rozsudku
ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, Nejvyšší soud dovodil, že při
úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové
náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který
v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení,
nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší
soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne
14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003. Ve stanovisku občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009,
uveřejněného pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010,
byl vyjádřen názor, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva
realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je
uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví
buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.),
vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo
i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Při zvažování, která z uvedených možností
bude užita, je třeba brát do úvahy i situaci žalobce a újmu, která mu v
důsledku zvoleného řešení nastane.
Z uvedeného vyplývá, že vyklizovací povinnost z bytu (prostor sloužících k
bydlení) užívaného bez právního důvodu lze výjimečně, za použití ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák., podmínit zajištěním bytové náhrady.
V projednávané věci odvolací soud sice konstatoval, že na základě uvedeného
ustanovení nelze omezit vlastnické právo žalobce a uložit mu povinnost zajistit
žalovanému náradní ubytování, nicméně – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku
– se přesto zabýval aplikovatelností § 3 odst. 1 obč. zák. na poměry dané
věci. Dospěl přitom k závěru, že žalovanému nelze poskytnout ochranu s ohledem
na citované ustanovení. Zohlednil přitom správně jak jeho poměry, tak i
okolnosti na straně žalobce. Lze též přisvědčit vymezení okolností rozhodných
při úvaze o aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v dané věci, i jejich
hodnocení. Pokud dovolatel proti tomu namítá, že byl v dobré víře ohledně
právního důvodu užívání předmětných prostor, je třeba poukázat na to, že
minimálně od roku 1986 mu muselo být známo, že je má vyklidit. Neakceptoval
přitom náhradní byt, který mu byl přidělen v souvislosti s rozhodnutím o
demolici předmětného bytu, ani nabídky žalobce, směřující k vyřešení jeho
bytové situace. K okolnostem namítaným nově v dovolání (zdravotní stav, ztráta
zaměstnání) nemohlo být s ohledem na ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř.
přihlédnuto.
Jelikož se žalovanému prostřednictvím užitého dovolacího důvodu nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí v měnícím výroku o bytové náhradě,
Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) –
dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6
o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovanéího,
který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení,
které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2
odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), jakož i z DPH ve výši 20%, tj. 660,-Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. ledna 2011
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu