26 Cdo 2942/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Z. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem Plzeň, Mikulášská třída 9, proti žalovaným 1/ R. S., a 2/ J. S., zastoupeným obecným zmocněncem Mgr. Michalem Hrubým, bytem Blovice, Husova 529, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň- město pod sp. zn. 23 C 118/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 2010, č. j. 18 Co 645/2009-114, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město /soudu prvního stupně/ v elektronické podobě dne 17. června 2008 a doplněnou předložením jejího originálu dne 18. června 2008 – § 42 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. /dále jen „o.s.ř. před novelou“/) určení, že je neplatná výpověď žalovaných ze dne 11. dubna 2008 (dále též jen „výpověď ze dne 11. dubna 2008“, resp. „výpověď“) z nájmu „bytu č. 0 o velikosti 2+1 – rozloze 70,70 m2, nacházejícího se v přízemí domu č. p. 901 – objekt k bydlení – stojícího na pozemku parc. č. 6300 – zastavěná plocha a nádvoří, vše v k. ú. a obci P., ul. Doudlevecká 33“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“).
Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. září 2009, č. j. 23 C 118/2008-88, žalobě vyhověl a určil, že výpověď ze dne 11. dubna 2008 je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalovaní (tehdejší podíloví spoluvlastníci předmětného domu /každý z nich v rozsahu jedné ideální poloviny/ a pronajímatelé předmětného bytu) dali žalobci (nájemci bytu) výpověď z nájmu předmětného bytu datovanou dnem 11. dubna 2008 (dále opět jen „výpověď ze dne 11. dubna 2008“, resp. „výpověď“), že žalobce od nich výpověď převzal dne 18. dubna 2008 a že ve výpovědi uplatnili výpovědní důvody podle 711 odst. 2 písm. b/, c/ a d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), které skutkově vymezili tak, že žalobce předmětný byt užívá k podnikatelské činnosti, že je podílovým spoluvlastníkem domu č. p. 79 v B. (dále jen „dům v B.“) a že předmětný byt neužívá nebo ho užívá jen občas. Dále zjistil, že žalobce ohlásil příslušnému živnostenskému úřadu jako místo svého podnikání adresu předmětného domu, že však v bytě nepodniká, ale užívá ho k bydlení, že je podílovým spoluvlastníkem domu v B. v rozsahu jedné ideální poloviny, že v tomto domě bydlí jeho nemocný otec, za kterým často jezdí, aby se o něj staral, a že mimo předmětný byt se hodně zdržuje také proto, že pracuje jako zedník a zednické práce vykonává mimo místo svého bydliště. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žaloba o určení neplatnosti výpovědi byla podána včas (v šedesátidenní lhůtě podle § 711 odst. 5 obč. zák.). Poté uzavřel, že výpověď ze dne 11. dubna 2008 je neplatná proto, že nebyly naplněny uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 2 písm. b/, c/ a d/ obč. zák. Za této situace žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. února 2010, č. j. 18 Co 645/2009-114, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne 11. dubna 2008 zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení přečtením výpisu z katastru nemovitostí LV č. 8228, vedeného u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, pro kat. území Plzeň, obec Plzeň- město, ze dne 7. ledna 2010 (dále též jen „výpis z katastru nemovitostí ze dne 7. ledna 2010“) – vzal z provedených důkazů rovněž za zjištěno, že vlastnicí předmětného domu s účinky vkladu vlastnického práva od 17. prosince 2008 se stala obchodní společnost JS Petrol, s.r.o., se sídlem v Plzni, Doudlevecká 901/33 (dále též jen „jmenovaná obchodní společnost“).
Jinak se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem věci a za správný pokládal rovněž právní názor, že žaloba byla podána v zákonem předepsané šedesátidenní lhůtě. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že s ohledem na změnu vlastnictví předmětného domu nejsou žalovaní v dané věci nadále pasivně věcně legitimováni. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení neplatnosti výpovědi zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm především namítl, že řízení před soudem prvního stupně je zatíženo vadou, pro kterou měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Na takovou vadu řízení přitom usuzoval z toho, že mu soud prvního stupně v rámci poučení podle § 118a a 119a o.s.ř. před novelou opomenul sdělit „svůj právní názor a otázku změny vlastníka zcela pominul“. Rovněž namítl, že při řešení otázky pasivní věcné legitimace žalovaných odvolací soud nepřípustně prolomil „povinnost tvrzení účastníků snášet a tvrdit důkazy“. Měl za to, že odvolací soud zásadním způsobem favorizoval žalované, kteří po celou dobu sporu nevznesli námitku nedostatku pasivní věcné legitimace, ačkoli „neoprávněnost žaloby z toho kterého důvodu musí tvrdit sám účastník a nemůže to za něho činit soud“. Vyjádřil přesvědčení, že tímto postupem odvolací soud zatížil řízení „další významnou vadou, kterou není možno zhojit jiným způsobem než zrušením napadeného rozhodnutí a vrácením věci soudu prvního stupně“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud v souladu s čl. II bodem 10 zákona č. 7/2009 Sb. postupoval v odvolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. červencem 2009 (dále opět jen „o.s.ř. před novelou“). Správnost jeho postupu (příp. postupu soudu prvního stupně) v souzené věci je proto zapotřebí zkoumat zásadně z pohledu právní úpravy civilního procesu účinné do uvedeného data. Bylo-li však napadené rozhodnutí vydáno až po nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. (tj. po 1. červenci 2009), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací s ohledem na čl. II. bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedené vady dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení (jiné vady řízení podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyly z obsahu spisu zjištěny).
Ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. před novelou odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně mimo jiné tehdy, jsou-li tu takové vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána jejich náprava.
V projednávaném případě dovolatel usuzoval na vadu řízení, pro kterou měl odvolací soud zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení, z toho, že soud prvního stupně zcela opomenul otázku změny ve vlastnickém právu k předmětnému domu a v důsledku toho mu ani nesdělil – v rámci poučení podle § 118a a 119a o.s.ř. před novelou – svůj právní názor na tuto otázku (na změnu vlastnictví předmětného domu). Dovolatel však přehlédl, že do poučovací povinnosti soudu podle citovaných ustanovení nespadá poučení účastníka o tom, jaký hmotněprávní význam přisuzuje tomu kterému skutkovému tvrzení či zjištění. To platí tím spíše, pokud určitému skutkovému tvrzení (zjištění) soud nepřikládal žádný právní význam.
V souzené věci se žalobce (nájemce bytu) proti žalovaným (dřívějším pronajímatelům bytu) domáhal určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu, kterou mu žalovaní dali (doručili) dne 18. dubna 2008. Soud prvního stupně – aniž se výslovně zabýval otázkou pasivní věcné legitimace žalovaných – žalobě vyhověl; nelze tedy než dovodit, že jeho rozhodnutí spočívá na právním názoru (byť nikoliv výslovném), že žalovaní jsou v dané věci pasivně věcně legitimováni. Z uvedeného současně vyplývá, že z hlediska posouzení otázky pasivní věcné legitimace žalovaných soud prvního stupně nepřikládal žádný právní význam skutkovému tvrzení, které žalovaní uplatnili již v prvostupňovém řízení podáním ze dne 13.
března 2009, že vlastnicí předmětného domu s účinky vkladu vlastnického práva od 17. prosince 2008 se stala obchodní společnost JS Petrol, s.r.o., se sídlem v Plzni, Doudlevecká 901/33 (viz podání na č. l. 46 spisu). Naproti tomu odvolací soud žalobu zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaných s odkazem na skutkové zjištění, že současným vlastníkem předmětného domu je jmenovaná obchodní společnost. Odvolací soud tudíž – na rozdíl od soudu prvního stupně – zmíněnému tvrzení žalovaných právní význam přisuzoval, přičemž k objasnění tohoto tvrzení provedl v odvolacím řízení důkaz výpisem z katastru nemovitostí ze dne 7.
ledna 2010, který si obstaral. Přitom nepochybil, pokud uvedený výpis z katastru nemovitostí vyžádal z vlastní iniciativy (aniž to účastníci navrhli) u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město (viz žádost na č. l. 105 spisu), a při odvolacím jednání dne 17. února 2010 jej k důkazu provedl (sdělil jeho obsah). Potřeba provedení takového důkazu vyšla totiž v řízení najevo – § 211 ve spojení s § 120 odst. 3 větou první o.s.ř. před novelou (vzhledem ke skutkové tvrzení, že předmětný dům nabyla od žalovaných jmenovaná obchodní společnost).
Svým postupem v odvolacím řízení ani neodňal dovolateli možnost vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci. Důkaz výpisem z katastru nemovitostí ze dne 7. ledna 2010 totiž provedl při odvolacím jednání dne 17. února 2010, jehož se dovolatel i jeho zástupce (advokát JUDr. Pavel Reiser) zúčastnili; při tomto odvolacím jednání byli tedy seznámeni s obsahem uvedeného důkazu a měli příležitost se k němu vyjádřit a na něj náležitým procesním způsobem reagovat (návrhem ve smyslu § 107a odst. 1 o.s.ř., který je v odvolacím řízení přípustný /viz § 211 ve spojení s ustanovením § 216 odst. 1 o.s.ř./ a k němuž je oprávněn pouze žalobce /viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
září 2004, sp. zn. 21 Cdo 1105/2004/). Pro úplnost zbývá dodat, že by zde připadala v úvahu poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 4 věty před středníkem o.s.ř. (v odvolacím řízení ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř.), avšak ta se v projednávané věci nemohla uplatnit vzhledem k zastoupení dovolatele advokátem (§ 118a odst.
4 věta za středníkem o.s.ř.); poučení dovolatele o tom, kdo by měl být podle hmotného práva žalován, pak přesahuje poučovací povinnost soudu a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení (srov. rozhodnutí uveřejněné na straně 169 v sešitě č. 5 z roku 1993 časopisu Právní rozhledy). Z pohledu uvedeného lze uzavřít, že postupem odvolacího soudu nemohla být dovolateli způsobena žádná újma na jeho procesních právech. Z řečeného pak rovněž plyne, že po doplnění dokazování v odvolacím řízení byl skutkový stav věci zjištěn tak, že z hlediska (dovoláním nezpochybněného) právního názoru odvolacího soudu (na otázku pasivní věcné legitimace žalovaných) bylo možné o věci rozhodnout, a byly tudíž splněny podmínky pro změnu rozsudku soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. před novelou. Řízení před odvolacím soudem (ani soudem prvního stupně) proto netrpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu