26 Cdo 296/2023-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně městské části Praha 14, se sídlem v Praze 9, Bratří Venclíků 1073/8, IČO 00231312, zastoupené JUDr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni, Kovářská 1253/4, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Akbulatem Kadievem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 775/8, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 33 C 217/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 18 Co 193/2022-82, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
předat žalobkyni tam blíže specifikovaný byt a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud k návrhu žalovaného usnesením ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 26 Nd 34/2023, odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku a zamítl návrh na odklad jeho právní moci.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť otázku, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci; Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3, § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.
z.“), má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona – viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu § 2 odst. 3, § 8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017). Při úvaze, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně žalovaného, tak i na straně žalobkyně, a vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci. Jeho úvaha (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená; přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29.
5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nevykazují jakýkoliv nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu.
Na řešení dalších v dovolání vymezených otázek napadené rozhodnutí nespočívá. Námitky žalovaného týkající se okolností neuzavření nové nájemní smlouvy k
předmětnému bytu nejsou pro právní posouzení věci významné. Na prodloužení (resp. uzavření nové) nájemní smlouvy obecně nemá nájemce žádný nárok (není-li ve smlouvě o nájmu ujednáno jinak), záleží vždy pouze na pronajímateli, zda se rozhodne nájemní smlouvu prodloužit (nebo uzavřít novou); pronajímatel nemá ani povinnost neprodloužení nájmu (neuzavření nové nájemní smlouvy) jakkoli odůvodňovat. Z téhož důvodu jsou pak irelevantní i jeho námitky ohledně údajného nedodržování usnesení Vlády ČR č. 86/2003 ze dne 22. 1. 2003 a Koncepce integrace azylantů ze strany žalobkyně, stejně jako poukaz na judikaturní závěry týkající se oddělenosti majetku obchodní společnosti a jejího společníka.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že považoval za nepřípustné novum (§ 119a odst. 1 o. s. ř.) jeho tvrzení, že v období tří měsíců po skončení doby nájmu neobdržel od žalobkyně výzvu k vyklizení bytu, a proto se jím nezabýval, a že nebyl soudem prvního stupně ani soudem odvolacím poučen o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene ohledně svého tvrzení o rozporu nároku žalobkyně na vyklizení bytu s dobrými mravy, pak uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Ve skutečnosti totiž nevymezuje žádnou otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, jen mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.). Ostatně řízení ani namítanými vadami netrpí.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně dovolatelem napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu