26 Cdo 299/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Hany Müllerové
ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) A. L., a
2) A. K., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 229.995,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C
664/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 3. srpna 2001, č. j. 7 Co 1359/2001-273, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. srpna 2001, č. j.
7 Co 1359/2001-273, pokud jím byl ve výroku I. o povinnosti žalovaných zaplatit
žalobci společně a nerozdílně částku 229.995,- Kč potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Prachaticích ze dne 14. května 2001, č. j. 6 C 664/96-255, a dále
rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 14. května 2001, č. j. 6 C
664/96-255, ve výroku I. o povinnosti žalovaných zaplatit žalobci
společně a nerozdílně částku 229.995,- Kč, se zrušují a věc se vrací v
tomto rozsahu Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Prachaticích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14.
května 2001, č. j. 6 C 664/96-255, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I.
uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku
229.995,- Kč s příslušenstvím tam uvedeným. V návaznosti na rozhodnutí ve věci
samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok označený jako II.).
Předchozí – rovněž vyhovující – rozsudky soudu prvního stupně ze dne 4.
prosince 1996, č. j. 6 C 664/96-27, a ze dne 23. února 2000, č. j. 6 C
664/96-176, byly k odvolání žalobkyň zrušeny (v pořadí druhý rozsudek ve
vyhovujícím výroku o věci samé a v souvisejícím nákladovém výroku) usneseními
Krajského soudu v Českých Budějovicích (odvolacího soudu) ze dne 25.
června 1997, č. j. 7 Co 1410/97-58, a ze dne 22. září 2000, č. j. 7 Co
1302/2000-221, a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalobkyň odvolací soud rozsudkem ze dne 3. srpna 2001, č.
j. 7 Co 1359/2001-273, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil v části výroku I. o povinnosti žalovaných zaplatit žalobci společně a
nerozdílně částku 229.995,- Kč; v části výroku I. o úrocích z prodlení a ve
výroku II. o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že
dne 31. května 1994 uzavřel žalobce jako pronajímatel s žalovanými jako
nájemkyněmi formou notářského zápisu mimo jiné rovněž smlouvu o nájmu
nebytových prostor (dále též jen „nájemní smlouva“), a že předmětem nájemní
smlouvy byly „nebytové prostory v objektu čp. 16 v N. H. označené v odstavci
čtvrtém a dále parcela č. 238 ostatní plocha o vým. 1.234 m2 (dále jen
„nebytové prostory“, „pozemek“ a „objekt čp. 16“) a vnitřní vybavení těchto
prostor, tj. základní prostředky v hodnotě 10.000,- Kč, nábytek,
elektrospotřebiče, nádobí a pomůcky, prádlo a bytový textil a různé další věci
jmenovitě uvedené v inventurních seznamech ze dne 29.5.1994, které mají obě
strany k dispozici …“ (dále jen „vnitřní vybavení“). Poté rovněž zjistily, že
nájemné bylo mezi účastníky dohodnuto v celkové výši 400.000,- Kč ročně a
sestávalo z částky 144.020,- Kč za nájem nebytových prostor a pozemku a z
částky 255.980,- Kč za nájem vnitřního vybavení. Současně zjistily, že dne 31.
května 1994 podal žalobce žádost o udělení předchozího souhlasu ve
smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových
prostor, ve znění před změnou provedenou s účinností od 3. prosince
1999 zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), a že písemný
souhlas obce k pronájmu nebytových prostor byl udělen dne 1. června 1994. Na
základě uvedených zjištění soudy obou stupňů především dovodily, že nájemní
smlouva je podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. neplatná v části, týkající
se nebytových prostor, neboť byla dne 31. května 1994 uzavřena v rozporu s
ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu orgánu
obce – ten byl udělen až dne 1. června 1994. Poté rovněž dovodily neplatnost
nájemní smlouvy pro neurčitost a nesrozumitelnost (§ 37 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“)
rovněž v části, týkající se pozemku, neboť z nájemní smlouvy není zřejmé
nájemné za pozemek – účastníci si dohodli pouze celkové nájemné za nebytové
prostory a pozemek. Současně dovodily, že v části týkající se nájmu vnitřního
vybavení je nájemní smlouva platná. Nakonec dovodily, že neplatnou část nájemní
smlouvy, týkající se nebytových prostor a pozemku, lze ve smyslu § 41 obč. zák.
oddělit od její platné části, týkající se vnitřního vybavení, a to bez ohledu
na to, že nájemní smlouva byla uzavřena „za účelem provozování penzionu, tj. za
účelem užívání nemovitosti včetně jejího vnitřního vybavení a pozemku“, jak to
v této souvislosti vyjádřil odvolací soud. Žalovaná částka pak byla žalobci
přisouzena zčásti z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 obč.
zák. (užíváním nebytových prostor a pozemku po dobu patnácti měsíců získaly
žalované „majetkový prospěch plněním z neplatného právního úkonu“, jak výslovně
uvedl soud prvního stupně) a zčásti jako dohodnuté nájemné za užívání vnitřního
vybavení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podaly žalované
dovolání, jehož přípustnost opřely o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnily dovolací důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Na vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. usuzují z toho, že ve svých zrušujících rozhodnutích odvolací
soud přijal na základě stejných skutkových zjištění pokaždé jiný právní názor.
Zatímco v prvním zrušujícím rozhodnutí (v usnesení ze dne 25. června 1997, č.
j. 7 Co 1410/97-58) dovodil, že jde o právní vztah nájmu nebytových prostor
podle zákona č. 116/1990 Sb., v následném rozhodnutí (v usnesení ze dne 22.
září 2000, č. j. 7 Co 1302/2000-221) uvedl, že věc je zapotřebí posoudit podle
§ 663 a násl. obč. zák. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. zpochybnily správnost právního závěru, který odvolací soud – shodně se
soudem prvního stupně – přijal ohledně otázky oddělitelnosti neplatných částí
nájemní smlouvy, týkajících se nebytových prostor a pozemků, od její platné
části, týkající se vnitřního vybavení (§ 41 obč. zák.). V této souvislosti
namítly, že „úmyslem účastníků (tedy i žalobce) bylo nepochybně pronajmutí
penzionu jako celku, když pronájem jen jeho movitého zařízení zcela postrádá
hospodářský smysl, neboť dovolatelky neměly možnost toto zařízení používat
jinde než právě jen v žalobcově penzionu“. Dále rovněž dodaly, že otázka
platnosti nájemní smlouvy ohledně vnitřního vybavení je pro danou věc podstatná
již proto, že „obvyklá výše nájemného za movité věci byla v daném místě a čase
podstatně odlišná od té, kterou (dle soudu platně, vedle ostatních neplatných
ujednání) sjednali účastníci“. Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud zrušil
nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního
stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými – účastnicemi řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení dovolatelek (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v
daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1
písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustnost
dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání
(§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelky se mylně domnívají, že přípustnost dovolání lze opřít o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Ve všech třech případech šlo totiž u
soudu prvního stupně o rozhodnutí vyhovující; v pořadí druhým a třetím
rozsudkem nebylo tedy rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku, jak to pro
účely založení přípustnosti dovolání normuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/
o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř.
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1
písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává
ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané
dovolání stává přípustným.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dospěl mimo jiných
rovněž k právnímu závěru, že neplatnou část nájemní smlouvy, týkající se
nebytových prostor a pozemku, lze ve smyslu § 41 obč. zák. oddělit od její
platné části, týkající se vnitřního vybavení, a to bez ohledu na to, že nájemní
smlouva byla uzavřena za účelem provozování penzionu, tj. za účelem užívání
objektu čp. 16 včetně jeho vnitřního vybavení a pozemku. Tento závěr, týkající
se předběžné právní otázky, měl pak rozhodující význam pro závěr, zda ve vztahu
k vnitřnímu vybavení lze žalobcův nárok posoudit jako nárok z titulu nájemného
či jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Protože odvolací soud vyřešil
otázku oddělitelnosti neplatné části právního úkonu od jeho další části v
rozporu s hmotným právem, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. (ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vrozsudku ze dne 14. května 2001, č. j. 6 C 664/96-255, vycházel soud
prvního stupně (ve smyslu § 226 odst. 1 o.s.ř.) z právního názoru, který
odvolací soud přijal ve svém v pořadí druhém zrušujícím rozhodnutí (v
usnesení ze dne 22. září 2000, č. j. 7 Co 1302/2000-221), tedy z právního
názoru, že v daném případě jde o právní vztah podle § 663 a násl. obč.
zák. V potvrzujícím rozsudku ze dne 3. srpna 2001, č. j. 7 Co
1359/2001-273, tj. v rozsudku, jehož správnost se v dovolacím řízení
přezkoumává, pak odvolací soud vyšel z téhož právního názoru (názoru, který
přijal již v usnesení ze dne 22. září 2000, č. j. 7 Co 1302/2000-221). Za
tohoto stavu není rozhodné, zda odvolací soud své v pořadí první zrušující
rozhodnutí (usnesení ze dne 25. června 1997, č. j. 7 Co 1410/97-58) založil na
jiném právním názoru než následné zrušující rozhodnutí, jak tvrdí dovolatelky.
Proto i kdyby tomu tak bylo, nešlo by o vadu řízení, natož vadu, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní závěr, že nájemní smlouva je podle § 3 odst. 4 zákona č.
116/1990 Sb. neplatná v části, týkající se nebytových prostor, že je – pro
neurčitost a nesrozumitelnost (§ 37 odst. 1 obč. zák.) – neplatná rovněž v
části, týkající se pozemku, a že v části, týkající se nájmu vnitřního vybavení,
je nájemní smlouva platná, nebyl dovoláním napaden a tudíž dovolacímu přezkumu
nepodléhá. Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde proto v dovolacím řízení
pouze o posouzení správnosti právního závěru, že neplatnou část nájemní
smlouvy, týkající se nebytových prostor a pozemku, lze ve smyslu § 41 obč. zák.
oddělit od její platné části, týkající se vnitřního vybavení, a to bez ohledu
na to, že nájemní smlouva byla uzavřena za účelem provozování penzionu, tj. za
účelem užívání objektu čp. 16 včetně jeho vnitřního vybavení a pozemku.
Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část
právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo
z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část
nelze oddělit od ostatního obsahu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že tam, kde
se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s
přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za
nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato
část; není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se
neplatnost na celý právní úkon.
Již v rozsudku ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněném
pod č. 44 v sešitě č. 6 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 85 v sešitě č. 11 z roku
1997 časopisu Soudní judikatura), Nejvyšší soud České republiky mimo jiné
dovodil, že pro posouzení, zda je část právního úkonu oddělitelná od jeho
ostatního obsahu, nelze vystačit jen se závěrem, že nepřímým předmětem
posuzovaného právního úkonu jsou dvě samostatné věci, pozemek a stavba na něm
zřízená. Posouzení toho, zda lze část úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce
souvisí s jeho výkladem; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. Přitom nelze ztratit ze zřetele zásadu, podle
níž oddělitelnost je nezbytné posuzovat podle obsahu právního úkonu; je proto
rozhodné, zda jde o část právního úkonu obsahově oddělitelnou (je bezvýznamné,
že se právní úkon týká věci, kterou lze oddělit) – srov. R 3/1981 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala
odklon. V rozsudku ze dne 26. listopadu 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, uveřejněném
pod č. 2 v sešitě č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, Vrchní
soud v Praze dovodil mimo jiné právní závěr, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje
rovněž v projednávané věci, totiž závěr, že částečnou neplatnost smlouvy je
nutno posuzovat ve smyslu § 41 obč. zák. stejně jako částečnou neplatnost
kteréhokoliv jiného právního úkonu … Vždy je však třeba zkoumat, zda je
rozhodnutí předběžné otázky o částečné neplatnosti smlouvy v souladu nejen s
jazykovým vyjádřením dané smlouvy, ale zda odpovídá vůli smluvních účastníků,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). K
uvedenému závěru se Vrchní soud v Praze přihlásil také v rozsudku ze dne 21.
června 1994, sp. zn. 7 Cdo 39/92. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze
dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněném na straně 331 v sešitě
č. 6 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, dovodil mimo jiné právní závěr, že
při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti
lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu (§ 41 obč. zák.), je třeba dbát,
aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu,
jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci
dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali. K tomuto závěru se přiklání i v
projednávané věci.
Ve světle uvedených právních závěrů jde v poměrech projednávané věci
(za pomoci výkladu podle § 35 odst. 2 obč. zák.) o posouzení, k čemu – s
přihlédnutím k účelu, který účastníci uzavřením nájemní smlouvy sledovali – ve
skutečnosti směřovala vůle účastníků nájemní smlouvy. Z obsahu nájemní smlouvy
mimo jiné vyplývá, že jejím předmětem byly „nebytové prostory v objektu čp. 16
v N. H. označené v odstavci čtvrtém a dále parcela č. 238 ostatní plocha o vým.
1.234 m2 a vnitřní vybavení těchto prostor, tj. základní prostředky v hodnotě
10.000,- Kč, nábytek, elektrospotřebiče, nádobí a pomůcky, prádlo a bytový
textil a různé další věci jmenovitě uvedené v inventurních seznamech ze dne
29.5.1994, které mají obě strany k dispozici (srov. bod „za páté“ nájemní
smlouvy), že v objektu čp. 16 jsou „vesměs nebytové prostory a z hlediska
účelového určení se jedná o penzion“ (srov. bod „za čtvrté“ nájemní smlouvy),
že „nebytové prostory mají celkovou výměru 758 m2 a jedná se o prostory v
přízemí, podkroví terasu, půdu a lyžárnu“ (srov. bod „za páté“ nájemní
smlouvy), že nájemní smlouva byla sjednána na dobu neurčitou (srov. bod „za
šesté“ nájemní smlouvy), a že nájemkyně se zavazují v objektu provozovat pouze
hostinskou a ubytovací činnost (srov. bod „Za sedmé“ nájemní smlouvy). Z
uvedeného vyplývá, že vůle účastníků směřovala k pronájmu nebytových prostor,
pozemku a vnitřního vybavení jako jednoho celku, a že vzhledem k účelu, který
účastníci (nejen obě žalované, nýbrž i žalobce) uzavřením nájemní smlouvy
sledovali (provozování hostinských a ubytovacích služeb v penzionu, resp.
provozování penzionu se vším, co k tomu náleží), nelze od sebe oddělit
(neplatnou) část nájemní smlouvy, týkající se nebytových prostor a pozemku, od
její (platné) části, týkající se vnitřního vybavení. S dovolatelkami lze proto
souhlasit v tom, že „úmyslem účastníků (tedy i žalobce) bylo nepochybně
pronajmutí penzionu jako celku, když pronájem jen jeho movitého zařízení zcela
postrádá hospodářský smysl, neboť dovolatelky neměly možnost toto zařízení
používat jinde než právě jen v žalobcově penzionu“. Za této situace nelze podle
názoru dovolacího soudu ani za pomocí výkladu (§ 35 odst. 2 obč. zák.) dovodit,
že část nájemní smlouvy, týkající se vnitřního vybavení, může obstát
samostatně, a že tudíž je – ve smyslu § 41 obč. zák. – obsahově oddělitelná od
částí, týkající se nebytových prostor a pozemku; jinak řečeno nelze dovodit, že
jednotlivé části nájemní smlouvy lze od sebe – ve smyslu § 41 obč. zák. –
obsahově oddělit. Za této situace byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř. užit opodstatněně.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku. Protože
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně (v části výroku I. o povinnosti žalovaných
zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 229.995,- Kč), bylo zrušeno i
toto rozhodnutí (ve zmíněné části výroku I.) a věc byla v tomto rozsahu vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu