26 Cdo 299/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobce N. p. ú., zastoupeného advokátem, proti žalované P.S. H.,
s.r.o., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti nájemní smlouvy, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 64/2006, o dovolání žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2007, č. j. 25 Co 181/2007-68,
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2007, č. j. 25 Co 181/2007-68,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud určil neplatnost nájemní smlouvy, kterou uzavřel
se žalovanou 29. 3. 2004, a jejímž předmětem byly v žalobě specifikované
pozemky.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2.
2007, č. j. 20 C 64/2006-33, zamítl „žalobu na určení neplatnosti nájemní
smlouvy ze dne 29. 3. 2004“ a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl na základě § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
(dále „o.s.ř.“) k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý
právní zájem.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací (odvolací soud)
usnesením ze dne 17. 9. 2007, č. j. 25 Co 181/2007-68, rozsudek soudu prvního
stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud konstatoval, že žalobu ze dne 18. 1. 2006 podepsal Ing.
Z. N., který však nebyl statutárním orgánem žalobce, jehož jménem by tak mohl
ve všech záležitostech jednat v souladu s § 20 občanského zákoníku. Ing. Z. N.
byl odvolán z funkce generálního ředitele a rozhodnutím ministra kultury V. J.
z 1. 12. 2005, č. j. 17747/2005-SM, byl s účinností k 2. 12. 2005 pověřen
řízením žalobce. Podle Statutu a Hlavního organizačního řádu žalobce je však
jeho statutárním orgánem generální ředitel, kterého v době nepřítomnosti
zastupuje první náměstek nebo jiný jím pověřený zástupce. Jen z toho, že tato
funkce generálního ředitele nebyla obsazena a jednalo se o jedinou funkci
jmenovanou a odvolávanou ministrem kultury, nebo že pověření nebylo nijak
omezeno, neplyne, že Ing. Z. N. byl oprávněn jménem žalobce jednat. Navíc
žaloba, která je datovaná dnem 18. 1. 2006, byla u soudu prvního stupně podaná
20. 1. 2006, to znamená už za působnosti nového generálního ředitele, kterým
byl rozhodnutím z 19. 1. 2006 jmenován Mgr. T. H. Podle odvolacího soudu tak
„žaloba tak není perfektním právním úkonem statutárního orgánu, kterým je
právnická osoba vázána.“ Vzhledem k tomu, že podpis žaloby neoprávněnou osobou,
je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, odvolací soud napadený
rozsudek zrušil a řízení zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a jako dovolací důvody uvedl, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že pověření
Ing. Z. N. z 1. 12. 2005 neobsahovalo žádné omezení rozsahu jeho pravomoci.
Funkce generálního ředitele navíc nebyla ke dni 2. 12. 2005 obsazena a v
souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 382/97 tak došlo k
jmenování Ing. Z. N. generálním ředitelem. I když byl 19. 1. 2006 do uvedené
funkce jmenován Mgr. T. H., Ing. Z. N. převzal rozhodnutí o zrušení pověření k
řízení žalobce až 30. 1. 2006. Jeho odvolání tak nabylo účinnosti až 1. 2.
2006. Skutečnost, že žaloba byla podána až 20. 1. 2006, je pouze důsledkem
administrativního procesu a nemá na posouzení oprávněnosti podpisu vliv.
Generálního ředitele nemohl zastupovat první náměstek, neboť situace, kdy
funkce není obsazena, není Statutem ani Hlavním organizačním řádem řešena a
zároveň by takové zastoupení zpochybňovalo smysl pověření Ing. Z. N. Pokud
odvolací soud přesto dospěl k závěru, že Ing. Z. N. řádně nedoložil své
oprávnění žalobu podepsat, neměl řízení zastavit pro nedostatek neodstranitelné
podmínky řízení, nýbrž žalobce vyzvat, aby odstranil vadu podání postupem podle
§ 43 o.s.ř. (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu). Navíc
má žalobce za to, že tvrzený nedostatek byl v průběhu řízení zhojen předložením
plné moci advokáta udělené stávajícím generálním ředitelema učiněnými
procesními úkony. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím
soudem a zpochybnila jednotlivé argumenty žalobce. Navrhla, aby bylo dovolání
zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. září 2007, tedy před 1. červencem
2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
(dále opět „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že proti uvedenému usnesení
je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dále se dovolací soud zabýval namítaným nesprávným postupem odvolacího soudu v
řízení.
Žaloba je procesním úkonem účastníka řízení. Je-li tímto účastníkem právnická
osoba, může vykonávat procesní práva a povinnosti jen prostřednictvím fyzických
osob. Podle § 21 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. za právnickou osobu jedná její
statutární orgán nebo její zaměstnanec (člen), který byl tímto statutárním
orgánem pověřen, přičemž podle § 21 odst. 2 o.s.ř. se ustanovení odstavce 1
nepoužije, stanoví-li zákon nebo zvláštní zákon, že za právnickou osobu jednají
jiné osoby. Podle § 21 odst. 4 o.s.ř každý, kdo jedná za právnickou osobu, musí
své oprávnění prokázat. V téže věci může jednat za právnickou osobu současně
jen jediná osoba. Žalobce je státní příspěvkovou organizací a z § 55 odst. 1
zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích, vyplývá, že tyto organizace nemají vlastní majetek; za
podmínek stanovených tímto zákonem nabývají majetek pro stát a jejich
příslušnost hospodařit s majetkem se řídí ustanovením § 9 téhož zákona.
Vlastním jménem jednají ve vztazích týkajících se majetku a účastní se řízení
před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku včetně řízení o
určení, zda tu vlastnické právo nebo jiné obdobné právo je či není. Jak uvedl
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1212/2000,
publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 379,
nedostatek nebo vada průkazu k jednání za právnickou osobu je – obdobně jako
nedostatek procení plné moci – nedostatkem podmínky řízení, který lze
odstranit. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 1 Odon
60/97, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64,
ročník 1998, jestliže opravný prostředek podala za právnickou osobu osoba,
která nebyla oprávněna za ni jednat (§ 21 o.s.ř.), a jestliže statutární orgán
právnické osoby ani dodatečně tento procesní úkon neschválí, soud řízení o
takovém podání zastaví. Uvedený závěr je použitelný i pro podání žaloby. Pro
daný případ z toho vyplývá, že pokud odvolací soud vycházel z toho, že podle
Statutu a Hlavního organizačního řádu žalobce byl osobou oprávněnou jednat
jménem žalobce, resp. podat žalobu, jen generální ředitel, který ke dni 18. 1.
2006 nebyl jmenován (správnost tohoto závěru nepovažuje dovolací soud za
účelné přezkoumávat), pak přehlédl, že dne 9. 7. 2007 generální ředitel žalobce
P. J. udělil plnou moc k zastupování v této věci advokátovi JUDr. J. Š. Ten
podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým brojil proti
zamítnutí uvedené žaloby. Z obsahu tohoto úkonu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) je
zřejmé, že generální ředitel žalobu ze dne 18. 1. 2006 schválil. Důvod k
zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, spočívající v tom, že žaloba
nebyla podána osobou oprávněnou jménem žalobce jednat, tedy ke dni rozhodování
odvolacího soudu, dán nebyl.
Pro vadu řízení spočívající v nesprávném postupu odvolacího soudu podle § 104
odst. 1 o.s.ř., která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.), když nezjistil, že by v řízení došlo k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.
nebo dalším vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu