26 Cdo 3000/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Okresního
stavebního bytového družstva B., proti žalovaným 1. M. R., a 2. Z. R.,
o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn.17 C
194/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
8. prosince 1999, č.j. 10 Co 544/99-39 , takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í.
Okresní soud v Bruntále (soud I. stupně) rozsudkem ze dne 11. února
1999, č.j. 17 C 194/98-18, uložil žalovaným povinnost vyklidit byt č. 6 o
velikosti 1 + 4 v B., a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Současně
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že
vyloučení žalovaných z družstva (zapsaného v obchodním rejstříku u Krajského
soudu v Ostravě jako Okresní stavební bytové družstvo B., bylo řádné, neboť k
němu žalobce přistoupil z důvodu neuhrazení dlužné částky na nájemném, a to po
předchozí písemné výstraze, a bylo učiněno jak v souladu s ustanovením § 231
odst. 3 obchodního zákoníku, tak i v souladu se stanovami družstva, podle nichž
bylo rozhodnutí o vyloučení oběma žalovaným doručeno řádným způsobem, když
podle článku 115 stanov lze i písemnost určenou do vlastních rukou doručit
poštou s tím, že účinky doručení nastanou i v případě, jestliže pošta písemnost
vrátí družstvu jako nedoručitelnou. Vyloučením z družstva žalovaným podle § 714
obč. zákoníku zaniklo nájemní právo k předmětnému bytu, a za situace, kdy soud
neshledal žádný důvod zvláštního zřetele hodný pro přidělení bytové náhrady ve
formě náhradního bytu, bylo žalovaným uloženo předmětný byt vyklidit do jednoho
měsíce od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8.
prosince 1999, č.j. 10 Co 544/99-39, k odvolání žalovaných potvrdil rozsudek
soudu I. stupně ve výrocích odstavců ad I. o vyklizení a ad II. o nákladech
řízení účastníků; v další napadené části výroku odstavce ad I., t.j. o lhůtě k
vyklizení, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalovaným určil povinnost
předmětný byt vyklidit do 30.6.2000. Současně zamítl návrh žalovaných na
připuštění dovolání a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po zopakování
důkazů převzal jako správná skutková zjištění soudu I. stupně a v podstatné
části se ztotožnil i s jeho závěry právními, to jest, že žalovaní byli z
družstva platně vyloučeni, čímž došlo k zániku jejich členství v družstvu i
zániku nájmu bytu dle § 714 obč. zák., přičemž zdůraznil, že v rámci své
přezkumné povinnosti se zabýval pouze tím, zda rozhodnutí o vyloučení bylo
oběma žalovaným řádným způsobem doručeno. S ohledem na skutečnost, že předmětný
byt kromě žalovaných obývají i jejich tři děti, z toho dvě nezletilé,
prodloužil žalovaným lhůtu k vyklizení do 30.6.2000. Zamítnutí návrhu
žalovaných na připuštění dovolání odůvodnil tím, že otázka doručování byla již
řešena judikaturou, a není tedy otázkou zásadního právního významu.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní prostřednictvím svého právního
zástupce dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 239 odst. 2 o.s.ř. a
odůvodňují je nesprávným právním posouzením věci (§ 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř.). Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně posoudil otázku
doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva a následně i otázku právní moci
tohoto rozhodnutí, protože se řídil stanovami družstva a nikoliv § 231 odst. 3
obchodního zákoníku, „kde se hovoří o písemném oznámení\". Namítají, že „pojem
písemného oznámení a doručení písemnosti je však nutno vykládat jednotně a
stanovy na výkladu tohoto pojmu nemohou ničeho měnit....Tím, že odvolací soud
považoval rozhodnutí o vyloučení za pravomocné, ačkoliv tomu tak nebylo, zbavil
účastníka možnosti přezkumu tohoto rozhodnutí soudem dle § 231 obch. zákona a
zbavil je tím i práva obracet se na soud zajištěného ústavou a listinou
základních práv a svobod.\" V tomto směru odkázali na nález Ústavního soudu
České republiky, sp. zn. IV. ÚS 198/96 a uplatnili tak i přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a současně dovolací důvod dle § 241 odst. 3
písm. a) o.s.ř. Navrhli proto zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání zcela ztotožnil se závěrem
odvolacího soudu, jehož rozsudek považuje za věcně správný.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první
(Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8.
prosince 1999, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále opět jen \"o.s.ř.\").
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání,
neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána
správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích
důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2
o.s.ř. je předně založena podle ustanovení § 237 odst. 1, písm. a) až g) o.s.ř.
V tomto směru uplatnili dovolatelé přípustnost dovolání podle písm. f)
citovaného ustanovení, podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným
postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Citované ustanovení má však na mysli případy, kdy soud prvního či
druhého stupně nerespektoval v úvahu přicházející práva účastníka řízení, která
mu přiznávají příslušná ustanovení občanského soudního řádu, v důsledku čehož
jej zbavil možnosti realizace takových práv (odnětí možnosti jednat před
soudem). Existence takového vadného postupu soudu zakládá pak obecně
přípustnost dovolání, přičemž současně představuje dovolací důvod podle
ustanovení § 241 odst. 3, písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle zmíněného
zákonného ustanovení není ovšem založena již tím, že dovolatel (jako účastník
řízení) existenci takového nesprávného postupu tvrdí. Přichází do úvahy pouze
tehdy, je-li skutečně prokázáno, že k odnětí zmíněných základních procesních
práv účastníka došlo. Není-li existence takové vady (zmatečnosti) prokázána,
není založena s odkazem na zmíněné ustanovení ani přípustnost dovolání.
Z obsahu spisu se nepodávají (a ostatně to dovolatelé ani netvrdí),
že by jim v průběhu projednávání této věci byla odňata ta práva účastníků,
která zahrnují zejména právo obdržet do vlastních rukou návrh na zahájení
řízení (žalobu), být včas předvolán k jednání soudu, tohoto se účastnit,
uplatnit své přednesy, činit důkazní návrhy a vyjadřovat se k nim, obdržet do
vlastních rukou rozhodnutí soudu prvního stupně a využít práva podat proti němu
odvolání, jakož i obdobná práva příslušející v odvolacím řízení. Dovolací
námitky žalovaných se koncentrují pouze do tvrzení, že odvolací soud nesprávně
považoval rozhodnutí o vyloučení z družstva za pravomocné, čímž zbavil
účastníka možnosti přezkumu tohoto rozhodnutí soudem dle § 231 obch. zákoníku.
Obsahově jde však nikoliv o okolnost, kterou by bylo možno podřadit pod zmíněné
ustanovení § 237 odst. 1, písm. f) o.s.ř., protože námitky nesprávnosti
doručování se netýkají průběhu řízení v této věci, ale jedná se stále o
skutkovou okolnost podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 241 odst. 3, písm.
d) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Zkoumání oprávněnosti takových námitek
žalovaných je však možné jen v případě, že by dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu v této věci bylo přípustné. Tak tomu ale v této věci není.
Vedle absence skutečností svědčících pro obecně založenou
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nepřichází v této
věci do úvahy ani přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1, písm. a) o.s.ř.
Rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním žalovaných byl totiž ve vztahu k
rozhodnutí soudu prvního stupně meritorním potvrzujícím rozhodnutím, jde-li
totiž o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoliv to, zda
odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 o.s.ř., nebo zda postupoval podle §
219 o.s.ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud I. stupně.
Napadený rozsudek se ovšem podle svého obsahu liší od rozsudku soudu I. stupně
pouze potud, že žalovaným určuje jinou (delší) lhůtu k vyklizení bytu. Také v
tom, že vyklizení bytu nemá být vázáno na zajištění bytové náhrady, se
rozhodnutí soudů obou stupňů shodují, takže výroky o věci samé mají charakter
rozhodnutí potvrzujícího. Nejde ani o případ ustanovení § 238 odst. 1, písm. b)
o.s.ř., neboť v předchozím řízení nedošlo k vydání jiného, předcházejícího,
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeného rozhodnutím odvolacího soudu
nesoucího s sebou také účinky vázanosti soudu prvního stupně závazným právním
názorem soudu odvolacího. Aplikace ustanovení § 238a o.s.ř. nepřichází vzhledem
k formě rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudku) rovněž do úvahy a odvolací soud
nezaložil přípustnost dovolání ani podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. pro
řešení otázky zásadního právního významu. Zbývá proto posoudit přípustnost
dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaní učinili návrh na vyslovení
přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu
podali včas dovolání.
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka
na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem přípustnosti dovolání
ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek)
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v
něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné
rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným.
Dovolání je podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto
případě nezakládají), a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu.
Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže
odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí
ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou
právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně
šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího
soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou
právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a
odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto
soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní
otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy
představuje-li v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky (srov.
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Dotčené právní posouzení věci musí být rovněž významné pro věc samu (srov. i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1999, pod číslem 94).
Dovolatelé, kteří návrh na vyslovení přípustnosti dovolání učinili
včas, to jest v průběhu odvolacího řízení, konkrétně v rámci podaného odvolání
(na č.l. 25 spisu), a následně i do protokolu o jednání před odvolacím soudem
ze dne 8.12.1999 (na č.l. 35 p.v. spisu), spatřují zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí v posouzení otázky výkladu pojmu „písemné oznámení\",
jak má na mysli § 231 odst. 3 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb. v
tehdy platném znění), podle kterého rozhodnutí o vyloučení člena družstva mu
musí být písemně oznámeno, a „doručení do vlastních rukou\", když popírají
správnost právního názoru odvolacího soudu, na němž napadený rozsudek spočívá,
totiž, že rozhodnutí o vyloučení žalovaných z družstva jim bylo řádným způsobem
dle stanov družstva a v souladu se zákonem písemně oznámeno, neboť tvrdí, že
„člen družstva nemůže být z družstva platně vyloučen, aniž by se o tom
dozvěděl...\". Uvedené otázce však dovolací soud zásadní význam ve
smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. nepřikládá, neboť právní názor odvolacího
soudu, zpochybňovaný dovolateli, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou.
Problematikou doručování rozhodných písemností do vlastních rukou se ostatně
zabýval i Ústavní soud České republiky, který ve svém nálezu ze dne 17. ledna
1996, sp.zn. I. ÚS 83/95, uveřejněném pod č. 4 ve svazku č. 5 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu České republiky, posuzoval z hlediska práva na
„spravedlivý proces\" obdobný případ vyloučení členky z družstva a dospěl k
závěru, že účinky řádného doručení písemného rozhodnutí o vyloučení z družstva
nastaly, neboť toto doručení bylo náležitě v souladu se stanovami družstva
provedeno s tím, že dovolávat se doručování do vlastních rukou podle § 47 odst.
1,2 o.s.ř. je mylné, jelikož tato úprava dopadá pouze na doručování ve smyslu
občanského soudního řádu, nevztahuje se ale na hmotněprávní úkony družstva.
Pokud jde o doručování písemností podle vyhlášky č. 78/1989 Sb., o právech a
povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád), účinné do 30.6.2000, je
sice pravdou, že tento předpis upravoval existenci zásilek „do vlastních
rukou\", nezakotvil však instituci tzv. náhradního doručení (s výjimkou
ustanovení § 46 poštovního řádu dopadajícího na případy, kdy zásilku nelze
uložit do poštovní schránky, což ovšem není případ souzené věci). O náhradním
doručení pojednávala toliko příloha č. 5 poštovního řádu, která stanovila
odlišné podmínky pro podávaní a dodávání úředních písemností s doručenkou,
které podle zvláštního předpisu odesílají soudy a další v příloze č. 5 uvedené
státní orgány; lze tedy dovodit, že náhradní doručení doručovaných písemností
mezi účastníky občanskoprávních vztahů poštovní řád neupravuje.
Nezbývá proto než uzavřít, že dovolání žalovaných směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž přípustnost dovolání nelze dovodit z
žádného ustanovení platného procesního práva.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 218
odst. 1, písm. c) o.s.ř. musel podané dovolání odmítnout.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 146 odst. 2 věta prvá ( per analogiam) o.s.ř. Dovolatelé nesou
procesní zavinění na tom, že jejich dovolání bylo odmítnuto a byli by proto
povinni hradit náklady dovolacího řízení žalobci, jemuž však žádné
prokazatelné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2001
JUDr. Michal M i k l á š , v.r.
předseda senátu