26 Cdo 3001/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy
Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní
věci žalobkyně V. F., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. a o. d. P. b. v
likvidaci, zastoupenému advokátem, o poskytnutí náhrady za zaniklé nemovitosti,
vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 1532/93, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.1.2000, čj. 28 Co
660/99-163, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25.1.2000, čj. 28 Co 660/99-163, a
rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 23.února 1999, čj. 5 C 1532/93-132,
se zrušují, a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady za zaniklé nemovitosti ve výši 1.332,058 Kč
podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (\"dále jen „zákon o půdě
\"). Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 23.2.1999, čj. 5 C 1532/93-132,
zamítl návrh, aby žalovanému bylo uloženo poskytnout žalobkyni náhradu ve
věcech, které žalovaný vlastní, nebo k nim měl právo hospodaření ke dni
24.6.1991, případně v podílu na jmění v uvedené výši. Šlo již o druhé
rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce v předmětné věci, protože jeho prvý
zamítavý rozsudek ze dne 3.9.1997, čj. 5 C 1532/93-61, byl zrušen usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 25.9.1998, čj. 28 Co 295/98-96, a vrácen soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 25.1.2000, čj. 28 Co 660/99-163,
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 23.2.1999, a současně proti
svému rozsudku připustil dovolání. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že
žalobkyně je právní nástupkyní svých rodičů, původních vlastníků cihelné pece
a domu čp. 99, které stály na pozemcích č. 121 a č. 120 v katastrálním území
K. Místní národní výbor v K. přidělil objekt bývalé cihelny s příslušenstvím a
nemovitostí čp. 99 do povinného pachtu JZD v K. podle zákona č. 55/1947 Sb.
Žalobkyně dopisem ze dne 27.7.1992 uplatnila u žalovaného, jenž je právním
nástupcem JZD P. b., nárok na náhradu za zaniklé nemovitosti podle zákona o
půdě. Odvolací soud po doplněném dokazování dospěl k závěru, že pokud by se na
uvedený nárok vztahoval zákon o půdě, pak by žalovaný byl povinnou osobou podle
jeho ustanovení § 23. Žalobkyně uplatnila včas nárok podle § 16 odst. 3 a §
13 odst. 3 zákona o půdě, neboť požádala žalovaného o náhradu ve lhůtě šesti
měsíců ode dne, kdy jí ministerstvo financí sdělilo, že její nárok nebude
odškodněn podle zákona č. 87/1991 Sb., ale že se na její nárok vztahuje zákon
č. 229/1991 Sb. Odvolací soud však dospěl k závěru, že na projednávanou věc se
zákon o půdě nevztahuje, neboť cihelna není zemědělským majetkem tak, jak je
vymezen v § 1 odst. 1 zákona o půdě, protože se nejedná o hospodářskou budovu
patřící k zemědělské usedlosti, ani budovu sloužící zemědělské výrobě, a účel,
pro který byla dána do nuceného pachtu podle zákona č. 55/1947 Sb., tj. použití
materiálu ze zbořeniště na stavbu kravína a vepřína, nelze podřadit pod
zemědělské využití nemovitosti.. Odvolací soud se také ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že nucený pacht podle zákona
č. 55/1947 Sb. neznamenal přechod vlastnického práva na stát nebo jinou
právnickou osobu, což je předpokladem pro vydání nemovitostí, ale došlo k
nucenému užívání nemovitostí na základě rozhodnutí příslušného orgánu. Vyložil
ustanovení § 23 zákona o půdě tak, že nárok na náhradu za odstraněné
nemovitosti má podle něj pouze vlastník věci, nikoli oprávněná osoba. Vycházel
přitom ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně nebyla nikdy vlastníkem
předmětných nemovitostí, neboť k jejich demolici došlo ještě za života jejích
rodičů. Přitom zákon výslovně ukládá povinnost poskytnout náhradu vlastníkovi
odstraněné nebo znehodnocené nemovitosti. Odvolací soud přitom poukázal na
článek 2 odst. 3 a článek 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle
nichž nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákon neukládá, a povinnosti mohou být
ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování
základních práv a svobod. Z uvedených ustanovení odvolací soud dovodil, že
pokud zákon nestanoví žalovanému povinnost zaplatit náhradu za odstraněnou
nemovitost oprávněné osobě, ale vlastníku, nemůže ani soud takovou povinnost
žalovanému uložit, neboť by zasáhl do jeho zaručených práv.
Odvolací soud proti svému rozsudku připustil dovolání ke dvěma otázkám, a to
zda se zákon o půdě vztahuje na budovy, které nejsou a nikdy nebyly budovami a
stavbami vymezenými v ust. § 1 odst. 1 písm. b), c) zákona o půdě, když zákon v
ustanovení § 6 odst. 1 písm. t) výslovně uvádí jako restituční důvod přikázání
do užívání právnické osoby na základě zákona č. 55/1947 Sb., podle něhož právní
předchůdce žalovaného nemovitosti převzal, a dále, zda lze uložit povinné osobě
uhradit náhradu za odstraněnou nemovitost podle § 23 odst. 1 zákona o půdě
nejenom vlastníku nemovitostí, ale i oprávněné osobě podle § 4 odst. 2 zákona o
půdě, s ohledem na to, že užívání nemovitostí právním předchůdcem žalovaného
spadá pod ustanovení § 6 odst. 1 písm.t) zákona o půdě, které upravuje vztahy
oprávněných a povinných osob.
Rozsudek odvolacího soudu byl napaden dovoláním žalobkyně, jehož přípustnost
dovolatelka opírá o ustanovení § 239 odst. 1 OSŘ; dovolací důvod spatřuje v
nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem i soudem prvního stupně.
Dovolatelka současně poukázala na obě otázky, které odvolací soud považuje za
otázky zásadního právního významu. Pokud jde o prvou otázku, dovolatelka
vyslovuje názor, že všechny nemovitosti přikázané do povinného pachtu podle
zák. č. 55/1947 Sb. získaly od právní účinnosti správního aktu, kterým bylo
přikázání do povinného pachtu nařízeno, povahu budov či staveb, sloužících
zemědělské výrobě, a to bez ohledu na to, zda takovou povahu před nuceným
pachtem měly či neměly. Poukazuje přitom na společenské a ekonomické poměry, za
nichž byl uvedený zákon realizován, a jakým cílům jeho užívání sloužilo; zákon
byl hrubě zneužíván zejména tím způsobem, že násilně a uměle vytvářeným
družstvům, která měla usilovat o zemědělskou velkovýrobu a neměla k tomu
odpovídající vybavení, byly do nuceného pachtu přidělovány stavby bez ohledu na
to, jakému účelu sloužily dříve, s tím, že tyto stavby budou sloužit zemědělské
výrobě. Předmětná cihelna se stala takovým zemědělským objektem výměrem ze dne
18.4.1951, čj. 122/51, někdejšího MNV K., s odůvodněním, že „jest třeba, aby
tento objekt sloužil plnění pětiletého plánu v zemědělství\". Dovolatelka
poukazuje i na výměr MNV v K. ze dne 28.3.1952, který je citován v napadeném
rozsudku odvolacího soudu, a z něhož vyplývá, že veškerý materiál (míněna
dřívější cihelna) bude sloužit ke zbudování kravína a vepřína pro zvýšení
živočišné výroby. Pokud jde o druhou otázku, dovolatelka konstatuje, že se jí
již Nejvyšší soud České republiky i Ústavní soud České republiky opakovaně
zabýval a v této souvislosti poukazuje zejména na rozsudek NS ČR ze dne
29.5.1997, sp.zn. 3 Cdon 1150/96, a nálezy Ústavního soudu ČR sp.zn. IV. ÚS
36/97 a IV. ÚS 435/98. Na jejich základě žalobkyně uvádí, že právo na náhradu
podle § 23 odst. 1 zákona o půdě je konstituováno pro vlastníka, aktivně
legitimován ovšem není bývalý vlastník, který v době vzniku práva již nežil,
ale ten, kdo byl vlastníkem ke dni účinnosti zákona o půdě, tedy dědic
původního vlastníka. Dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozsudku
odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád a některé další zákony, se
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen OSŘ).
Dovolací soud se v prvé řadě zabýval včasností podaného dovolání, protože podle
údajů na dokladu o doručení rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek doručen
tehdejšímu právnímu zástupci žalobkyně Mgr.K. náhradním způsobem,uplynutím tří
dnů od jeho uložení na poště tj. dnem 25.2.2000. Údaj o právní moci rozsudku
není na originálu rozsudku vyznačen. Dovolání bylo podáno na poště dne
30.3.2000, tedy po uplynutí lhůty jednoho měsíce, stanovené v § 240 odst. 1
OSŘ. JUDr. M. J., který převzal právní zastoupení žalobkyně v dovolacím
řízení, na výzvu dovolacího soudu vysvětlil, že jej dr. K. i Okresní soud v
Nymburce informoval o tom, že právní moc rozsudku odvolacího soudu nastala
1.3.2000, kdy si dr. K. tento rozsudek vyzvedl na poště. Své tvrzení doložil
dr. J. potvrzením Okresního soudu v Nymburce, že rozsudek ve věci sp.zn. C
1532/93 ze dne 23.2.1999, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne
25.1.2000, sp.zn. 28 Co 660/99, dle rejstříku C/93 nabyl právní moci dne
1.3.2000. Dovolací soud za této situace považuje dovolání za včas podané,
protože účastník řízení není povinen zkoumat, či nahlížením do spisu ověřovat,
zda úředně osvědčená právní skutečnost, tj. právní moc rozsudku, skutečně
nastala (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 2.4.1998 sp.zn.
III. ÚS 456/97).
Dovolání splňuje náležitosti předpokládané ustanovením § 241 odst. 2 OSŘ, a je
přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud dovolání
proti svému rozsudku připustil. Dovolací důvod, uvedené v dovolání, jsou
podřaditelné pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu §
237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci
uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávnost právního posouzení věci
odvolacím soudem ( § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ), včetně věcného vymezení tohoto
dovolacího důvodu ( § 242 odst.3 věta prvá OSŘ). Věcné vymezení dovolacích
důvodů se shoduje s vymezením otázek zásadního právního významu, uvedených v
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Rozhodnutí soudu není správné, pokud soud na daný právní vztah aplikoval právní
normu, která tento vztah neupravuje, nebo správně aplikovanou normu nesprávně
vyložil.V daném případě dle názoru dovolacího soudu k takové nesprávnosti při
právním posouzení věci odvolacím soudem došlo.
Klíčovou otázkou pro přijetí právních závěrů bylo podřazení
zažalovaného nároku pod příslušný zákon z toho hlediska, zda budovy, za jejichž
odstranění požadovala žalobkyně náhradu, je možno považovat za nemovitý
majetek, na něž se vztahuje zákon o půdě, když orgán příslušný k poskytování
restitučních náhrad za jiný než zemědělský majetek vyslovil názor, že jde o
majetek zemědělský. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že budova bývalé
cihelny a souvisejícího obytného domku, která nebyla součástí zemědělské
usedlosti, sama o sobě nemůže být považována za zemědělský nemovitý majetek ve
smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě. Rovněž správný je právní závěr
odvolacího soudu, že vlastnictví k předmětným budovám nepřešlo na stát nebo na
právnickou osobu, pokud byly přikázány do užívání právnické osoby na základě
zákona č. 55/1947 Sb., o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského
výrobního plánu. Podle judikatury Nejvyššího soudu mohlo k přechodu vlastnictví
podle § 6 odst. 1 písm.t) zákona o půdě dojít jen ve výjimečných případech,
např. na základě postupu podle ustanovení § 11 zákona č. 55/1947 Sb.
V daném případě je nutno přijmout v zájmu naplnění smyslu restitučních
zákonů širší výklad pojmu hospodářských a obytných budov, na něž se zákon o
půdě vztahuje, a vyjít z toho, že budova bývalé cihelny v době, kdy byla
předána do užívání jednotného zemědělského družstva, již řadu let nesloužila
původní výrobě, byla nepoužívaná a zchátralá, a dle rozhodnutí místního orgánu
státní správy byla určena k užití zemědělskému jako materiál na stavbu
hospodářských budov zemědělského družstva (právního předchůdce žalovaného), a
to výslovně s cílem zajištění plánu zemědělské výroby. V tomto směru není bez
významu ani okolnost, vyplývající z obsahu spisu, že totiž právní předchůdce
žalovaného žádal Místní národní výbor v K. o vydání výměru o přidělení
předmětných nemovitostí k plnění svých úkolů. Je proto odůvodněný závěr, že
nemovitost sloužila zemědělské výrobě ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm.
c) zákona o půdě. Ustanovení
§ 30 zákona o půdě na daný případ nedopadá, protože nárok na náhradu v tomto
případě nevyplývá z druhé části zákona o půdě, ale z ustanovení § 23 odst. 1
zákona. Z toho též vyplývá, že nejde o vztah mezi osobou oprávněnou a osobou
povinnou, ale mezi vlastníkem a právnickou osobou, která je povinna dle
ustanovení § 23 odst. 1 zákona o půdě náhradu poskytnout.
Otázka pasivní legitimace osoby uplatňující nárok podle ustanovení § 23 odst. 1
zákona o půdě byla již dovolacím soudem vícekrát řešena. Dovolací soud ve své
konstantní judikatuře, shodné s judikaturou Ústavního soudu, rozumí pod pojmem
\"vlastník\", užitým tomto ustanovení, osobu, která byla vlastníkem
nemovitosti v době zániku práva užívání podle zvláštních předpisů, což se v
naprosté většině shoduje s dobou účinnosti zákona o půdě. Zveřejněn byl např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.5.1997, sp.zn. 3 Cdon 1150/96 v publikaci
\"Zemědělské restituce a soudní praxe\", nakladatelství C.H.Beck, 1998.V něm je
řešena i otázka, kdo je považován za vlastníka v případě, že budova již ke dni
účinnosti zákona o půdě ( zrušení práva užívání) neexistovala, tedy nemohla mít
vlastníka. Nejvyšší soud za použití zásady a maiori ad minus dovodil, že v
tomto případě je třeba za osobu aktivně věcně legitimovanou toho, kdo byl k
uvedenému dni vlastníkem pozemku, na němž původně budova stála.
Dovolací soud proto nepovažuje právní závěry odvolacího soudu, které nejsou v
souladu s judikaturou dovolacího soudu, za správné, a podle ustanovení § 243b
odst. 1 věta za středníkem a odst. 2 OSŘ jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. V něm je soud vázán právním názorem odvolacího soudu. Přitom
též nově rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( § 243d odst. 1
OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11.dubna 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu