U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně Fyzikálního ústavu AV ČR, v. v. i., se sídlem v Praze 8, Na
Slovance 1999/2, IČO: 68378271, proti žalovanému Doc. Mgr. Ing. P. K., CSc.,
zastoupenému Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém
Městě, Opletalova 919/5, o zaplacení částky 102.078,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 445/2012, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2015, č. j.
72 Co 472/2014-107, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 102.078,- Kč s
příslušenstvím (v podobě poplatku z prodlení); částku 85.397,- Kč požadovala z
titulu dlužného nájemného z bytu za období od ledna 2010 do října 2011 a částku
16.681,- Kč z titulu nedoplatků na vyúčtovaných úhradách za plnění spojená s
užíváním bytu za leta 2010 a 2011.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. června
2014, č. j. 9 C 445/2012-69, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 102.078,- Kč s
tam uvedeným poplatkem z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
11. února 2015, č. j. 72 Co 472/2014-107, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 57.542,- Kč
(sestávající z dlužného nájemného z bytu za leden 2010 a za období od května do
září 2010 a od května do září 2011 /dále jen „dlužné nájemné“/ v celkové výši
40.861,- Kč a z nedoplatků na vyúčtovaných úhradách za plnění spojená s
užíváním bytu za leta 2010 a 2011 /dále jen „nedoplatky za služby“/ v celkové
výši 16.681,- Kč) s tam uvedeným poplatkem z prodlení (dále jen „potvrzující
výrok“). Dále ho v tomto výroku změnil ohledně tam specifikovaného poplatku z
prodlení tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Jinak (tj. ohledně zbytku
dlužného nájemného ve výši 44.536,- Kč s příslušenstvím) rozsudek v uvedeném
výroku a v další napadené části (ve výroku o nákladech řízení) zrušil a v tomto
rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
žalovaného (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod
2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti
jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanovením § 237 o. s. ř., avšak podle §
238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. není dovolání podle citovaného ustanovení
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy
ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2 o. s. ř. (o takové vztahy či věci v projednávaném případě nejde); k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Vzhledem k tomu, že potvrzujícím výrokem bylo rozhodnuto o dvou samostatných
nárocích se samostatným skutkovým základem (o nároku na dlužné nájemné v částce
40.861,- Kč a o nároku na zaplacení nedoplatků za služby v částce 16.681,- Kč),
posuzoval dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání
samostatně, a to bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o
nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15.
června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 časopisu Soudní
judikatura). Protože žádný z uvedených nároků, o nichž bylo rozhodnuto
napadeným potvrzujícím výrokem, nepřevyšuje 50.000,- Kč (k příslušenství
pohledávky se nepřihlíží), nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237
o. s. ř., neboť ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. to výslovně vylučuje.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ho
proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z
23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu