USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou
Brzobohatou v právní věci žalobce Bytového družstva Sousedství, se sídlem v
Praze 3, Roháčova 263/23, IČO 61464139, zastoupeného JUDr. Janem Fričem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, proti žalované I. L., s místem
podnikání v P., zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem v
Ondřejově, Pod Hřištěm 149, o 298.098 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 253/2014, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2017, č. j. 18 Co 92/2017-235, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 11.858 Kč k rukám JUDr. Jana Friče, advokáta se sídlem
v Praze 5, Štefánikova 1/65, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
zaplatit žalobci 298.098 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o
náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §
243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
29. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Dovolatelka neuvádí, v čem spatřuje přípustnost dovolání (§ 237-238a o. s. ř.)
a tento údaj, jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o.
s. ř.), nelze zjistit ani z jeho obsahu. Způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání není pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci),
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených
hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky
hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v
rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud
neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele)
dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn.
29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Dovolatelka pouze obsáhle polemizuje se závěry odvolacího soudu, aniž by bylo z
jejího podání zřejmé, kterou judikaturu při svých úvahách nerespektoval, popř.
která by měla být postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb. překonána,
nevymezuje ani žádnou právní otázku, která doposud nebyla v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu řešena.
Námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňuje právní posouzení učiněné odvolacím
soudem prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí s hodnocením provedeného
odkazování, stejně jako námitkami, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že soud byl
nesprávně obsazen, že se nevypořádal se všemi jejími námitkami uplatněnými v
řízení a že své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, navíc uplatnila jiný
dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení
může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s.
ř.). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015,
uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost
hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů
provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj.
prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka k dispozici nemá (srov.
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že napadené rozhodnutí
je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu v této věci ze dne 1. 6. 2016, č. j.
26 Cdo 5379/2015-85, neboť v něm byla řešena pouze otázka podmínek prominutí
zmeškání lhůty k podání odporu a žádné závěry pro meritorní řešení věci – od
kterých by se mohl odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlit – z něj
nevyplývají.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8.
2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k
rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o
návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. 10. 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu