26 Cdo 305/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka
v právní věci žalobkyně V. W., zastoupené advokátkou, proti žalovanému D. I.,
zastoupenému advokátem, o zrušení společného nájmu družstevního bytu, vedené u
Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 294/99, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2002, č. j. 25 Co 313/2002-48,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Mělníku jako soud prvního stupně
rozsudkem ze dne 25. dubna 2002, č. j. 11 C 294/99-34, zrušil právo společného
nájmu žalobkyně a žalovaného k družstevnímu bytu č. 7 o velikosti 3+1 v N.
(dále jen „předmětný družstevní byt“, resp. „družstevní byt“), za výlučnou
nájemkyni předmětného bytu a výlučnou členku Stavebního bytového družstva N.
určil žalobkyni, žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit a
vyklizený žalobkyni předat do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 26. září 2002, č. j. 25 Co 313/2002-48, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli
manželství dne 14. 12. 1974, že na základě svého rozhodnutí Stavební bytové
družstvo N. uzavřelo dne 14. 5. 1979 se žalovaným dohodu o odevzdání a převzetí
předmětného družstevního bytu, že účastníci v něm bydleli společně až do června
1994, kdy se žalovaný odstěhoval k Š. Š., kde žije dosud, že manželství
účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne 15. 10. 1998, přičemž příčina rozvratu
manželství byla shledána v navázání známosti žalovaným s jinou ženou. Dále
vzaly za prokázáno, že žalobkyně v družstevním bytě žije s již zletilou dcerou
účastníků, že od roku 1998 hradí výlučně sama veškeré náklady spojené s
bydlením, že se účastníci po rozvodu manželství o dalším nájmu družstevního
bytu nedohodli, že pronajímatel (Stavební bytové družstvo N.) doporučil za
výlučného nájemce družstevního bytu a člena družstva žalobkyni, že účastníci
neuzavřeli dohodu ohledně společného jmění a ani žádný z nich nepodal u soudu
žalobu na jeho vypořádání.
Z takto zjištěného skutkového stavu shodně dovodily, že účastníkům za trvání
jejich manželství vzniklo právo společného užívání družstevního bytu (§ 155
odst. 1 a § 175 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do
31. 12. 1991), které se dnem 1. 1. 1992 přeměnilo na právo společného nájmu
družstevního bytu (§ 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění zákona č. 509/1991 Sb. - dále jen „obč. zák.“), že byly splněny podmínky
pro zrušení tohoto práva po rozvodu manželství účastníků, neboť tito se na
dalším nájmu družstevního bytu nedohodli (§ 705 odst. 2 věta druhá obč. zák.).
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který za výlučnou
nájemkyni a členku Stavebního bytového družstva N. určil žalobkyni, neboť v
souladu s § 705 odst. 3 obč. zák. bylo zohledněno stanovisko pronajímatele.
Odvolací soud také přisvědčil soudu prvního stupně, jenž stanovil žalovanému
povinnost družstevní byt vyklidit, aniž ji vázal na zajištění bytové náhrady.
Rovněž podle jeho názoru zjištění, že žalovaný družstevní byt od roku 1994
neužívá a svou bytovou potřebu uspokojuje jinde, umožňuje za aplikace § 3 odst.
1 obč. zák. právo na bytovou náhradu žalovanému odepřít. Ani odvolací soud
neshledal důvodnou námitku žalovaného, že v rámci tohoto řízení měla být
vypořádána hodnota členského podílu k předmětnému družstevnímu bytu. Žalovanému
přisvědčil potud, že uplynula-li marně lhůta pro vypořádání společného jmění
manželů, vzniká ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák. rozvedeným manželům, kteří
jsou společnými členy stavebního bytového družstva a společnými nájemci
družstevního bytu, pohledávka z titulu podílového spoluvlastnictví ve vztahu k
členskému podílu v družstvu. Současně vyslovil, že dojde-li ke zrušení práva
společného nájmu a k zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu,
vznikne tomu z rozvedených manželů, který se nestal nájemcem družstevního bytu,
proti druhému z nich právo na přiměřenou náhradu, přičemž právní důvod
uplatňovat právo na přiměřenou náhradu vzniká teprve právní mocí rozhodnutí o
zrušení společného nájmu družstevního bytu manželů, a přiznání této náhrady
nemůže být součástí řízení o zrušení společného nájmu družstevního bytu
manželů. Námitku žalovaného, že jeho podání ze dne 5. 3. 2002 je vzájemným
návrhem, jímž po žalobkyni požadoval v rámci vypořádání členského podílu v
družstvu zaplacení částky 424.000 Kč, neshledal důvodnou s tím, že uvedené
podání nesplňuje náležitosti vzájemného návrhu, a i kdyby tomu tak nebylo,
musel by být vzájemný návrh zamítnut pro předčasnost.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o
§ 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnil v něm výslovně dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Zásadní právní význam shledal v otázce, „zda soud při rozhodování o zrušení
práva společného nájmu bytu, se kterým je spojeno rozhodování o skončení
členství jednoho z účastníků řízení v bytovém družstvu, má rovněž k
vzájemnému návrhu jednoho z účastníků rozhodnout o vypořádání při
zániku tzv. quasi spoluvlastnictví k členskému podílu v bytovém družstvu, to
vše za situace, kdy marně uplynula lhůta pro vypořádání společného jmění
manželů“. Konkrétně uvedl, že tříletá lhůta k tomu, aby účastníci podali návrh
na vypořádání společného jmění manželů, marně uplynula ke dni 15. října 2001,
že k tomuto okamžiku se změnil právní režim družstevního podílu - přešel ze
společného jmění manželů do jejich podílového spoluvlastnictví.
Soudy, které rozhodovaly o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu
a o určení výlučného člena družstva, se měly podle jeho názoru zabývat i
vypořádáním spoluvlastnictví k družstevnímu podílu, které tímto rozhodnutím
zaniklo. Závěrem navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k
dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení, při splnění
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2
o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu
dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není
přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje §
237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Vzhledem k tomu, že § 237 odst. 1 písm. b/
o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudkem odvolacího soudu byl
potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé), zaměřil se
dovolací soud na posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné jen tehdy, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Kdy jde o rozsudek po právní stránce
zásadního významu, se příkladmo uvádí v § 237 odst. 3 o. s. ř. O takový
rozsudek jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. může být
přípustné jen tehdy, je-li v něm dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky,
která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (tj. právní otázky, na níž
bylo rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci založeno),
a současně jde o otázku zásadního významu.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, jestliže
dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání
zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim zaujal. Jen s posouzením těchto
právních otázek (objektivně otevřených dovolacímu přezkumu) je dovolací soud
povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadního
právního významu. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/
a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží z
úřední povinnosti jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě
takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
V posuzovaném případě je podstatou věci spor o společný nájem družstevního
bytu, tedy spor, kdy z právního předpisu (zde § 705 odst. 2 věta druhá a § 712
odst. 6 obč. zák.) vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Soud
tu není vázán návrhem účastníků, ač jde o návrhové řízení (§ 153 odst. 2 o. s.
ř.), a ve věci rozhodne nedělitelným výrokem o zrušení práva společného nájmu
družstevního bytu, o určení, kdo bude jako člen družstva dále nájemcem bytu, a
o povinnosti byt vyklidit v závislosti na bytové náhradě - případně bez
vázanosti na bytovou náhradu. Tím současně zanikne společné členství
rozvedených manželů v družstvu. Vypořádání hodnoty členských práv a povinností
spojených s užíváním družstevního bytu je předmětem jiného nezávislého řízení,
v němž se k výsledkům řízení o zrušení společného nájmu družstevního bytu
přihlíží.
Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je zjevné, že dovolatel nebrojí
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl v plném rozsahu potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a že je srozuměn se zrušením společného nájmu
družstevního bytu, s určením žalobkyně výlučnou členkou družstva a nájemkyní
bytu a rovněž s jemu uloženou povinností byt vyklidit ve lhůtě počítané od
právní moci rozsudku. I když v závěru dovolání navrhuje napadené rozhodnutí
zrušit, ve skutečnosti se nedomáhá, aby odvolací soud rozhodl jinak, nýbrž aby
v rámci tohoto řízení rozhodl ještě o nároku z titulu vypořádání hodnoty
členských práv a povinností účastníků spojených s užíváním družstevního bytu. Z
uvedeného je zřejmé, že dovolání míří proti důvodům rozhodnutí, neboť
dovolatel polemizuje pouze s právním názorem odvolacího soudu vysloveným v
odůvodnění jeho rozhodnutí ohledně právní problematiky vypořádání hodnoty
členských práv a povinností spojených s užíváním družstevního bytu. Na něm však
napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci (zrušení práva
společného nájmu družstevního bytu) nebylo založeno.
S přihlédnutím k výše uvedenému dovolací soud shledal dovolání nepřípustným, a
proto je odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá situaci, kdy žalobkyni podle
obsahu spisu v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla právo proti žalovanému (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1
a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu